Stává se, že otevřeme sbírku básní, čteme, jsme příjemně překvapeni a přece se cítíme zaskočeni. Zaskočeni úporností, bezprostředností, vitalitou, naznačovanými tísněmi i smutky, střípky radostí, ale také svěží otevřeností - a při tom všem nespornou hravostí, jiskřivostí, nesmiřitelností a sympatickým optimismem. Cituji: S posledním vydechnutím / se rodí nové sny.
   Jednotlivými básněmi můžeme být uchváceni, jinde pocítíme drobné výhrady (čtyřverší Tak to je…), zaujmou i znamenité, epigramaticky laděné básně Želiv a Funus. Můžeme snad pociťovat výhrady, ale to je tak vše, co můžeme dělat; nezbývá, než uznat, že čteme poezii vyzrálou, originální, schopnou kráčet vlastními cestami. Vzešla z pera básníka mladistvého vidění, třebaže dnes už věkem střední generace. Řeč je o páté sbírce Martina Vídenského UZAVŘENÁ KAPITOLA (Oftis 2011), s ilustracemi Lenky Faltusové. A zase platí: Ilustrace se nám nemusejí zdát naprosto adekvátní a ideální jako doprovod poezie, s Vídenského verši však korespondují. Vůbec nevadí, že autor zařadil některé básně z předcházejících sbírek. Je třeba pochopit, že Vídenský pluje na mladších vlnách české poezie, které je vlastní jistá odlehčenost, vyzývavost, snaha rozbíjet ustálené uzance a fosilní tvůrčí i kritické postoje. Může se nám to jevit nepatřičným, ale nezbývá, než vzít na vědomí skutečnost, že současná střední a mladá básnická generace vidí svět kolem sebe svýma očima, nachází odlišné inspirační prameny, jiné zdroje tvůrčích vznětů, čerpá z vlastní empirie. A dobře činí, pokud tak činí kvalitně, zodpovědně a s jasnou perspektivou.
   Martin Vídenský je jednoznačně nejsilnější tam, kde volí zkratku, kde svůj verš otesává básnickým dlátem na holou dřeň. Jmenujme Dětství, Kouzlo poezie, Poselství, Poznamenaní, Věčná rezonance, Sychravo, Listopadu pád. Pokud se v dřívějších Vídenského sbírkách daly vystopovat literární vzory – přesněji vzor: Jan Skácel – Vídenský se nikdy nestal epigonem, něco málo skácelovštiny narouboval prospěšně na plodný kmen vlastní poezie a začíná sklízet zralé ovoce. Je svůj, je básníkem skrze schopnost vidět světlo i tam, kde leží stín, vidět motivující stíny tam, kde vše zahlcuje pozlátko komerčního nazírání.
   Na své básnické pouti kráčí za poznáním nenápadných půvabů každodenního života se všemi jeho peripetiemi. Chce se říci, že kráčí za svou pravdou. Pravda je stále atraktivní, ale tuze křehké zboží. Hledat ji je velice ošidné, každý jen tu svou má za jedinou, všechny „pravdy“ jsou tak trochu maketami, snadno pukají.
   Popřejme Martinu Vídenskému, aby svoje životní pravdy, přetavené do poetické podoby, dovedl hájit a uhájit, aby štěp jeho poezie nezplaněl a košatěl. Má k tomu všechny předpoklady a nezbývá než věřit, že pátá sbírka skutečně pouze uzavírá jednu tvůrčí kapitolu a dočkáme se dalších, které svými hodnotami vzbudí stejnou pozornost.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)