Výjimečný člověk, výjimečný filmový tvůrce tvořící výjimečné filmy, který se dožil výjimečného věku 101 let, Kurt Mätzig (25. ledna 1911 – 8. srpna 2012), který zemřel počátkem srpna, byl prakticky neznámý ve Spojených státech, a vlastně i v celém západním světě. Důvod? Žil a pracoval ve východním Německu, v NDR, jejíž filmy, často průměrné i horší, některé docela dobré, ale nemálo z nich skutečně mistrovských, byly téměř naprosto ignorované, vlastně bojkotované v oněch pětačtyřiceti létech, kdy vznikaly. Mätzig byl natolik součástí tohoto převážně utajeného příběhu, jak jen možno. Z jeho dvaceti charakteristických filmů zvlášť vyčnívají dva, jeden uznávaný ne právě dostatečně, druhý naopak asi až příliš.
Narozený v zámožné berlínské rodině, Mätzig studoval v Mnichově a na Sorboně, získal titul doktora a zavrtal se do chemické stránky filmování. Když mu bylo 22 let, dostali se k moci nacisté, což předznamenalo brzkou tragédii - jeho matka byla Židovka. Jeho rodiče podlehli nátlaku a rozvedli se; matka unikla transportu do Osvětimi jen tím, že si vzala život. Kurtu Mätzigovi, který takovému osudu dokázal uniknout, byla filmová práce znemožněna. Vzepřel se nacistům tím, že v roce 1944 vstoupil do ilegální komunistické strany.
V týdnech během osvobozování vstoupil do obchodního sdružení, které kopírovalo filmy pro Sověty. Ale když přišly americké jednotky, dostal obchod majitel, který Mätzigovi řekl: „S tebou nemůžu spolupracovat. Jsi komunista!“ Odsekl: „A já nemůžu pracovat s vámi. Vy jste kapitalista!“
Sověti velmi záhy pomáhali založit první poválečnou německou filmovou společnost, brzy pojmenovanou DEFA; Mätzig byl jedním z oné hrstky antinacistů, kteří ji uváděli do provozu. Ačkoli měl technické odborné vzdělání, brzy řídil první německé poválečné filmové zpravodajství.
Potom se dostal jeden nezveřejněný příběh tak blízko jeho vlastnímu, že začal rychle pracovat na filmu Manželství ve stínu. (Ehe im Schatten – druhý film DEFY. Prvním byl Vrazi mezi námi – Die Mörder sind Unter Uns, jímž zahájila svoji kariéru Hildegard Kneefová; byl ostrým odsouzením nacistických válečných zločinů.) Mätzigův film se zabýval nacistickým pogromem proti Židům.
Příběh, založený na skutečné události, vypráví o talentovaném hereckém páru. Protože ona je židovka, nacisté vyvíjejí nátlak na jejího manžela, aby se s ní rozvedl. On, na rozdíl od Mätzigova otce, odmítne. Její kariéra skončí, jeho může pokračovat, jen když ona bude z dohledu. Ale na velké premiéře si přestanou dávat pozor, ona se jí zúčastní a je poznána, což znamená jistou deportaci. Oba i se svým malým synem spáchají sebevraždu.
Neobyčejně dojímavý film, skvěle sehraný a nádherně zrežírovaný, s premiérou ve všech čtyřech berlínských sektorech v říjnu 1947. Shlédlo jej jedenáct či dvanáct milionů diváků, především ve východním Německu, což znamená, že téměř všichni dospělí, většina z nich zahořklá, zmatená, cynická po prohrané válce a ve zničené zemi; viděli duši spalující odsouzení nacistické bestiality. Jeho dopad nelze přecenit.
Jeho další film, také citlivý, také úspěšný, zachytil příběh služebné, která přežívá dvě světové války a krizi, tiše odmítá práci ve výrobě zbraní a marně se snaží přesvědčit svého syna, aby udělal totéž, a potom se svým skromným způsobem, také marně, snaží pomoci sousední židovské rodině.
Odhalení gigantického chemického koncernu I. G. Farben, jeho zodpovědnosti za jedovatý plyn v I. světové válce, jeho genocidní vraždění ve II. světové válce a jeho návrat po roce 1945 (jako Bayer a BASF), s hudbou velkého Hannse Eislera, bylo úderné, nepřekrucovalo skutečné události, ale postrádalo citlivost prvních dvou filmů.
