Držel jste v ruce dvě krepové růže meruňkové barvy. Jel jste od Matěje, na ramenou pod vojenskou lodičkou tři proužky četaře. U Národního divadla zastavila křižovatka červenou tramvaj.
   U špiček jste se usmál! „Chytejte!“ Na žlutavou barvu pršelo mžení jara. Chytila je obratně, usmála se pod ušankou šedého beránka a přiblížila je ke tváři. „Voní,“ volal jste na ni.
   „A jak!“ odpovídala se smíchem z té malé dřevěné budky. Vystoupil jste a řidič z výšky náklaďáku na vás troubil a pleskal se do stehen.
   Rackové vraceli jaro řekou.
   Prohodil jste s ní několik slov a nabídl jí cigaretu. Poděkovala, usmála se plným obličejem a nalila vám z termosky odlivku horkého čaje.
   Křižovatka hučela česnem lidí - nic jste však nevnímal. Smála se rozpustile a posí1ala tramvaje do všech koutů Prahy.
   Viděl jste řady dívčích ponožek, chvátající do divadla. Zvedl jste hlavu: triga pod jeho zelenavou kupolí se vzepjala a řítila se proti vám.
   Vše bylo v prudkém pohybu. Šedavá mračna letěla nízko nad mostem a trosky ker uháněly osvobodivě Vltavou.
   Odešel jste bezradně. Smála se za vámi. Věděl jste, že se sem vrátíte.

   Odcházívali jste odtud spolu Prahou za kouřem Smíchova. U nádraží jste vystupovali zvolna po dřevěných schodech. Víte, že do prvního poschodí jich vedlo patnáct.
   Na dvorku hrály pod oknem děti kuličky a cvičilo tam kolovadlo. Malinké rádio u stěny s bílou dečkou vše přehlušilo.
   Pod prstencem jejích vlasů se k vám vracel vzdálený domov venkova.
   Hnědavý mourek předl u kamínek a zvědavá domovnice přišla pro něco, co právě vůbec nepotřebovala. Vaše zmačkaná košile se vracela k žehlicímu prknu. Vonělo to tam maminkou. Vařila vám kávu. Z Císařské louky sem křičeli fotbalisté a parta kluků telegrafovala kytarou.
   Za šera jste odcházeli do biografu nebo sedávali v malé vinárničce U Šuterů v Palackého ulici.
   Někdy jste se objali v tanci.
   V létě vás vezl parník proti proudu řeky. Vraceli jste se s plavkami na ramenou.
   Loučívali jste se tiše.
   A věděli jste o sobě málo - snad nic.
   Toulávali jste se od těch dob po nábřeží Vltavy. Za nocí se opírali o zábradlí. Tady byla vždy doma. Mávala na kulisáky z Národního a tykala si s popeláři a řidiči.
   Přitahovala vás prostotou velkoměsta.
   Kolikrát jste ji chtěl za vše poděkovat, ale nikdy jste to nedokázal.
   Jindy jste stál pod jejím oknem a ostýchal se vstoupit na vrzající schody.
   Přicházela dolů a podávala vám ruku.
   Nevídali jste se tak často. A neviděli jste se mnohokrát. Snad patnáct setkání to bylo. Ale na počtu vám nezáleželo, šlo o chvíle, které jste si dávali.

   Jednou z rána jste odjel a uviděl Prahu až za tři měsíce. Vracel jste se již v civilu tramvají k Národnímu.
   Hubený, pokašlávající stařík pukal fajfkou v té dřevěné budce u špiček.
   Všechno vám řekl - jak odešla i s tím malým chlapcem Vláďou.
   Jednou ho vytáhla z hrozivě rozjetého předku rychlé sedmnáctky. Podíval se na ni kukadly pěti let a divil se, že její ruka krvácí. Bylo to jen malé škrábnutí.
   Když se dozvěděla, že Vláda ztratil maminku a neví nic i otci, rozhodla se…
   Odjeli jednoho dešťového rána na jih Čech.
   Její traktor tam klepe tiše hnědou oranicí a vyfukuje trhaně černavý kouř.
   Také ten děda vyfukoval dýmku, když vám to vyprávěl.
   Šel jste pomalu nocí domů.
   V sobotu jste jel opět kolem.
   Zdálo se vám, že kulisáci a popeláři dědovi u špiček netykají. Řeka šla městem líně bez ledů a parníček supěl smutně proti proudu.
   Smíchov voněl vlaky kyselých kouřů.
   Z okna nad dřevěnými schody (víte, že jich bylo patnáct) se rozhlížel zrzavý kluk.
   Na dvorku usnula hra dětí a docvičilo kolovadlo. Vrčel tam na vás zlobně špinavý ratlík. Za zdí chraptělo rádio zprávami.
   Jel jste drobným deštěm k nádraží.
   Tady někde stála, co měla všechno s sebou, jakpak se asi tvářil ten maličký?
   Šel jste až na nástupiště. Právě zavírali dveře rychlíku. Průvodčí vystoupila na poslední schůdky a mávala rukou.
   Vlak krátce pískl a rozjel se. Někdo se loučil z okénka kapesníkem.
   Nějací lidé šli proti vám, ale vy jste se díval stále za posledním vozem, než vám zmizel v tunelu.
   Viděl jste traktor, klepající ornicí.
   Pod prstencem vlasů tam byl váš daleký domov. Jel jste mu naproti. Neříkejte, že jste neměl v očích slzy…

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]