Investujeme různě. V různých místech činnosti. Všeobecně. Podnikáme, a ne právě a jen coby osoba právnická či fyzická. Investujeme v oborech všedních i nevšedních. V oblastech kultury a umění, v oblastech ryze prozaických. Investujeme do citů. A budete se divit, že v této oblasti investujeme nejčastěji, aniž bychom se tomuto faktu dokázali bránit. City se nás totiž neptají. City prostě jsou. Jdou s námi životem jako stín, který nám jen na chvilku v pravé poledne a při svitu slunce sedí přímo nad hlavou. Jinak je stále buď před námi, nebo za námi. Stejně tak city. Jsou obapolné. Kladné i záporné. Vřelé i vlažné. Horoucí i zmírající. Zničující i zklidňující.
Zvláštní oddíl zaujímají bezcitní. To je ale jen slovní hříčka, neboť i tito výše jmenovaní jsou city obdařeni, ale stydí se za ně. Hlavně za ty kladné.
Citlivý je prst, který si spálím, hlava s migrénou, naše já, které někdo necitlivě urazí, pomluví. Každý z nás má s city své bohaté zkušenosti. Útočí na nás, vedou naše jednání všemi směry, unikají. Nezřídka se k nám vrátí, poučeny o nabyté zkušenosti, se vztyčeným pomyslným prstem: Tak takhle tedy v žádném případě ne!
Zkuste si své city prověřit, probuďte je a představte jim své současné postoje. Vyslechněte jejich argumenty a podřiďte jim své neochvějné ego. Je to namáhavé. Nic materiálního vám to nepřinese. Ale dozvíte se mnohé: Proč tu vlastně na tom světě jsem, kam směřuji, čeho chci dosáhnout? Budete překvapeni, jak těžké je si na tyto obyčejné otázky odpovědět, aniž bychom si přitom nelhali do vlastní kapsy. A najednou vám přijde samozřejmé usmát se na podmračené tváře v autobusu a nebát se, že si budou mnozí klepat na čelo, či se přímo zeptají na důvod vašeho úsměvu. Šibalsky zamrkat na děcko v kočárku a nebát se, že vás označí za pedofila. Přidržet galantně ženě dveře, nebo jí podat ruku při sestupování se schodů, aniž byste byl ověnčen titulem sexuálního harašení. Ohradit se, ve vší slušnosti, u stánku se zeleninou, že ty třešně ze Znojma 1 kg za 90 Kč v plné letní sezóně jsou skutečně nehorázností a nebát se, že vám prodávající vynadá a pošle vás někam. Viděla jsem oči malého špunta, které žadonily o sladké lákavé plody a jeho maminku, která mu jich koupila malou hrstičku se slovy: Je to moc drahé, broučku. Ozvat se v lékárně, proč vám nepředloží lék bez doplatku a proč máte za tentýž doplácet 170 Kč jen proto, že se jedná o jinou krabičku a jiného distributora. Nebát se následného kyselého obličeje za to, že jste se jenom ozval. Citové investice jsou jako bumerang. Vyšlete je, ony se toulají kdovíkde a jednoho dne se k vám vrátí a vy inkasujete. Tu v podobě chování vlastních dětí a vnoučat, tu v návaznosti vzpomínek bývalých kolegů ze zaměstnání, jinde v pochopení věkem rozdělených generací, v oblouku se pojících od počátku až k závěru životních etap.
Citovou investici nelze však chápat jednostranně a jen pozitivně. Všechno má své meze, své mantinely. I dobrota. Nikdo z nás není blahoslaveným svatým, aby na sobě nechal dříví štípat. Toto přirovnání mi vždy naskočí, mluví-li se o otázkách víry. Mám na mysli náboženskou víru. Kam směřuje například taková citová investice kardinála Dominika Duky? Jak a v čem se mu po prožitých létech navrací? Jak se mu žije s myšlenkou na vyrovnání se s minulostí církve jako celku. Jak může chtít, aby se taková dávná citová investice navrátila lidem znalým církevní historii jako pozitivní. Dobře víme, jakých krutostí byla schopna svatá inkvizice. Ano, pozice mrtvého brouka a silná čára za minulostí a je vše vyřešeno.
Dne 26. června, v den vzpomínek na oběti komunistického režimu, hřímal kardinál při tomto setkání: Dosud jsme se nevyrovnali s komunistickou minulostí dost dobře. V lavicích nejvyšších úřadů sedí dosud ti, kteří se nám do očí vysmívají.
Ptám se, jakým právem může představitel církve tak nenávistně a přímo bouřlivě halasit tam, kde mu nepatří se míchat. On, člověk zastupující podle církve Boha na zemi, kterému přísluší starat se o duši a duchovno, víru a motlitby. Míchá se do otázek politiky z prostého důvodu. S politikou, s vládnoucí garniturou úzce souvisejí ekonomika a finance. A jsme opět u již dlouho omílaných otázek tzv. navracení ukradeného majetku církvím. Kardinálův soukmenovec, katolický kněz a teolog Tomáš Halík, se už vyjádřil, z jakého důvodu potřebuje církev velký majetek: Aby mohla činit dobročinnost, charitu a podporovat chudé a nuzné. Věříte těmto slovům? Neměl by se o takové potřebné postarat stát, a to právě díky majetku, o který církev tak urputně bojuje? Také jedna citová investice, že?
