O estetickém kýči jsme toho svého času četli a slyšeli dost a dost. Věděli jsme, že se vyznačuje líbivostí, že se drží osvědčených vyjadřovacích prostředků nevalné úrovně, že plýtvá city, předstírá city, dojímá se patosem a sentimentalitou, opakuje stereotypní schémata, skutečnost černobíle zjednodušuje. O příklady není nouze, a nejen v seriálových telenovelách.
Z komerčních důvodů se kýč v této podobě neodmítá.
Něco jiného je „politický kýč“, kterému prý my Češi snadno propadáme, jak soudí známý publicista, vycházeje z pozoruhodné definice. Kýč je prý svět zbavený „enóna“, vyjádřeno novotvarem mých tetiček, jimž dobré vychování nedovolilo použít pro živočišný výkal nesalonního označení. Ani při vlídné vzpomínce na tetičky nemíním autora kritizovat pro použitý vulgarismus. (Podle dnes platné poetiky má upoutat pozornost a dát projevu „říz“.)
Jde mi o to, že vyvolává zavádějící představy a nepostihuje skutečnou podstatu věci. Jde zřejmě o věc mnohem závažnější, než kterou lze ve zkratce označit odkazem na exkrement, když autor píše, že totalitní politické systémy aspirují na „kýčovitou dokonalost“ a vytěsňují vše „ošklivé“. Mají prý k tomu různé prostředky, od zastrašování po zatajování a lži.
Toho zastrašování, utajování a lží se nemůže týkat pouhý odpad, který lze celkem snadno uklidit, spláchnout, zakopat. Musí jít o jevy trvalejší podstaty a hlubšího významu. V dané souvislosti můžeme právem hovořit o negativitě, zlu a špatnostech, které v nejrůznějších podobách provázejí člověka na jeho cestě dějinami, a které se dosud nikomu nepodařilo uklidit, spláchnout a zakopat. Mám na mysli agrese a útlaky, křivdy a nespravedlnosti, arogance moci.
Je představa světa bez negativity kýč? Představa světa bez strachu a nedostatku je především ideál, vize, utopie, perspektiva, zítřejší radost. Proč kýč? Nekýčovitý svět své neřádstvo neuklízí? Jen zaneřáděný svět je ten správný? Máme si zvyknout na neoliberální poučky o tom, že vždycky byli silní a slabí, bohatí a chudí, že se vždycky budou střídat krize a konjunktury a že se zvolené strany budou střídat u moci, a ať vláda, ať opozice budou stále vytvářet legislativní rámec pro život společnosti, v níž ten chudý od nepaměti dobývá svůj chléb vezdejší a ten bohatý maximalizuje své zisky. A že, jak praví neoliberální klasik, sociální spravedlnost je iluze, nesmyslné heslo, které pobláznilo socialisty (F. A. Hayek). Neříká se nám to vždycky takhle nepokrytě. Říká se nám, že „politický kýč“ redukuje rozum ve prospěch emoce, a že na bázi jednoduché estetiky a srozumitelnosti hoví populismu. Říká se nám, že máme přijmout komplikovanost, rozrůzněnost a konfliktnost světa. To je jistě pravda. Svět je nepřehledný. Nové technologie náročné. Hrozby a rizika varující. Ale kritika rozporů a paradoxů globalizace z hlediska ideálů lidskosti není kýč.
„Politický kýč“ má u nás nejen stránku sociální, ale i národní. Naše národní uvědomělost je dlouhodobě analyzovaná a (většinou) odsuzovaná. Jeví se jako projev nevyzrálého národa, který místo politiky pěstuje morální kýč od samého počátku své státnosti. Výklad dějin se upravuje a přepisuje. Připouští se, že kalamitní minulost vyvolala nedůvěru k mocným tohoto světa (dnes dokonce i k Evropské unii), že v dlouhodobém boji o přežití měly morální hodnoty význam sebezáchovný; ale nic naplat, představy o nějakém smyslu národních dějin a humanitě jsou iluzivní. Tam, kde jde o ekonomické, strategické a vojenské zájmy, tam, kde probíhá globalizace trhů pod vládou finančního kapitálu, tam přece dějiny žádného národa nemohou mít smysl. Jistě, koho dnes může zajímat, proč dekolonizované národy (na rozdíl od koloniálních mocností) jsou „nesamozřejmé“? Mohly přece podlehnout asimilaci. A není pravda, že se dovolávaly nějaké své „výjimečnosti“. Dožadovaly se rovnoprávnosti. „Chcem rovni rovným mluvit s celým světem“ (J. V. Sládek), „Nám slunce jako jiným skráně zdobí“ (Jan Neruda). Masaryk hledal, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme“. Hledal hodnoty, které národ sdružují, podněcují a oduševňují.
To je v dnešním mezinárodním kontextu zcela zastaralé. Sám pomysl národa je pochybný, mezi obyvateli není žádný konsensus, natož jednota. Každý sám a za sebe má usilovat o individuální seberealizaci a sebeuplatnění. J. Pehe kdesi výstižně napsal: „Česká politika je napadena podivným virem: napadá cokoli, co se jeví jako pevnější struktura a přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Společnost pak není schopna racionálního diskursu a fungování v rámci institucí i mechanismů liberální demokracie.“
Je to pravdivé, až na ten závěr. My nechceme liberální demokracii, chceme v duchu našich národních dějin demokracii humanitní, i když to je – podle mínění neoliberálů – „politický a morální kýč“.
Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |