David vytáhl z tašky úhlednou obálku. Než ji otevřel, chvíli se na ni díval: „Lenka dělá všechno důkladně. I ta obálka je vybraná, aby dokonale pasovala na knížku, která je uvnitř“, načež obálku nemilosrdně roztrhl a vytáhl čtvercovou bleděmodrou knížku. Přečetl si jméno autora a titul: „Oldřich Rafaj. Na břehu domova.“ Ani autor ani titul mu nic neříkali. Jak by také? Poslední systematickou informaci o české literatuře dostal před více než 20 lety na střední škole. Prolistoval zběžně pár stran. Poezie… Normálně by ji odložil, ale naučil se, že kamarádku Lenku je třeba brát velmi, velmi vážně. Znali se už od základky, a přestože David byl o pár let starší, něco (možná nadprůměrná inteligence) je k sobě přitahovalo od první chvíle, kdy se seznámili na prázdninovém táboře. Od té doby si nadšeně vykládali své plány, vyměňovali si knihy. Paradoxně jen vzácně něco plánovali společně. Jestli spolu něco měli? Možná, ale to není podstatné. Byly to prostě dvě spřízněné duše. Znali se už dřív, než se vůbec narodili, i když každý i vedl svůj život se svými zájmy a kamarády. Zavolali si jen občas, ale pak debatovali dlouho do noci, někdy i dva dny a dvě noci v kuse, jako by se nikdy nerozloučili. Jeden byl na druhého pyšný. Lenka dávala Davidovi své knížky a on je potají četl, aby žena nevěděla. Měl výčitky, ani nevěděl proč. Byl rád, když poznal, že v těch Lenčiných knížkách mezi řádky je i on. Sám ze sebe se také cítil uspokojený: řídící manažer jednoho z největších evropských koncernů. To zní! Ale ta debata, co vedli včera…
„To je nelidské!“
„Prosím tě, Leny, takhle to prostě chodí. Jinak to nejde. Když zisk neroste, systém se hroutí.“
„To máš pravdu. I když, pokud zisk roste, tak se také systém hroutí, ale to ty bys nikdy nepřipustil a možná ani nepochopil. Ale to, co se chystáte udělat, je cynické svinstvo.“
„Jaké svinstvo? Fair play. Dali jsme možnost. Kdyby vláda chtěla, mohla.“
„No promiň! Vy postavíte továrnu, naberete do ní tři tisíce lidí. Lidí, ne duchů nebo robotů, co se vypnou, až vy se rozhodnete zavřít. Chápeš? Lidí, co mají své životy, svůj nárok na štěstí, své plány, děti, nemocné rodiče, hypotéky na garzonky… Veškerý výdělek stěhujete do Koreje, nebo do Bangladéše, protože tam to momentálně sype. Daně neplatíte, protože vám vláda za pracovní místa dala daňové prázdniny na deset let. Ergo vykešujete tady, co se dá, a když těch deset let končí, prostě sdělíte, že se vám továrna nevyplatí, že nemáte aktiva a že ji necháte krachnout. Pro jistotu dodavatelům už nějaký měsíc neplatíte, takže tu ještě necháte dluhy. Vláda se zděsí, protože je před volbami, a tak vám slíbí, že bude platit nákup komponent z peněz daňových poplatníků a vy zase vyrábíte, zase máte zisk a zase všechen teče ze země pryč. Volby pak vyhraje jiná strana a ta nechce cálovat, protože do voleb je daleko. Takže vy vyhlásíte krach a ty tři tisíce rodin se můžou jít klouzat. Chápu to dobře?“
„No… Více méně přesně. Ale těch tři tisíce rodin, to jsou takoví vidláci, kteří jsou vděční, že berou deset táců měsíčně. Na víc nemaj…“
„To přede mnou ani nevyslovuj! Co byl tvůj táta? Vidlák?! Protože celej život makal v Žosce?“
Často měli odlišné názory, ale bylo velmi inspirativní se přít. Oba měli chytré a bystré argumenty. Teď jakoby si uvědomili, že stojí každý na jiném břehu, jakoby celou tu dobu, co se znají a tím, co dělají, mezi sebou pomalu kopali příkop.
„Odjíždím zítra až po desáté. Nechceš přijít? Nasnídáme se spolu?“ přerušil David nebezpečné mlčení.
„Po osmé?“
„Budu tě čekat… A uklidni se.“
Ráno v 8 byla Lenka v hotelovém lobby s brašnou na notebook přes rameno, v pohorkách a s geologickým kladívkem v batohu. „Taky půjde do práce. Poleze po skalách a bude učit dvacetileté kluky a holky, jak šel čas před milióny lety a nebude řešit etiku zisku… tu má vyřešenou. Budou ji mít rádi, protože to dělá dobře a s nadšením. Já taky dělám svoji práci dobře, ale jenom hrstka mě má zato ráda, a k tomu na dobu určitou,“ přemítal David.
