O životě s Josefem Fraisem
33 otázek Michala Černíka
Mohl byste se popsat a charakterizovat?
Jsem robustní postavy, jsem hezký a mám knír. Za to můžou geny a léta těžké práce, knír jsem vypěstoval vlastním přičiněním. Mám rozsáhlé vědomosti, které mi nejsou k ničemu, a marně se je snažím vypudit z hlavy; díky nim v ní nemám dost prostoru na spoustu věcí, které bych vědět chtěl a potřeboval. Šestašedesát let se snažím být poctivým a slušným člověkem; ne vždycky se mi to asi podařilo, nicméně věřím, že s celkovým skóre můžu být spokojený.
O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
Děkuji za názor, že vůbec přemýšlím, někteří mí nepřátelé šíří pomluvu, že toho nejsem vůbec schopen. Popravdě řečeno už toho na výběr příliš nemám. Jsem těžce nemocný a už teď kazím doktorům statistiky o dožití, takže se v podstatě ptám na jediné: co ještě stihnu udělat?
Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
Ano, mnohé. Ale vím, že to není možné, proto mě to ani příliš netrápí.
Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
V roce 1961 jsem s kamarády zažil tragický požár na dole Dukla v Havířově. (Je zvláštní, že k tomu došlo 7. 7. – od té doby nevěřím na žádnou magii.) Bylo nám patnáct, s úctou a vděkem vzpomínám na své starší bratry havíře, kteří se mohli přetrhnout, aby nás učně přednostně dostali z dolu. Od té doby žiji s vědomím, že mám ke společnosti obrovský dluh, a snažím se jej vyrovnat.
Bez čeho se neobejdete?
Zjistil jsem, že se lze obejít skoro beze všeho. Ale nerad vycházím z domu bez švýcarského nože s dvanácti nástroji.
Komu byste chtěl poděkovat?
Ve škole jsem podle kolektivního názoru učitelů zrál pro šibenici – protože jsem levák, všichni se mě toho „zlozvyku“ snažili zbavit, a protože jsem pak pravou rukou hrozně čmáral, výrazně se to podepsalo na mých známkách. Jediný učitel, dr. Josef Masař, si víc cenil mých vědomostí než rukopisu. Avšak nemám rád dluhy, proto mě těší, že jsem mu poděkovat ještě stačil, jednou jako mladý synek a podruhé jako dospělý muž.
Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
Bylo jich moc, ale mou generaci učil snít především rozhlas. Nejvýraznější stopu proto ve mně zanechaly mistrovsky zdramatizované příběhy Kniha džunglí, Ocelové město nebo Bylo nás pět v nezapomenutelném podání Františka Filipovského.
Čemu vás naučil život?
Že je mnohem příjemnější dávat, než dostávat.
Co vás nejvíc v životě zklamalo?
To, co jindy nejvíc potěšilo: lidé kolem mě. Jsem rád, že jsem mohl být u morálních vzepětí roku 1968 a 1989, ta zkušenost mi stála za to, i když jsem se v obou případech později dostal do spárů převlékačů kabátů, kteří spěchali využít příležitostí – nejsem naivní a vím, že takoví lidé vždycky existovali, ale zklamalo mě, že jich je tolik.
Co je pro vás nejdůležitější?
Vědomí, že jsem svůj život nepromarnil. Hučí do nás ze všech stran, jak to za minulých časů bylo všechno strašně špatné, ale i kdybychom netvořili, vychovali jsme přece báječné děti a předali jim své nejlepší vlastnosti. To nám nikdo nemůže vzít.
V co věříte?
Jsem pobožný.
O čem nejčastěji sníte?
Je to velmi osobní. Ale vyskytuje se v tom snu jistá dlouhovlasá dívka a je nám asi tak čtyřiadvacet let.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Zřejmě jak které lidi. Jedny může změnit verš, na jiné nestačí ani klacek. Obecně vzato působí spíš na mladší než na starší – když mi bylo dvanáct, zasáhla mě jako blesk Nezvalova báseň Sbohem a šáteček. Je ovšem třeba připomenout, že zrno padlo na dobře připravenou půdu, blížila se šedesátá léta a celá společnost žila kulturou velmi intenzivně. Ale jaké je to podhoubí dnes? Pustím rozhlas: celý den se z něj řinou jen americké písničky a reklamy. V televizi běží po celý den jeden americký seriál za druhým a těch několik českých, údajně „původních“, se vaří podle vyzkoušených amerických receptů. Můžu si vybírat z programu kina: celý měsíc hraje jen americké filmy. Dokonce i ty největší televizní projekty – Hlas Česko Slovenska, Česko Slovensko má talent, Česko Slovensko hledá superstar – jsou v podstatě jen soutěžemi imitátorů amerických zpěváků a jejich písniček; nechci si ani představit, co by provedli s provokatérem, který by chtěl zazpívat česky nebo slovensky. Je mi hořko při srovnání, jak rozsáhlé kroky provedla třeba Francie, aby chránila svou kulturu před postupnou amerikanizací, a jak je tomu u nás.
S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Pořád tytéž, nosil bych sovy do Athén, kdybych teď opakoval, co už řeklo tolik lidí přede mnou. Ale je doba opravdu tolik nová? Pamatuji už několik režimů, mám však pocit jejich naprosté kontinuity.
O čem jste si dělal iluze?
Člověk v jádru skeptický se iluzím dokáže docela obratně vyhnout.
Jaké máte ideály?
Křesťanské. Ale jeden vyčnívá nad všechny ostatní: všichni lidé bratry jsou.
