Pochopitelně se naskýtá představa, že se název vztahuje na současnost, která se vskutku nemá čím chlubit, dostává stále výraznější váhu ke dnu táhnoucího žernovu, ale není tomu tak, existovaly i horší časy. Dosud žijí lidé, jimž nevymizely z paměti a neměly by vymizet z paměti národa. To pomyšlení je pochopitelné pouze chabou náplastí na současné tristní neduhy, vězme však, že ŠPATNÉ ČASY PRO ŽIVOT je titul knihy, kterou napsal Boris Valníček (nakladatelství Akcent Třebíč, 2012, 219 stran). Rukopis získal – nepochybně především pro sugestivní a věcně naprosto objektivní svědectví – první cenu v soutěži Českého svazu bojovníků za svobodu.
   Autor nepatří k ostříleným beletristickým matadorům, upřímnost výpovědi však smazává poněkud didaktický půdorys knihy. Boris Valníček je veteránem domácího odboje za druhé světové války, bývalý vedoucí pracovník Astronomického ústavu Akademie věd; podílel se na astronomickém kosmickém výzkumu a mnoha vědeckých aktivitách. Bohatá je jeho publicistická činnost. Jeho život byl naplněn usilovnou prací, trauma z válečných let jej však zřejmě provázelo celý život a nakonec dal zážitkům z let okupace literární podobu.
   Chronologické vyprávění začíná v třicátých letech, okrajově seznamuje čtenáře se společenskými podmínkami, převážně se však věnuje rodinnému prostředí. Dominuje mu autorův otec, důstojník československé armády s vysokou technickou kvalifikací, za okupace vězněný. Vyprávění pochopitelně ovlivňují všechny závažné události ve světě i v tzv. Protektorátu, vztah občanů k válce, situaci na frontách a zvládání všech potíží běžného života v okupované vlasti, situace v různých školách, které navštěvoval, postupné zapojování do odbojového hnutí. Starší čtenáře může napadnout, že čte o obecně známých událostech, nutně však dospěje ke stanovisku, že listuje originální, nesmírně užitečnou a potřebnou knihou. Užitečnou především upřímným, pravdivým líčeném všedního života českých lidí v okupované vlasti, oblastí v současnosti opomíjené, do omrzení se píše o významných osobnostech, ještě častěji a osobách, které skutečnými osobnostmi rozhodně nebyly a jejichž postoje měly ryze negativní charakter. Dnes jsou nepochopitelně vytahováni z oprávněně zaprášeného zákulisí dějin a nejednou absurdně glorifikováni.
   V době neobyčejně agresivního, sugestivního a hrubě farizejského počínání některých náboženských kruhů stojí za zmínku otevřená pasáž o válečnými událostmi ovlivňovaném ochabujícím vztahu k víře a narůstající nedůvěře k těm, kteří se angažovali a angažují v jejím propagování Nelze se tomu divit, autor se od dětství intenzivně zajímal o astronomii a s ní spojené vědecké poznatky, poznával a naučil se respektovat přírodní zákony.
   Vaníčkova kniha tvoří jakýsi protipól mnoha problematickým současným literárním dílům v oblasti literatury faktu. Má ideální předpoklady stát se oponentem mnohdy málo objektivních, značně demagogických výkladů, které deformují myšlení a názory (zejména mladých lidí, ať již ve školách či v mediální sféře). Pamětníci druhé světové války si knihou oživí spoustu vlastních, mnohdy pozapomenutých zážitků z válečných, skutečně špatných časů pro život, možná maličko zlehčujících současnou chmurnou atmosféru a ještě chmurnější vize. Všichni bychom si měli uvědomit, že je i v našich silách pokusit se dosáhnout nápravy dnešních špatných časů. Neboť nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být lépe. Jak praví stará pravda: Naděje umírá poslední. Právě tou myšlenkou je jako základní osnovou prosvíceno Valníčkovo vyprávění.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]