Pár otázek (sama sobě) a postřehů nad čtením romské poezie
Můj tatínek říkal: do ohně a do vody se člověk může dívat pořád. Měli jsme rádi praskání dřeva, vůni jídel z kotlíků. Jednou při cestě k moři do Bulharska jsme v Rumunsku viděli cikánské vozy tažené koňmi. A jindy – při cestách vlakem – mne táta budil: Podívej, Transylvánské Alpy! Stály tam jako šedí obři v mlhách a když člověk vyklonil hlavu z okénka, uviděl cikáňata. Házeli jsme jim bonbony. A děti černé jako smetí utíkaly podél trati. Anebo jiný obrázek. Vystupujeme z električky na Popradském plese a tam stáli: romská kapela v bílých košilích, bělejších než sníh v nedalekém sedle Váha, v černých oblecích. Napomádované vlasy se jim leskly jak černé čepele. A ta elegance a ta pomalá rozvážnost, s jakou si nesl mladý primáš housle, a za ním basista, a cimbalista, a to je který táto… Ta električka jela dál, ale obraz celá desetiletí visí ve mně. Pro mne to byl zázrak. Stejný jako prvně slyšet v houslové hodině jméno Aladár Móži. Co se od té doby změnilo a co zůstalo? V životě? V literatuře?
xxx
Příroda. Ve verších romských autorů jen kvete. Noc je cikánka, kořínky svítí, lid má sluneční tvář, noční řeka je barevná, koně se prohánějí loukou, která je plná léčivých bylin… Romové byli a jsou – jak jsem kdesi četla – děti chvíle, ale také kouzelníci, věštci, léčitelé, kováři, muzikanti, baviči, tanečníci, cihláři, košíkáři, korytáři, uměli dělat košťata, ale i papuče… Kde se mezi nimi vzali básníci, básníci píšící nejen v romštině, ale třeba ve slovenštině?
xxx
Když už jsme u romštiny – mají Romové svůj časopis? A děti – mají se z čeho učit a z čeho si číst? Ovládly romštinu jako češtinu, také fráze typu je to o tom, musím to rozklíčovat, dnes jsem unavený, tak to kino už nedám, vo co gou, nebudu to hrotit, je to socka, když jezdí tramvají, hej podej mi to, a já mám samé jedničky vau vau, jde se do mekáče…? A co studium, slyšela jsem o romských středních i vysokých školách…
xxx
Kde se dnes dočteme o současné situaci Romů, o zdech, které stále jsou mezi námi? My se v restauracích olizujeme nad „hovězím po cikánsku”, ale vařit s Romy by už každý nechtěl. My kočujeme ve snech - pod hlavou lipové květy - a to nám nikdo nevezme. Tátové a dědové dnešních Romů to ale zažili naplno, to, co si my chabě vyvolávali sobotním ohněm na chatě. Já jsem byla šťastná, když mi táta ukazoval na obloze Velký Vůz, oni v něm jeli.
xxx
Je to už dávno, co jsem v rozvrhu paní učitelky Pokorné, která mne učila na housle, četla tajemná jména žáků Vizvári a Vezsprémi, a co se naší rodinou proplétalo jméno Fazekaš, Šároši, Goč, Feču, Pali báči, Laci báči, Karči, Etela, Maryška, Eržika, Piroška, Ďula… Vidím, jak mne děda Goč učil čardáš, a já si dlaní přejela po dětském lýtku, jako když střihne. A slyším volat tetu Etelu, svoji nevlastní babičku: Tak tancuj, ty koni drátěná! Většina nejbližších příbuzných od Košic už nežije, ale já vím a hlavně cítím po jedné lekci čardáše, co znamená tradice. Byl to jen střípek, který do mne zapadl. Romové se ale prý ještě dnes naskládají nastojato do světnice a poslouchají pohádky – nikoliv z televize – ale naživo vyprávěné.
xxx
V jedné naší trampské písničce se zpívá: „Osado stará zas…” Člověk – zejména dnes – touží po osadě, po pospolitosti. Jednu osadu jsem si prošla, když jsem byla na návštěvě v Moldavě nad Bodvou. Nechoď tam, volali na mne příbuzní, ale já šla k hliněným domkům, před nimiž seděly stařeny, pobíhaly děti s hvězdnýma očima – ve vlasech světlušky a slámu - , kde se vařilo pod nebem, a nikdo nebyl sám. Kdosi dal do okna rádio, všichni se seběhli a venku tancovali. Někde ležel na zemi koberec. Někde trčela k slunci změť antén ze střechy. Proč to nepřiznat – na jednu stranu jsem mnohem bohatší, možná až nezřízeně bohatá, ale jinak?
xxx
Zdá se mi, že jsme příliš učesaní. Od narození člověk slyší: To musíš, to nesmíš, půjdeš tam a tam, to a to budeš mít na práci. Od malička jsme v šuplíku, musíme se učit, abychom něco dokázali. Přítomná chvíle uniká, vládne budoucnost. V zimě saháme po létu, v létě po zimě. Štvanci času. A myslíme: svoboda…
Pro mne to znamená nazout si sandály a jít denně pěšinami lesa, jenže už někdy nedokážu nechat doma mobil. Nebo jet na kole a vlasy si nechat česat větrem. Nedávno jsem si koupila kolečkové brusle, ale pak jsem zjistila – chrániče loktů, zápěstí, kolen a přilba umožňují jen krátký pocit letu. Z pohledu tuláka je to ubohé.