Oba si dávali pozor, aby nezabrousili na citlivé téma, což nebyl žádný problém. Byli schopní rozvinout strhující debatu na jakékoliv téma.
„Hodím tě do školy, hm?“
Pneumatiky drahého auta tiše hladily dlažbu města a Lenka s Davidem mlčeli. David zastavil přesně před dveřmi fakulty. Přitáhl si Lenku k sobě a políbil ji, trochu bratrsky a trochu milenecky: „Tak se opatruj!“ Měl ji opravdu moc rád a ona jeho taky.
„Davidoff. Modrej,“ zasmála se Lenka.
„Standart!“
„Něco pro tebe mám. Na… je to taky modrý.“
Lenka vytáhla z brašny tu úhlednou obálku, podala ji Davidovi a vystoupila. Po pár krocích se ještě otočila, zvedla ruku na pozdrav a mrkla. „Chápu, že moje žena o ní nechce ani slyšet,“ pomyslel si, šlápl na plyn a zmizel jako žlutá metalízová čára.
Teď tady sedí u značkového masivního stolu a místo aby četl nejnovější The Economist, začíná číst básničky:
„Josef Chovanec
Vedl trubku koksovým ohněm,
jinak by jim ztrvrdla směs,
ruce jim umrzaly, dali rukavice,
dali vaťáky, náústek proti mrazu,
na uši tlusté klapky,
museli to dokázat, čekalo se na to.
Pětadvacet pod nulou a ještě bylo třeba
zafoukat výusť a předat provoz.
Čím to, že člověk, který se potká s tisíci lidmi,
jen některé si pamatuje jménem?
Ti lidé znamenali velký děj,
společně s ním nastavili krk
za věc, které věřili,
kolikrát se to stane za život?
Pane bože, co mi to dala?“ Ale z nějakého důvodu se nemohl odtrhnout od textu:
„Znal je všechny jménem, přesně věděl,
kdo byl jaký v těch těžkých dnech příští slávy,
která se mávnutím proutku
mohla stát prohrou nadosmrti…“
Vypravěč jej strhnul svým prostým, ale upřímným vyprávěním a hlavní hrdinové svou nesmlouvavou etikou.
Přečetl druhou, třetí báseň, další a další.
„…nezapomenout, jak bídně jsme žili,
Nezradit vlastní řeč a rod,
spolehnout se na své ruce,
vážit si toho, co u nás máme…“
Ze všech sil se snažil knížku odložit. Bylo mu nepříjemné číst o osudech těch, o kterých včera řekl, že jsou vidláci. Bylo mu trapně před sebou samým a také proto, že od své mladší kamarádky, které tak často mentoroval, dostal nemilosrdnou lekci. Byl naštvaný, že ji neoslnil marketingovým trikem. Naštvaný, že ještě před pár lety by s ní naprosto souhlasil. Konec konců, ona mohla být na jeho místě. Kdyby jen trochu chtěla, bral by ji do týmu bez váhání. Ale ona? Raději jezdila na geologické výpravy na konec světa, bydlela ve stanu, drápala se do kopců a kašlala na life style.
„Pane inženýre, pan ministr tady bude do dvaceti minut. Ve velké zasedačce je všechno připravené.“
„Díky, hned tam budu,“ odpověděl automaticky David sekretářce, ale ještě stačil knížku dočíst:
„Všichni, kteří vstoupili do mne, kráčejí se mnou,
v mém stisku dlaně je jejich stisk, v mém úsměvu jejich úsměv,
v mém slovu jejich slovo, v mém kroku jejich krok.
Dědic? Snad.
Až do smrti dlužen. A ještě po ní dlužen.
Vždyť jen tak slyším jejich tichý souhlas s mým životem.
Vy moji.
