Jubilantka JANA ŠIMULČÍKOVÁ (1937), dcera české matky a slovenského otce, absolventka VŠ pedagogické na UK v Bratislavě, prozaička (Jed nášho milovania, Druhý muž), básnířka (Brnkanie na city), autorka literatury pro děti (leporela, veršíky) a mládež (např. Dievča s bocianími nohami, Šťastie podľa horoskopu), překladatelka (Štefan Zweig, Thomas Mann) a publicistka v rozhovoru s Ivankou Džiubovou pro Obrys-Kmen řekla:
Úvodem se musím přiznat, že mě potěšila možnost objevit se v českém tisku. Jsem vlastně tak trochu také česká autorka. Narodila jsem se v Praze, ale ještě mi nebyl rok, když se rodiče přestěhovali do Bratislavy. V naší krasavici na Dunaji jsem potom už zakotvila na celý život. Ale díky příbuzným z Čech jsem vyrůstala na české literatuře. Zpaměti jsem uměla některé Hrubínovy verše, vzpomínám si na knížky Strýc Jakub a Petříček a Zuzanka objevuje svět a nadlouho mě okouzlil Erben a Pohádky Boženy Němcové. A protože Vydavateľstvo Mladé letá, které bylo mým prvním pracovištěm, vydávalo leporela v slovenské i české verzi, v obou jazycích vyšly i mé prvotiny Malí sportovci a Široká cesta, úzký chodníček. A po letech vyšly mé tři knihy pro dospívající mládež: Jako na houpačce, Labutí píseň jedné lásky a Kukaččí mládě.
Píšete básničky pro dětičky, pro ještě ne úplně dospělé i pro dospělé úplně. To se týká také prózy. Z čeho vyplývají a v čem spočívají vaše toulky po tak různých světech?
Nemusím se toulat, stačí obrátit stránku nebo změnit kulisy. Jsou to mé světy. Mám dobrou paměť a vším už jsem byla: dítětem i dorůstající slečnou, dospělou ženou i matkou… Dospívání jsem si zopakovala v několika modifikacích díky svým třem dcerám a jednomu synovi. Výhodou toho, že ve tvorbě doháním poslední vlaky, je že už vím, jaké jsou radosti a starosti stárnutí a v románě se mohu rozložit na několik různě generačních postav. Ale na rozdíl od matky, která si potrpěla na to, že je dáma, já už asi napořád zůstanu zestárnutou dívkou a postupně se, pokud ovšem dožiji, mentálně vrátím do dětského věku.
Jak se vidíte v kontextu žena, manželka, matka a tvůrčí osobnost?
Jsem přesvědčena, že plnohodnotný a šťastný život má dvě dimenze: rodinu a povolání. V tom mezi mužem a ženou není zrovna tak velký rozdíl, jaký se jim i dnes někdy připisuje. Pokud člověku jedno nebo druhé chybí, je o něco důležitého zkrácen. Myslím si, že zaměstnanost žen mužům pomohla plněji a uvědoměleji prožívat své otcovství. Každý muž přece jen při dělbě domácích prací dá přednost procházce nebo hře s dítětem před uklízením. Pozná tak okouzlení z dětského světa a vzájemně je to sblíží. Asi také proto, počínaje šedesátými lety minulého století, výrazně pronikli muži do slovenské dětské literatury a obohatili ji hlavně v poezii o nové prvky.
Nestěžuji si, že jsem žena. Jsem jí až do té míry, že mám ráda sukně a kalhoty nosím jen v zimě. Jsem však workholička a workholici mozoly nemívají. Jakožto levačka jsem nešikovná a do fyzické práce ani tzv. ženských prací se právě nehrnu. Při čtyřech dětech jsem si musela určit priority, a protože jsem, vedle nelehké práce novinářky nechtěla zanedbávat jejich výchovu, utrpěla „jen“ domácnost. Už ani nevím, jak jsme to s manželem všechno zvládli, ale faktem je, že z našich dětí, chválabohu, vyrostli schopní a slušní lidé.
Dnes svoji mnohodětnost považuji za výhodu. V babičkovských službách se nemůžu roztrhnout na čtyři díly, a abych ze svých potomků nikoho nepreferovala před ostatními, uchovávám si určitou nezávislost. A tak nezotročená jsem si mohla dovolit většinu svých knih a překladů (krom těch z krátkých mateřských dovolených) vytvořit v zralém důchodovém věku.