xxx
Zajímavý je svět pověr – někdy jde přímo o léčbu. Miminko dostává po narození na zápěstí červenou stužku proti uřknutí. Do postýlky pod peřinku nůžky – ochranu proti zlým silám. Do ruky smyčec – pokud chcete muzikanta. Pokud se narodí dítě se zoubkem, bude to věštec. V den pohřbu se klepe třikrát rakví o práh, to aby duše zemřelého skutečně odešla. V rakvi jsou taky housle, fajfka, prsteny… „Kde zas to dítě vartuje?”, strachovala se o mne babička. Vartovat, romsky vartišagos, však znamená bdít u zemřelého ve dne v noci. A třeba olašské ženy nesměly prát mužské a ženské prádlo v jedné nádobě. Moje prateta Hermínka si často nechávala „hádat” z ruky, karet, koule, a já z jejího vyprávění cítila orientální vůni.
xxx
Když jsem psala kuchařku Pod pokličkou, chyběl mi v ní portrét romského básníka a jeho recepty. Slyšela jsem o rozpáraném těstě – žena si přehodí přes rameno těsto uválené na dlouhý váleček, z druhého konce trhá kousky a hází je do hrnce s vařící vodou. Pak se do toho vrazí omastek a cibulka. A co jitrničky – střeva naplněná brambory s česnekem a kořením? A co halušky a placky? Přemýšlím, po kterém romském jídle se dají psát básně.
xxx
Dobré jídlo je pro mnohé z nás chrámem a já se ještě dotknu náboženství. Židé jsou také poutníci, vždy však měli po ruce rabíny a svoji Knihu. Na Balkáně ale prý dodnes existují islámští Romové, ve Francii se Romové rádi zúčastňují poutí, třeba ke svaté Sáře, světici tmavé pleti, která nebyla nikdy svatořečená. Romská komunita v Rumunsku si založila království a zvolila krále…
xxx
V poslední době cítíme, že společnost je v krizi a vzrůstá rasismus a s ním anticiganismus. Média referují o Romech negativně, tyjí ze senzace. Sledovali jsme nepokoje na Šluknovsku, kde část demonstrujících vykřikovala „Cikáni do plynu!” a chtěla zaútočit na jejich obydlí. Dnes jsou to Romové, zítra to můžeme být my, kteří máme příbuzné zapsané v Terezínské pamětní knize. Chybí diskuse o propasti mezi Romy a Čechy, diskuse o sociálním vylučování. Cestou na tábory jsme zpívali v autobuse píseň „Práci nedostanu, černou kůži mám”, připadala nám v šedesátých letech nejméně dvě stě let stará, ale dnes je zde a Romové ji denně žijí, když vytáčejí telefonní čísla různých agentur.
xxx
Zlomovým rokem z hlediska zveřejnění asimilačního programu byl pro Romy rok 1958. Byl vydán zákon o zákazu kočování, národní výbory se měly postarat o trvalé usídlení Romů a zabezpečení jejich potřeb. Režim prý zvolil v tomto období tvrdý postup, zakázal mluvit a psát romsky, omezil veřejné a kulturní aktivity, mnohde se dnes uvádí, že se Romové stali obětí tohoto postupu, ke kterému patřila pracovní povinnost, evidence pobytu, povinná školní docházka, převýchova, urbanizace rodin a jejich rozptyl do paneláků. Prý se tím zpřetrhaly rodinné vazby a romské tradice a Romové se stali „objektem sociálního inžernýrství”. Jak to tedy, že se mohla rozvíjet činnost romských souborů, jak mohli třeba Fečovci, primáš Ernest Damo, Giňovci, Bagárovci hrát v roce 1971 v Československé televizi, vydávat LP desky v Supraphonu, jak mohl v roce 1972 Svaz Cikánů - Romů uspořádat fotografickou soutěž „Romové v práci a odpočinku”, jak se mohly v Bratislavě konat Dni Romov za účasti romského divadla Romen z Moskvy a jak se mohl uskutečnit celostátní turnaj romských fotbalových oddílů - zvítězilo TJ Roma Český Krumlov nad TJ Roma Karlovy Vary, jak mohla vznikat v Brně učňovská střediska v oboru umělecký kovář a zámečník, anebo vystavovat akademický malíř J. Peca…?
Je takové přísloví - Rom romes te merel na dela, Rom Roma umřít nenechá.
A dnes jsem viděla na ulici reklamu: „Máte rádi Vršovice? Výjimečné byty s terasou pro výjimečné lidi”, ale vzápětí rozhlas informoval o umrzlých bezdomovcích…
Šťastnou cestu romským basin a bunkum ve voze poezie taženém bratislavským Literárným týždenníkem i pražským Obrysem-Kmenem přeje
EVA FRANTINOVÁ
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |