TREVOR TOMAS
Den v životě Afghánce
Bombarduj mě humánně
Terorizuj mě demokracií
McDonaldizuj mě když mám hlad
Znič moji zemi
Abys ji zachránil!
Starý pach fašismu
Je odvanutý pryč
Tím novým pachem fašismu
B52 si šťastně letí bez kontrol
Ten sladký těžký ocelový déšť
Nic není srovnatelné
S ničením
Supi Světové banky
A heroinové mafie se
Urvou z řetězu
Sotva osvoboditelé
Skončí mé zabíjení…
The Guardian 25. 7. 2012
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
RENÉ CHAR
Vynalézavý rákos
Naslouchám dešti, i když to není déšť,
ale noc,
těším se jitrem, i když to není jitro,
ale běl mého těla na bahnitém dně.
Dětská ústa mě svraští zuby.
Hlohu slavíka,
mně hry, které by uměly okouzlit.
Bleskové vítězství
Pták oře,
had seje,
smrt nabrala sílu
a tleská žním.
Pluto na obloze!
Výbuch v nás.
A tamto jen a jen ve mně.
Šílený a hluchý, mohl bych dál žít?
Už ne ten druhý, s tváří hned jinou,
už žádné sezóny plamenů, ani sezóny stínů.
Pomalu padá sníh, ochoří leprou.
Znenadání láska, totéž co děs,
nezřenou rukou zadrží požár, pozvedne vzhůru
slunko a mou milovanou promění v jinou.
Bytí tak nezdolné se mi ničím neohlásilo.
Zpěv nespavosti
Zavoláš-li lásku nahlas, přijde zamilovaná,
sláva léta, a plody!
Šípem slunce bude mít probodané rty,
nahý jetel na její kůži zdrsní,
drobný jak duhovka, jak orchidej,
nejstarší dar slasti lukám,
po kapkách vsákne, ústa jej vysvobodí.
Vězňova tužka
Láska s ústy co kytice mlh
vypučí a zvadne.
Půjde po ní lovec, bystré oko ji postřehne
a ona i on se pak budou nenávidět
a budou se proklínat ve třech.
Venku mrzne, list prorůstá stromem.
Pověz…s
Pověz, vzduchu, povážlivý jase,
co oheň váhá vyslovit,
a pak zhyň, protože jsi to řekl všem.
Správné noci
Spíše se sílícím větrem,
než s hasnoucí hvězdou
musíme najít „stůj“ tam,
kde noc říká „jděte dál“.
A jisti si tím budeme,
až vyhasne sklo.
Země, stala ses zemí něžnou!
Větvi, na tobě dozrává má slast!
Obloze zbělely nozdry.
Ten jas tam, to jsi ty,
má padlá ženo, má lásko, můj nelade.
Setrvání
Čím tak trpíš? Jako kdyby ses probudil v nehlučném domě coby znamení, v němž se zrodila tvář, kterou nechals zhubnout trpké zrcadlo. Jako kdybys poté, co byl stažena lampa i s plamenem dolů na osleplý talíř, zvedl starou almárku s ovocem a přitiskl si ji k sevřenému hrdlu. Jako kdybys v jitřním oparu znovu prožíval úprky k tolik milované vzpouře, která by líp než jakákoli něha mohla při tobě stát a vést tě k lepšímu. Jako kdybys, zdřímne-li si láska, zazdil nade vším čnící bránu i cestu, která k ní vede.
Čím tak trpíš?
Nedotčeným neskutečným ve zpustošené skutečnosti. Dobrodružnými oklikami jich obou, vábením a krví. Tím, co bylo zvoleno a zůstalo nedotčeno, od břehu odrazů až k přídi dosažené, neuvážené a mizející přítomnosti. Hvězdou, šílenou, která se k tobě přimkla a chystá se zemřít dřív, než umřeš ty.
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Francouzský básník René Char se narodil v Isle-sur-la-Sorgue v roce 1907 a roku 1987 v Paříži zemřel.
Jeho básnické počátky (v roce 1934 vyšla sbírka Kladivo bez svého pána) patří surrealismu; za druhé světové války se coby Kapitán Alexander stal legendou protiněmeckého odboje a tomuto období svého života věnoval sbírku Zápisky Hypnosovy: vyšla v roce 1946 a získala mu proslulost. V dalších sbírkách (Hledání základu a vrcholu z roku 1955, Společná přítomnost z roku 1964, Noc talismanů z roku 1972, Ztracená nahota a jiné básně z roku 1978) se prosazuje koncepce jazyka coby hledání souladu mezi jeho podobou vytvářenou imaginací a podobou komunikační, které vznáší do jeho veršů stěží blížeji definovatelné napětí: to se pak v posledních básních vrací k symbolům. „René Char je největším překvapením, které nám po Iluminacích a Alkoholech francouzská poezie přinesla“, napsal Albert Camus. Překvapení, které však brzy utonulo v prudce klesajícím zájmu o poezii. Tam i u nás.
zf
ALOIS REICH
Alespoň něco
Je-li mnohá politička
v argumentech nesoudná,
je to lepší, než by byla
okázale nestoudná.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)