Zvláštní. Samotnou mne udivuje, jak často se mi motiv a otázka víry navracejí, kdykoliv začnu o něčem v tomto směru uvažovat. Téměř bych si troufala říct, že tuším, proč tomu tak je. Jedná se o něco, co nedává smysl, co ústí do mlhy a do ztracena. A to právě láká a přitahuje mnohé. Úvahu je nejlépe zakončit sestupem na pevnou půdu pod nohama. Třeba se známým výrokem Jana Wericha: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl… atd. Slavná část věty, která v podstatě obsáhla celý lidský život.
Ano, každý by měl dělat to, co umí a měl by to dělat dobře a s plným nasazením. Neměl by se snažit přechytračit ostatní, ale svoji chytrost používat na správném místě a ku prospěchu věci. Lidstvo ušlo od svých prvopočátků notný kus cesty. Hlavně s ohledem na to, čím se obklopuje, v čem žije. Žel, se stoupající dokonalostí materiální úměrně klesá dokonalost ducha. V jaké nekonečné hlubině se tyto póly protnou?
Za veškerým konáním nejsou nadpřirozené bytosti, ani Bůh. Za vším je pouze a jenom člověk. Je mi smutno při pomyšlení, že na takovou jednoduchou pravdu lidé nevěří a mnozí ani nechtějí věřit. Ústa hlásají odlišné proklamace a hesla a v hlavě víří kolotoč: Moc, peníze, nejvyšší pozice. Vysílané signály už jsou tak hlasité, barevné, křiklavé lasery z omezených mozků a dutých hlav, že už ani nezakrývají své hanebné cíle. Do čeho jsou v tomto případě vkládány citové investice?
Mašinérie jede, kola rychlíků a pendolín se točí a rytmují (na rozdíl od dětské hry na vláček: Už se sypu), už se sypou, už se sypou, dál se sypou, jen ať se sypou! A city, ty mohou být takovým necitům zcela a jistě ukradeny. Jejich citové investice pevně sedí na finanční platformě.
Ale zpět do míst naší Vysočiny. Léto pomalu končí, svědčí o tom přeplněné školní třídy (v důsledku zeštíhlování a uzavírání některých škol), boj učitelů o přežití (fyzické i finanční), silničky xté třídy nadupané funícími kamióny, zkracujícími si cestu mimo dálnici v důsledku šetření pohonných hmot, zaopatřování si tuhých paliv na zimní topení v čím dál vyšších cenových relacích, zrající švestky v alejích, hledající si novou pálenici pro výrobu lahodného 50% moku (krach se nevyhnul ani takovému zařízení, a to už je co říct), hledání benzinové pumpy s trochu levnějším benzínem Natural 95, konstatování a úvaha nad nově vyrobenými seriály v televizi typu „americko-groteskno“, konstatování, že už je nám vlastně toto médium k ničemu, protože krom pár věcí není co sledovat, Lábus – Kaiser se rozprostřeli téměř jednolitě na ČR II se svým humorem, asi v rámci zvýšení sledovanosti (nic proti jejich herectví, ale čeho je moc, toho je příliš). I zde zvažujeme, co s přijímačem, neboť hodně pořadů se mohutně přiklání ústy svých protagonistů k současnému vývoji na politické scéně ve stylu: Kam vítr, tam plášť.
Naštěstí máme s manželem tolik možností k vyžití okolo naší chalupy a v malířských ateliérech, že nebudeme výše jmenovanou zábavu ani v nejmenším postrádat. Je nám líto laťky úrovně, která klesá a klesá a pobízí většinu lidí, aby ji přímo podlézali. A to je moc smutné a varující.
Na city je útočeno přímo brutálně v těchto případech. Ale okolo nás se dějí i lepší a mnohem optimističtější věci. Zcela nedávno jsme byli s manželem pozváni na svatbu. Také jedna z událostí, která už není mezi mladými až tak běžná. Shodou okolností se braly děti našich společných známých, a to jak ze strany nevěsty, tak i ženicha. Svatba byla velkolepá, veselá, hostina honosná. Svatebčany přivítala starobylá jihlavská radnice v historickém gotickém sále. Dojetí, slzy, štěstí, radost. Při obřadu oddávající, mimo jiné, hovořila k mladému páru také o tom, zda budou moci zabezpečit finančně i materiálně svoji novou rodinu.
V duchu jsem jim oběma v ten moment přála, jako ta sudička, aby tomu tak skutečně bylo. Aby je nepotkalo to, co již mnohé mladé v této zemi – ztráta zaměstnání, nedostatek financí, následný krach vzájemných vztahů a v důsledku kolotoče problémů promarnění velké citové investice, s kterou do krásného vztahu vstupovali.
Z Vysočiny zdraví s přicházejícím podzimem vaše BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |