Dostaveníčko s Hospodinem

   Útlá sbírka povídek Vlasty Rut Sidonové (1953, Mgr. v oboru speciální pedagogika), ženy pražského rabína Karla Sidona, přináší sedmnáct povídek, z nichž některé byly publikovány i v našem týdeníku Obrys-Kmen. Nabízejí průhledy do světa současné židovské komunity v Praze, vcelku zbavené romantické či tajnůstkářské aureoly. Autorka jim dala jednotící název Jídelna Šalom a jiné židovské povídky z dnešní Prahy (Nakladatelství BVD, Praha 2012, 103 str.; s fotografiemi Františka Čermáka a Harryho Farkaše, předmluva L. Petišková). Sbírka, jakkoli tematicky jednolitá, obsahuje povídky trojího typu (všechny přirozeně spojuje židovská tematika v prostředí současné Prahy, Prahy jedenadvacátého století).
   Některé prózy si kladou jako primární cíl podat obraz současné židovské komunity v Praze prostřednictvím komorního rodinného rámce (v širším slova smyslu) nebo historky, a v tomto úsilí navazují na tradice povídek Vojtěcha Rakouse; Rakous ovšem volil spíše vesnické prostředí, ale žánr situační nebo jiné humoresky nachází svoji ozvěnu i v recenzovaném souboru. Ten představuje svět českých židů jako Židů (s tím by patrně Rakous nesouhlasil, cítil se být Čechem židovského vyznání), do značné míry autonomní a soběstačný, v němž vítězí úcta k tradici, k historii židovské Prahy, k synagoze či k svátkům židovského roku; vrstva češství je tu ovšem velmi silná, jakkoli postavami neuvědomovaná. Autorka v nich usiluje podat obraz své komunity jako zbožné, Hospodina slavící a jeho zákony se řídící, plnící náboženské povinnosti, přitom konfrontované s četnými všedními a „normálními“, tedy nekonfesijními problémy, které přináší život v českém velkoměstě jedenadvacátého století, a to s tendencí nejen dokumentární nebo humoristickou, ale i výchovnou či poučnou (povídky jsou opatřeny mravoučnými nebo věroučnými motty a kniha je vybavena krátkým slovníčkem výrazů z hebrejštiny). K takovým patří např. Voda v mikve, reagující na povodně roku 2002, bakalářsky pojaté povídky Suka v Praze, Pesach ad.
   Druhou skupinu tvoří povídky, v nichž se objevují ozvuky židovských pohádkových příběhů, v něčem blízkých moderní pohádce. K takovým patří povídka Křídla mi nevadí, v níž dva andělé pozorují z ochozu židovské radnice, jak se do židovské komunity „infiltrují“ pokušitelé, rozvraceči, našeptávači a žalobníci, kteří vydávají „světle zelené světlo“, aby si „vyvolení“ uvědomili, že „ďábel nikdy nespí. Ani jeho pomahači.“ Příběh je skoro naivistický, blízký nějakému mravoučnému exemplu a moderní Praze vpravdě vzdálený, ale jeden motiv je literárně cenný: je to motiv hodin, „které běžely tím správným směrem – doleva, ne jako ostatní na pražských věžích“ (s. 31). V jiné próze se ptá, co by se stalo, kdybychom mohli hovořit s Bohem, třeba v „monitorovaném“ a „časově limitovaném“ telefonickém hovoru? Pod vlivem překvapení z existence podobného komunikátu a v záplavě hloupostí, jež nám okamžitě vytanou na mysl, se možná ani nezmůžeme na jediný zásadní dotaz. Ale i po jeho případném zodpovězení bychom patrně nevěděli, nebyl-li to jen nějaký podivný, dvojznačný žert (ve Sci-fi 2005 ovšem o žert zřejmě nešlo).
   Skutečně úspěšné jsou povídky Vlasty Sidonové právě tehdy, když volí motivy, zápletky nebo techniky, které naše vnímání reality zbavují zaběhnutých stereotypů, příběhy s psychologickou tematikou. Např. v povídce Afričan introspektivními psychologickými prostředky „rozehrává“ působení stereotypu etnického, resp. předsudku o kolektivní vině. „Super Ego“, nutící židovku Evu zapudit afrického milence jen proto, že je muslim, je sice silnější než zdravý rozum a cit (nelze před ním utéci, protože jej „nesla s sebou“), ale alespoň si uvědomujeme, jaké otroky z nás činí různá stupidní „Super Ega“, cosi si nárokující. Nebo v povídce Zámek bez klíče tematizuje dilemata a situaci ženy, která „musí sebe sama přijmout“ (s. 69). Zde všude se spisovatelka projevuje jako dobrá znalkyně ženské duše, duše, která vůlí ovládne sebe samu. K prospěchu sebe a jiných?
   Její povídky pokládám za cenné kvůli otázkám, jež kladou, přímo i nepřímo, kupř. „Jeho předkové přežili, protože tajili svůj původ. Má on právo riskovat životy potomků svým návratem k židovství“ (Tonoucí ve vyschlém řečišti, s. 80). Některé se vracejí do doby nedávno minulé, kdy novodobé kádrování vydávané za hledání „slušných lidí“ patřilo k běžné výbavě lidí neslušných, na „slušné“ se pasujících a je domněle zastupujících: „Vzpomínala na jeho zásluhy v Sametové revoluci a kromě poslechu Svobodné Evropy o ničem nevěděla. Ovšem je jasné, že hranici k upalování by postavil vzorově“ (Čarodějnice musí zemřít, s. 66). A v jiné próze čteme další postřeh, reagující na nedávný rozkol v Židovské obci a tuto zbytečně poškozující: „Mluvila z ní zlost na své vlastní děti, že se v této době, kdy snad nic v Čechách Židům nehrozí, kromě nich samých, chtějí stěhovat do ciziny.“ (Jídelna Šalom, s. 53, podtrhl AM).
   Škoda konvenčních proklamací a jim odpovídajících stereotypů o zlých bolševicích, kteří to a tamto znemožnili a neumožnili a zakázali a... jimž je třeba z etických pohnutek odpustit, protože jinak budeme „jako oni“! S moderním židovstvím, konkrétně s moderním myšlením osobností židovského původu, je spjato umění podobná povrchní schémata narušovat, rozrušovat, a zde zůstala autorka přece jen leccos dlužna. Jenže co dělat? Pravda není jedna, ani není zjevená, nedá se znásilnit, má více rozměrů, proudných cest i prudkých obratů, má mnoho tváří a center, z téhož je někdy na zvracení, někdy vzbuzuje hrdost, jindy to vhání slzy sentimentu do očí; nic neplatí absolutně, ani ten názor o asimilaci jako absolutním „svinstvu“. Jindřichu Kohne, co vy na to?
   Skutečně kriticky je třeba komentovat jazykovou korekturu textu. Do očí bijí výrazy jako „nepříjemě“, „přemýlat v hlavě“, „suteréní místnost“, „emailové adresy“ (Opravdu jsou tvořeny „krycí nátěrovou hmotou“?), „prameny /.../ se roztočili“, „vzpoměla si na Noeho“ (A kromě chybějícího „n“ se snad jméno Noe skloňuje „na Noema“, ne?) atp., a to nechávám stranou množství školáckých chyb v interpunkci a pravopise přímé řeči. Kdosi tu neodvedl dobrou práci, což mrzí o to více, že kniha má alespoň formálně uvedeného jazykového redaktora.

Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)