Mätzigův talent při nalézání hluboce lidských hodnot uprostřed společenských otřesů se opět ukázal v sáze o konfliktech na venkově, když byli šlechtičtí junkeři nuceni opustit svá obrovská feudální panství, a v oddechové komedii o dívce s neustálými problémy při hledání místa ve společnosti – s tragickým pozadím - krátkým dopisem od matky, zavražděné v Ravensbrücku.
Velkým hitem byla koprodukce s Polskem; byl to první pokus NDR o science-fiction (podle knihy Stanislava Lema) o vesmírné lodi s mezinárodní posádkou, která hledá planetu, jež kdysi ohrožovala Zemi, ale teď je mrtvá po jaderné katastrofě. Japonská badatelka v posádce byla jako dítě vyděšená Hirošimou. Souvislosti byly zřejmé, efekty prosté, ale účinné, a ironie vzrostla, když západní verze filmu nahradila Rusa americkým hrdinou, Poláka Francouzem a veškeré odkazy na Hirošimu odstranila!
(Tichá hvězda - Der schweigende Stern – podle románu Stanislava Lema Astronauti; pozn. překl.)
V létech 1954-1955 Mätzig pochybil. Deset let poté, co nacisté zavraždili Ernsta Thälmanna, předáka Německé komunistické strany, její východoněmecká nástupkyně, vládnoucí Jednotná socialistická strana, chtěla mít film o jeho životě a skutcích, a Mätzig tuto práci přijal. Ale kvůli neustálému vměšování strany až po jejího šéfa Waltera Ulbrichta byly výsledkem ne právě příliš podařené portréty kontroverzní, i když určitě hrdinské postavy. Oba dlouhometrážní filmy s obrovským množstvím mimořádností, s nadživotním hrdinou, politicky přesné v každém slově a činu byly nepříliš duchaplné a jen s několika málo, pokud vůbec s nějakými, nuancemi. Mätzig se za tyhle dva filmy vždy styděl.
(1954: Ernst Thälmann – Sohn seiner Klasse - Syn své třídy a 1955: Ernst Thälmann – Führer seiner Klasse – Vůdce své třídy; pozn. překl.)
O deset let později měl problémy přesně opačné. Počátkem 60. let, za Chruščovovy éry, kdy berlínská zeď, byť jakkoli ohavná, chránila NDR ekonomicky a dovolovala rychlý růst a relativní otevřenost, tu existovalo množství otevřených, upřímně kritických, často velmi dobrých knih i filmů. Jedním z nejzajímavějších byl Mätzigův Jsem králík (Das Kaninchen bin ich), odsouzení kariéristů, v tomto případě soudce, ochotného obětovat každého a cokoli, aby se dostal nahoru - s odvážným bojem mladé ženy proti němu, jejímu někdejšímu milenci.
Ale v roce 1964 vystřídal Chruščova Brežněv, který měl jiné názory, i na NDR, a vyvíjel nátlak ve všech směrech, v politice, ekonomice i v umění. Dogmatici měli svůj den a tucet kritických filmů zakázali. Mätzig byl nucen ke kritice vlastního filmu a byl hluboce znechucený. Režíroval potom ještě pár filmů, jeden zajímavý a kontroverzní o lidské genetice, ale žádný z nich už nebyl tak skvělý. Uchýlil se k práci s filmovými kluby, stal se místopředsedou Mezinárodní organizace filmových klubů, potom jejím doživotním čestným předsedou. Časem se kyvadlo opět přehouplo (jak se v NDR často stávalo) a byly opět natáčeny poctivě kritické filmy, některé z nich docela hezké, ale pro Mätziga už bylo příliš pozdě to zkusit znovu.
Sdělovací prostředky se v tirádách na Mätziga soustřeďují skoro úplně na špatné filmy o Thälmannovi, a ještě víc na zakázaný „králičí“ film. Podle mne byl jeho nejvýznamnějším filmem jeho první.
Deset let před svou smrtí řekl: „Ve všech uplynulých desetiletích jsem byl pro humanismus, pro osvětu, pro demokratický socialismus. To mě přivedlo do komunistické strany. Držel jsem se tohoto přesvědčení a držím se ho stále.“
VICTOR GROSSMAN
Berlín, 17. 8. 2012
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
Autor: VICTOR GROSSMAN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |