Jsou knížky, které si s větším menším zájmem přečteme nebo třeba ani nedočteme a uložíme do knihovny, pošetile počítajíce, že se k nim ještě snad někdy vrátíme; není to vždy jen beletrie. A jsou jiné, do nichž nahlížíme často a tak dlouho, než nám je někdo zapomene vrátit nebo přímo ukradne, zjistiv, jak je dobré mít je neustále po ruce. To je případ SVĚTOVÉ LITERATURY V INTERPRETACI (nakladatelství Vlastimil Johanus, České Budějovice 2012; až příliš opatrně nízký náklad 200 výtisků).
   Autor František Skorunka (ročník 1944) je prozaik a od r. 1981 vysokoškolský pedagog na jihu Čech, dobře známý čtenářům Obrysu-Kmene především jako kritik, který dovede ze záplavy zahraniční prózy, vydávané u nás až překotně bez ohledu na jejich úroveň, vybírat knihy hodné pozornosti jak kritické, tak tu a tam i čtenářské. Nejednou jsem až díky jeho recenzi – jsa beznadějně zabořen do nadprodukce i domácí literatury – nepropásl pozoruhodnou knihu, o níž jsem nevěděl nebo do níž bych se jinak sotva odhodlal investovat čas; a taky jsem mu vděčný za varování před všelijakými bestsellery jedné sezóny, vynášenými už pověstnou domácí úslužností do nebes.
   Kniha, kterou Skorunka sestavil a jíž se jako editor ujal Alexej Mikulášek, naplňuje autorovo přání stát se „spolehlivým průvodcem“ po současné světové próze.
   Už z toho, co jsem zatím prozradil, plyne, že nejsem vlastně povolaný všestranně posoudit příručku, do které Skorunka zařadil (pokud jsem to spočítal dobře) 131 kritických posudků 113 autorů (a dalších ze dvou antologií), mnoho z recenzovaných knih neznám. Ale podle toho, jak Skorunka píše o dílech, jimiž jsem se naopak zevrubněji sám zabýval, nemohu skrýt obdiv k práci, jejíž výsledek tu máme před sebou.
   Skorunka velmi pozorně kriticky přečetl nejen úctyhodné množství knih, které recenzoval, ale zná i ještě daleko víc děl světové a domácí prózy, a to netoliko současné nebo novým vydáním zesoučasněnované, ale i starší, dlouho nepřipomínané; to mu umožňuje na základě mnohonásobného srovnávání posuzovaná díla hodnotit, začleňovat do dějin slovesnosti i vyjadřovat se velmi kvalifikovaně k „době“ – třeba k palčivým vydavatelským poměrům.
   Skorunkova Světová literatura (nebo spíše: próza, jen jí se interpret zabývá) v interpretaci vyniká nejen uměním smysluplného srovnávání, ale i nejméně paterým dalším kritickým uměním: uměním výstižného názvu recenze; uměním pointy někdy přímo sarkastické; uměním lapidárního shrnutí děje a charakteristiky postav; uměním klíčového citátu (na víc než jeden mívá kritik v recenzi místo málokdy); uměním rozpoznat rozdíl mezi skutečným významem knihy a tím, jak ji autor, reklama a skrytá reklama (vydávající se za kritiku nebo za literárněhistorickou interpretaci) prezentuje.
   Všecky tyto hodnoty Skorunkovy kritické práce se dají snadno doložit citáty a příklady, ale na to tu nemám místo, a tak aspoň o umění výstižného názvu recenze. Ten někdy vtipně navazuje na titul posuzované knihy (Velké příběhy? Možná omylem – o Velkých příbězích; Kapitáne, kam s tou lodí? - o Kapitánech a králích); jindy napoví kritický soud (Léon Bloy: Století poté – o reedici Chudé ženy), někdy jen otazníkem (Ostrov životní šance? - o Možnosti ostrova), ještě jindy provokuje zájem dvojí možností, jak název recenze číst: vážně, anebo jako ironii? (Vzhůru do Brooklynu o Brooklynském panoptiku).
   Když k tomu připočteme odvahu nerozpačitých drsných soudů o knihách a autorech, hýčkaných panujícím systémem a jemu servilními médii (tak Skorunka poznamenává o Petru Šabachovi, že „je ochotný a svolný ke všemu, což dokazuje nejen v četných rozhovorech“), i to, že si dovoluje dovolávat výroků jak Jiřího Hájka (škodě si na pravici), tak i Bedřicha Fučíka (nevítáno na levici), nemůžeme mu upřít svůj respekt, přestože s ním v konkrétním případu nemusíme souhlasit, přesvědčeni, že jak Hájek, tak Bedřich Fučík si pohled na Milana Kunderu oba – každý po svém – velmi zjednodušili.
   Skorunka je silná kritická osobnost a jeho kniha šťastně – protože argumentovaně a navíc jasným přesvědčivým jazykem – třídí zrní od plev a podává znamenitý příklad i výsledek mnohaleté systematické práce, velmi citlivého přístupu ke slovesným hodnotám a mimořádného vzdělání a rozhledu.
   Neváhám tu připomenout příklad Šaldův a vztáhnout na Skorunkovu knihu Šaldovu poklonu: Klobouk dolů, pánové, a hezky hluboko.
   Nevím o žádné jiné kritické knize posledních let, která by si právě Cenu F. X. Šaldy zasluhovala víc.

   P. S.
   Dočká-li se kniha reedice, prospělo by jí, kdyby byly texty opatřeny aspoň základním bibliografickým údajem o jejich prvním, časopiseckém uveřejnění. To není zbytečnost.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)