V čem podle vás spočívá úloha literatury a spisovatele v dnešní době?
Literatura je základem a inspirátorkou téměř všech druhů umění. Přinejmenším v tom tkví její trvalá, avšak někdy nedoceněná priorita. Film i televize potřebují scenáristu, divadlo dramatika, píseň textaře, ilustrátor literární dílo… Na počátku je slovo, převážně příběh od tvůrce takové či onaké umělecké úrovně. Někdy si však myslím: není těch slov a koneckonců i knih příliš? Když vidím to množství v knihkupectvích, říkám si: nač lít vodu do moře?
Z historického hlediska však slovenská literatura plnila především nezastupitelné národně buditelské poslání. V době vrcholící maďarizace po tzv. rakousko-uherském vyrovnání (1862), kdy i základní školy na Slovensku byly výlučně maďarské, se národně uvědomělí spisovatelé i za cenu osobních obětí a křivd značnou měrou zasloužili o záchranu a rozvoj slovenštiny a pozvedání slovenského povědomí v národně osvobozovacím procesu. Proto nepochybuji, že i dnes si zaslouží poměrně značný počet vyučovacích hodin věnovaných dějinám (žel, málo současnosti) slovenské literatury, které už pomalu jako jediný předmět obsahují i výchovu k tak zdánlivému přežitku, jakým je vlastenectví.
Spisovatelé se kritickým nábojem svých děl zapojovali do tvorby vize pokroku ve jménu sociální spravedlnosti, zároveň však byli účelově vtahování do přední linie ideologických a politických zápasů. A utilitárně slouhovské cíle umění neprospívají. V naší polistopadové svobodě se spisovatel zbavil batohu povinností, které na něj byly kladeny, zábran a léty osvojené autocenzury. Je však otázka, jaké postavení ve vědomí veřejnosti a národa sehrává současná původní slovenská literatura. Zda i dnes není třeba chránit slovenštinu a od literatury očekávat mravně obrodnou očistu společnosti. Importované módní trendy – sex, sadismus, sentiment – žel působí opačně.
Co přináší současnost pod vládou kapitálu slovenskému spisovateli?
Kapitalismus s různými dobovými přívlastky už trvá dvě tři století a za jeho éry vznikla většina děl světové literatury. Důležité umělecké počiny se totiž nerodí ze spokojenosti a blahobytu, ale pod tlakem dusných společenských podmínek. Příkladem toho jsou také romány slovenských spisovatelů (Jaroš, Ballek, Sloboda, Šikula…) z období tzv. normalizace.
Něžně revolučně se slovenský spisovatel v mnohém osvobodil. Ale je skutečně svobodný? Převážná většina našich spisovatelů – tak jako koneckonců v celé historii – si z existenčních důvodů musí na chleba vydělávat v jiném (jak se říkávalo: občanském) povolání. A jaká je to tvůrčí svoboda, když vázán zaměstnáním tvoří jen po pracovní době, která jej obírá o energii, a nemůže si dopřát delší tvůrčí dovolenou ani vyjet za tématem do světa atd., atd. Jak má potom konkurovat světovým bestselleristům na volné noze, kteří si z honorářů mohou dovolit zaplatit tým odborných poradců a toulat se kam a kde se jim zachce?
Není divu, že se někteří lidé dívají na spisovatele jako na podivína s nepochopitelným koníčkem, který nepřináší ani uznání, ani zisk.
Kniha se stala zbožím jako kterýkoliv jiný výrobek a v málopočetném národě s jazykovou bariérou nemá, až na výjimky, šanci na natolik dostatečný odbyt, aby autor vyžil z literární tvorby. Na vydání knihy, pokud ovšem není populární celebritou, potřebuje sponzora, nebo musí vydání zaplatit z vlastní kapsy. Avšak bez reklamy kniha zapadne někde v koutku knihkupeckých regálů, určených původní literatuře (se spotřební lhůtou kratší než u trvanlivého mléka), kde ji někdy nenajde ani sám prodejce. Kdo však má kupovat a číst slovenskou literaturu, když ne domácí adresát, který v ní hledá sebe samého, tedy vlastní každodenní i společenské problémy? Některým, většinou ženským autorkám se tou happyendovskou každodenností i bez většího literárního mistrovství daří získat široký okruh čtenářek. Méně úspěšným tvůrcům asi chybí komerční zdatnost, a tak náročnější literaturu zřejmě musí ve větší míře stimulovat a podporovat stát. Nechci to rozvádět, vždyť podobná situace je jistě i v České republice, s tím rozdílem, že Češi si odjakživa více zakládají na všem českém. Pochopila jsem to, když v českém vydání mé knihy změnili učitelku slovenštiny na učitelku češtiny, Piešťany se staly lázněmi beze jména a jen drobným písmem v tiráži bylo uvedeno, že jde o překlad ze slovenštiny.