Vy dny na břehu našeho domova.“
Zaklapl knížku, zasunul ji do šuplíku a vstal. „Neměl jsem to číst,“ pomyslel si, když kontroloval svůj dokonalý vzhled v zrcadle: nenápadné, ale nápadně drahé brýle, kravata podle poslední módy, košile jak ušitá z pavučiny, oblek, co sedí a nikdy se nemačká, boty, co stály skoro stejně jako jeho drahé horské kolo. V kapse blackberry, na zápěstí pravé rollexy, které musí být trochu vidět zpod rukávu. „Tak jdem na to.“ Uvědomil si nervozitu. Tenhle pocit neznal. „To je přece rutinní záležitost: přísná nekompromisní řešení. Tak jsme to propočítali a takhle to bude, šmytec!“
Ministr přijel na čas. Ještě držel Davidovu ruku, kterou mu podal na pozdrav, a už se ptal: „Takže, jak jsme se dohodli, pane generální?!“
„Posera,“ řekl si v duchu David a než stačil odpovědět, nelenil jeden z jeho náměstků, který se bez skrupulí a odjakživa cpal na jeho místo: „Jistěže pane ministře. Jinak to ani nejde. Abych tak řekl…“
David se na něj přísně podíval, čímž jej přerušil a sám dodal: „Tak snad je nejdříve vyslechnem, ne?“
Nikdo neodporoval. Ministr byl rád, že nemusí projevit žádnou iniciativu a bude moci hrát lidumila. Náměstek se znovu chopil iniciativy: „Janičko, vpusťte ty vidláky dovnitř.“
U zadní stěny místnosti v čele douhého stolu seděli představitelé firmy. Mezi nimi se strachy krčil ministr průmyslu. Otevřely se dveře. Do místnosti vešlo asi patnáct, možná dvacet mužů i žen. Bylo jich mnohem víc, ale nedostali se všichni dovnitř, protože čelo jejich poselství se zastavilo asi ve třetině místnosti.
David sklopil oči. „To ne, to je ta největší chyba. To učíme manažírky na té nejnižší úrovni. Za každých okolností se dívej do očí toho, s kým jednáš!“
„Sedněte si,“ vyzval příchozí David.
Nikdo na výzvu nezareagoval. Nesedli si s nimi za stůl. „To není dobré,“ říkal si David, „oni nepřišli vyjednávat.“ A opravdu. Muž v nažehleném, ale prastarém saku začal trochu nejistým hlasem číst: „My, odborová organizace…“
„Aby bylo jasno: nikdy jsme nedovolili, aby tady byla nějaká odborová organizace, takže s vámi nemusíme jednat. Chápete to vůbec?!“ opět horlivě vyletěl ctižádostivý náměstek. Ve skupince dělníků to zahučelo a chvíli dunělo, jak předávali vzkaz dozadu těm, co neslyšeli.
„Mlčte!“ okřikl ho David rázně. „A vy pokračujte. Čas jsou peníze.“
Muž znovu začal o stupeň nervózněji. Ale jak četl to, v co pevně věřil, a jak cítil ze svých slov spravedlnost, jeho hlas temněl a postupně v něm nebylo ani známky nervozity: „…v případě, že vedení závodu nevyhoví našim požadavků, vstoupíme s okamžitou platností do časově neomezené stávky a blokády celého podniku.“ Domluvil. Všichni se podívali na Davida. Postavil se, opřel se dlouhými pěstěnými prsty o naleštěnou desku stolu a pomalu pronesl:
„Chápu vás. My všichni tady vás chápeme. Ale pochopte i vy nás. Továrna, která si na sebe nevydělá, nemůže existovat. Ty doby jsou pryč.“
„Ano. To bychom chápali, ale továrna zisková je.“ A s přehledem zkušeného ekonoma zpaměti odcitoval poslední údaje z burzy i z ročních bilací. Znal i proklamace z firemního webu. David to nečekal. Hodnou chvíli se sklopenou hlavou mlčel. Konečně hlavu zvedl a najednou je viděl všechy v tomhle hloučku: Josef Chovanec, Marie Opálková, Jan Hocek, Jaroslav Solanec, Jiří Oslizlo, Anděla Kopečná, František Kořistka, Alois Ondryáš… Díval se do jejich řad a několik dlouhých vteřin mlčel, až konečně zase se sklopenou hlavou řekl: „Dobře. Prozatím pojedeme dál jako dosud.“
„Vy jste se zbláznil? Co naše dohody?“ vymrštil se náměstek jako čertík z krabičky.
„Prozatím jsem to já, kdo má kompetenci udělat takové rozhodnutí a já, kdo si to bude zodpovídat u koncernového vedení. A vy se vraťte do práce,“ odpověděl přísně David. Zpráva opět probublala až do zadních řad shromážděných dělníků. Ti se mlčky otočili a odešli. Jenom muž, který je vedl, přišel k Davidovi a podal mu tvrdou hrubou ruku začernalou od šmíru. „Táta, to byl člověk…“, blesklo Davidovi hlavou, aniž by si uvědomoval, zda má na mysli vlastního tátu nebo citát z Rafajovy sbírky.
Ať už to bylo cokoliv, továrnu nezavřeli. Tentokrát ještě ne.
David však Lence od té doby nezavolal, dodnes ještě ne.
Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |