Podle ušlechtilé zásady, kterou podle Démosthena razil slavný athénský muž zákona Solón a která se často cituje latinsky, zásady de mortuis nil nisi bene, o mrtvých jen dobře, jednají dnes už jen bílé vrány, samozřejmě vůbec ne bulvár a ani náhodou zavilí političtí i „umělečtí“ nepřátelé až na smrt a ještě i za ni. A když se jí přidrží muž, známý právem jako obránce lidských práv bez ohledu na různé mocné, přihodí se mu, že v dobrém úmyslu připomenout co se dá přičíst nedávno zesnulému novináři ke cti a přejít mlčením problematičtější skutky, nechtě upozorní na to vůbec nejhorší.
   To se stalo komentátorovi Práva, který se pod titulkem Odešel básník a chartista Jan Štern rozepsal o mluvčím Charty 77, autorovi chartistického nekrologu za Jaroslava Seiferta. Z toho nekrologu „pochopil, proč básník, komunista a chartista Seifert byl Šternovým vzorem. Nekrolog končí Seifertovými verši Jdi, budeš očarován. / Zpívej, máš komu. / A nelži! / Šel jsem a nelhal. / A vám, mé lásky, /jen trochu. I Jan Štern se tím v životě řídil.“
   Tady ve snaze postavit básníka Jana Šterna po bok Jaroslava Seiferta jako básníka příkladného charakteru pisatel nechtě připomněl, co si dobře pamatují, kdo zažili dobu, kdy se Jan Štern po nedokončeném studiu filozofie a historie na Karlově Univerzitě „věnoval básnické tvorbě a novinařině pro Mladou fontu a léta pak pro deník Práce“, jak autor nekrologu taktně jen letmo charakterizuje roky, kdy byl Štern (1947-1952) redaktorem Tvorby a kdy mu Seifert rozhodně nebyl ani náhodou vzorem, nýbrž autorem „hanebné sbírky“ Píseň o Viktorce, jak ji nazval ve Zprávě o rozhovoru se s. Nezvalem pro svého šéfa Gustava Bareše.
   V té zprávě Jan Štern doslova napsal: „Pokusil jsem se s. Nezvalovi namítnout, že Seifertova sbírka není nevinný povzdech, ale útok proti našemu životu a s největší pravděpodobností reakční jinotaj.“ Když se mu nepodařilo Nezvala přimět, „aby podpořil naši kritiku Seifertovy hanebné sbírky“, a Nezval mu naopak připomněl „denunciantský článek“, který Štern napsal o Jiřím Kolářovi v roce 1948, a když po Šternově poznámce, že Jiří Wolker by „dneska nejpřísněji Seiferta odsoudil“, Nezval rozhovor rezolutně skončil, Štern se svému šéfovi omlouvá: „Domníval jsem se, že by nebylo správné, abych se v tom okamžiku dovolával autority strany (…), i když se mi teď zdá, že jsme mohli použít v kritice některých morálně zdrcujících argumentů, které by dodaly článku ještě větší přesvědčivosti a které by ještě více podtrhly hanebnost Seifertovy zrady i to, že svou Viktorkou plivl nejen proti dnešku, ale i na Wolkera, na Fučíka, na Neumanna a na lidi, kteří mu kdysi důvěřovali, a že plivl i na svou lepší minulost.“
   A Jan Štern pak vysvětlil, proč by Nezval patrně protestoval proti tvrdé kritice, „i kdyby věděl, že za ní stojí soudruh Bareš“: „To vyplývá z toho – a ukázala to i plenárka o poezii –, že se Nezval ještě úplně nevyrovnal s omyly svých dřívějších děl, k nimž je ještě silně citově připoután. Proto pociťuje principiální kritiku Halasovy nebo Seifertovy dekadence jako kritiku i části svého díla, a proto vystupuje – snad si sám namlouvá, že z rytířskosti – na jejich obhajobu. Myslím si proto, že udělat všechno možné, aby se Nezval přesvědčil o tom, do jakého bahna se Seifert dostal, aby ho sentimentálně nelitoval, by znamenalo u něho a všech podobných lidí ohromný krok kupředu. Čest práci!“
   Faksimile zprávy, kterou o svém rozhovoru s Nezvalem na téma Seifert napsal v březnu 1950 Jan Štern, zařadil Jaromír Hořec do své knihy Doba ortelů (1992). I nepamětníci roku 1950 už dvacet let tedy mohou posoudit, jaké to novinařině se Jan Štern ve Tvorbě 1950 věnoval a jak ve svých šestadvaceti smýšlel a psal o básníkovi, jímž se snad aspoň pak dodatečně „v životě řídil“.
   Nic se nemá přehánět, ani v nekrolozích chvála nebožtíků; vždy je nebezpečí, že při tom přehánění mimoděk vyleze na světlo, na co už se milosrdně pozapomnělo.


   JAN ŠTERN
   Prostřelená legitimace
   Až půjdou jednou děti na výstavu
   ty němé svědky bojů sledovat,
   pionýr vážně skloní černou hlavu
   nad knížkou, kterou probil automat.

   A oči hluboké se na nás podívají:
   „Soudruhu, pověz, což ho zabili?
   Tu knížku rodiče na vlastním srdci mají,
   to na srdce ti vrazi mířili?“

   V odpověď možná zprvu zaváháte -
   paprsek slunce do očí vám sjel.
   „I po vás mířili ti lotři s automatem,
   však hrdina tu kuli zadržel.

   I na vás, děti… To je knížka strany…
   To člověka je rudý, čistý štít.
   A komunista vlastní hrudí chrání,
   by krásně žily jste. A budete tak žít.“

   Tvorba, 1951



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)