Materialismus válcuje duchovno, ovlivňuje svobodu a úctu ke kultuře. Jak se dají napravovat důsledky? Je vůbec nějaká šance?
Duchovno jsme ponechali v kompetenci církví a přiživují se na něm šířením pověr také různí šarlatáni… Mezi kostelem a realitou zeje však stále větší propast. Čest věřícím, kteří náboženské zásady uplatňují také v praxi a nepodlehnou svodům stále amorálnějšího světa. V současné konzumní kultuře toho duchovna právě není nadbyt natolik, aby chudým stálo zato vyhazovat za ni peníze. V celé šíři je koneckonců představuje televize. A recept na nápravu lidstva, prahnoucího po majetku, který poskytuje svobodu a moc, má asi jen Pánbůh.
Doufejme, že nejen v podobě božího trestu.
JANA ŠIMULČÍKOVÁ
Nabídky
Dýler ze slepé ulice
roznáší recepty na protistresovou kúru,
objednávky na redukční krmivo,
šampón s účinkem na brouky v hlavě,
vložky na spolehlivé roznožky
– to všechno s návratkou do PO BOXU,
kterým si anonym
vyboxuje stoprocentní alibi
na další podnikání.
Vyvolávač
Páže s volkmenem
poslíček firmy slaměná vdova,
nabízí oves na kořenu
v podobě adresy šestnáctileté
za vyvolávací cenu utajené dražby.
Sedí na zábradlí, vrabec na římse,
a nikdo se po něm ani neohlédne.
Páže s volkmenem,
truchlivý natěrač světa
na svůj obraz,
se právě rozhodlo udělat něco
s poslední dýmovnicí,
aby si jej všimli.
Relativita
Bližní se vzdalují.
Blízkost je jen přibližná veličina.
Zkřehlým prstem nevyťukáš SOS.
V lomozu neslyšet šeptajícího.
Spojené nádoby si odevzdávají
jen moučku stokrát promletou.
Rovnoběžky kolejnice
každá pro sebe
odnášejí rytmus
rozběhnutých kol.
Bližní se přibližují,
když v boji muže proti muži
žádají oko za oko,
zub za zub
(pro zlaté korunky)
za cenu života.
Ale v blízkosti
něžně krátkozraké
se nový život plodí.
Neutop bližního
na lžičce vody!
Farizeji
Voláme Boha na pomoc
pro imidž svého díla.
I nevěrec vzývá boží jméno,
jen co mu stoupnou na mozol.
Přisvojujeme si Ho
každý proti každému
jako prapor
na obou stranách bojiště.
Bohem si zaštiťujeme
svůj kodex (ne)spolehlivosti.
Sobecky věříme, že Otec náš,
trestající a odpouštějící
(podle potřeby),
rozhodce, porotce, soudce,
podplácen modlitbami,
odpustky daní na kostel,
požehná zlaté tele
slavnostně odcelebrovanou
preventivní amnestií.
Převtělování
Příběhy, příběhy, vytahujeme je
z dvanáctikanálového příběhovníku
jako z tomboly.
Přestupujeme v nich z děje do děje,
z role do role.
Na dobré ráno sci-fi mi vyber,
na dobrou noc erotický thriller!
A když máš odstup od médií,
život je jako v bláznivé komedii.
Jsem akčně zpříběhovaná.
Utíkám před škrtičem,
zasedám v porotě
hrdelního soudu,
shazuji bandity z věží.
Nezabít je jako nežít.
Příběhy, příběhy
simulují nám unikátní situace,
zatím co dřímáme
ve vypelichaném křesle.
Z básnické sbírky Brnkanie na city přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
Autor: JANA ŠIMULČÍKOVÁ, IVANKA DŽIUBOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)