Na jaké chyby má člověk právo?
Dost možná že na všechny. Avšak poučen, nemá už právo v nich dál pokračovat.
Litujete něčeho?
Že se můj ctihodný prapředek, sergeant Napoleonovy armády, nevrátil po všech těch vojnách radši domů. Že tudíž nemám blízko k moři a nezavazuje nás historický odkaz Francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství. Avšak svou darovanou vlast velmi miluji, byť pro umenšení patosu nahlas raději říkám, že mou vlastí je Morava. V srdci samozřejmě opravuji na: Československo. Jistě tedy chápete, čeho lituji ještě.
Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
Ne vždycky. Pomáhá mi, že usvědčeným lhářům nevěřím nic, a osvědčeným poctivcům všechno. Není to možná nejspolehlivější metoda, ale mně docela postačuje.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
Vím, že ledacos byl omyl, jak bych to však měl vyzmizíkovat? Stalo se, a pokud jsem se poučil, dík i za chyby.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Už jsem to řekl: jsem křesťan.
Jaká přání se vám v životě splnila?
Skoro bych řekl, že všechna, třebaže si některá dala pořádně na čas.
Stálo vás to hodně úsilí?
Mám dojem, že ani ne. Každé splněné přání jsem vždycky spíš považoval za dar. Zřejmě jsem se musel i trochu přičinit, ale větší díl zásluh připisuji štěstí.
Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
Na to budu umět odpovědět, až bude zcela jasné, co je to svoboda a demokracie. Myslím, že mluvíme o ideálech. Podílel jsem se na tvorbě desetidílných Toulek minulostí světa a hodně se při studiu i psaní poučil. Abych uvedl aspoň jeden příklad: zaklínáme se demokracií antického Řecka, aniž bychom si současně připomínali, že se týkala jen mužů, schopných nosit zbraň. Nevztahovala se na nedospělé, staré, přistěhovalce a ženy. A samozřejmě na otroky, to je velmi důležité mít na paměti.
Dá se svoboda zneužívat?
Tož, dá-li se, pak už to přece není svoboda, že?
Měl by být spisovatel svědomím národa?
A proč zrovna spisovatel? Poznal jsem partu lidí, která se za svědomí národa hrdě prohlašovala, a současně si uzurpovala právo vrchnostensky rozhodovat o ostatních. Já bych raději viděl svědomité soudce a učitele.
Měl by spisovatel vstupovat do politiky a do společenského dění?
Několik málo jich schopnosti k tomu jistě má. Většinou se tam však derou právě ti druzí, takže asi – raději ne.
Proč vlastně píšete, tvoříte?
Nezbývá než parafrázovat Luthera: protože nemohu jinak.
Jak se vyrovnáváte s inkvizitorskými praktikami?
Pohrdám jimi. Dějiny mě poučily, že v tomto směru nikdy nejde o víru, nebo o lepší víru, ale výlučně jen o postavení a majetek. Po německé okupaci herci velmi ostře zatočili se svými úspěšnějšími kolegy. Dnes by se tak křiklavou nespravedlnost nikdo neodvážil zopakovat, jenže inkvizitoři jsou nenasytní, na řadu proto přišli spisovatelé. Sekyrníci z padesátých let a noví, kteří si upravili datum narození na leden 1990, uměle vytvořili kategorii „normalizačních“ autorů, které by nejraději veřejně upalovali na náměstích. Ale třeba herci, zpěváci a hlavně sportovci z té doby v jejich podání „normalizační“ kupodivu nijak nebyli, ti vytvořili nezapomenutelné hodnoty. Představa, že by někdo chtěl pronásledovat v minulosti úspěšné fotbalisty nebo hokejisty jako „normalizační“, mě dokáže rozesmát na celý den. Vím, že nás historie nakonec očistí, jako očistila protektorátní herce a masarykovskou inteligenci, šikanovanou v padesátých letech, ale ač se snažím zůstat za všech okolností slušný, velmi bych uvítal příležitost přesvědčovat novodobé Koniáše o své pravdě – jako své spolupacienty na onkologii, kde už je na všechno spousta času.
Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
Přemýšlím a zpívám si. Možná víc zpívám, než přemýšlím – to abych nepopudil.
Jak byste charakterizoval svůj světový názor?
Že jsem věřící, ještě neznamená, že bych nemohl být levicový. Opírám se o Ježíšovo Kázání na hoře, které straní dělníkům. A celý život se za dělníka považuji. Snažím se následovat linii papeže Jana Pavla II., který nežádal, abychom se stali urputnějšími křesťany, ale lepšími lidmi.
Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Poznání? K smíchu! „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.“
Přejete si něco pošetilého?
Aby pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Vím, že to říkal jeden z inkvizitorů, ale co se dá dělat, je to spravedlivé přání. Ostatně mám dojem, že si to přečetl v Komenském.
Josef Frais (* 1946)
patří k nejplodnějším českým spisovatelům. Pro nedostatek prostředků nemohl studovat, pracoval jako horník, zedník, brusič, topič, herec, divadelní dramaturg, montér nábytku, skladový dělník, redaktor v rozhlasu, novinách a nakladatelstvích Po roce 1968 nesměl deset let publikovat a byl odsouzen na patnáct měsíců vězení za pobuřování (u odvolání změněno na podmínku.) Napsal (i jako spoluautor) téměř sto knih a desítky dramatických prací, zejména revuí a muzikálů. V současné době bojuje s těžkou nemocí, ale dál pracuje. Žije v Praze.
Autor: JOSEF FREIS, MICHAL ČERNÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)