Pokračující a zřejmě dlouhodobé, ne-li fatální krize kapitalismu vyvolávají mj. otázky, zda nakonec nebyl sovětský model menším zlem než to, co lidstvo právě prožívá; zda by se neměly hlouběji studovat a případně využívat některé zkušenosti, které jeho existence přinesla; zda – obrazně řečeno – vyhozen dveřmi se nebude oknem tento model vracet i s jeho osudovými vadami, které nakonec vyvolaly jeho pád; zda jeho zánik v letech 1989 až 1991 se nemohl odsunout až na doby více či méně pozdější; zda v celém tom dění v 80. letech nehrály mimořádnou roli osobní vlastnosti a osudy mnoha politiků a jejich poradců apod. V této souvislosti je stále živá např. buď možnost, nebo legenda, že kdyby Jurij Andropov předčasně nezemřel, sovětský systém a blok by se dostal z brežněvovského marasmu pomocí velmi radikálních reforem, které by ho však zachránily a ne potopily; hlavní slovo by nadále měl Andropov a ne Gorbačov, Ligačov a Ryžkov atd. Takové pojetí se některým lidem nabízí i při četbě knihy Paměti a úvahy a Ještě pár odpovědí, které vyjadřují názory Lubomíra Štrougala a některých osob jemu blízkých. Případné radikální změny mohou být označeny jako podmínky pro specifickou revoluci v rámci systému. Tento termín neváhal v roce 1985 použít dokonce Ligačov ve svých pamětech z roku 1993 Inside Gorbachev´s Kremlin.
Andropov byl v letech 1967 až 1981 šéfem KGB a to vede některé publicisty k zjednodušenému pohledu na tuto pozoruhodnou a složitou osobnost. Především šlo také o intelektuála, což nebyl případ generálních tajemníků před ním s výjimkou Lenina, i když je všeobecně uznáváno, že vysoké IQ měl i Stalin a Chruščov. Andropov měl od mládí literární ambice a jeho lyrické verše vyšly v tisku i na Západě. Píše o tom mj. Victor Sebestyen ve své knize Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire z roku 2009. Uvádí i takové podrobnosti: »Rád tančil s atraktivními ženami a ony rády tančily s ním.« Jeho poradcem byl mj. Georgij Arbatov, který podal jeho osobní portrét v knize The System. On i další autoři uvádí, že se celým svým životním stylem lišil od Brežněva a nakonec i od Gorbačova. Žil samozřejmě ve vládním bloku, ale v relativně skromném bytě. Ze všech potomků vedoucích politiků jen jeho děti neměly luxusní západní automobil. Jeho syn zůstal řadovým, i když uznávaným vědeckým pracovníkem. To nebyla laciná gesta. Pramenilo to z jeho přesvědčení, že sovětská elita reprezentuje autoritativně ne autentický, ale byrokratický model socialismu. Tento termín používal po Říjnu 1917 též Bucharin. Andropov znal knihu Nová třída Milovana Djilase, kterého Tito za ni uvěznil. Byl si ale vědom toho, že zaostalost Ruska a jeho impéria, tak jak ho podědila po carovi VKSb, později KSSS, nějakou plnokrevnou demokracii, o které snil Lenin ve své knize Stát a revoluce, praxe neumožňovala. Andropov neváhal zavírat disidenty, z nichž někteří se hlásili k leninismu, do psychiatrických ústavů a souhlasil se soudními procesy s jinými, jako byl Orlov, Šaranskij apod. Solženicyna doporučoval poslat do vězení místo do emigrace, Sacharov musel opustit Moskvu. Podporoval Brežněva, pokud šlo o Pražské jako 1968. Již předtím v roce 1956 Chruščova, co se týče vojenské intervence v Maďarsku. Byl poněkud nervózní – podobně jako Suslov – pokud šlo o Helsinky 1975, kde se přijal dokument, obsahující tzv. 3. koš, jehož jsem byl v Ženevě spoluautorem. Gromyko byl v tomto směru optimističtější a také své postoje prosadil. Andropov později poukazoval na skutečnost, že zmíněný text s chutí převzala různá opoziční hnutí, jako byla u nás Charta 77, a pouze k tomu připsali volání po jeho uvádění do života. Byl proti vojenské intervenci SSSR v Polsku v roce 1981, takže nakonec tam Jaruzelski provedl vojenský puč. Měl negativní vztah ke snahám sovětských Židů emigrovat na Západ a do Izraele. Byl jediným vůdcem SSSR, který měl také přímé židovské předky, patřila k nim jeho matka. (U Lenina šlo údajně o předka vzdáleného.) Ačkoliv byl v zemi latentní nejen antisionismus, ale i antisemitismus, tento jeho původ neoslabil jeho možnosti dostat se do čela KSSS. Mnoha aparátníkům se líbily jeho snahy posílit v zemi zákonnost a disciplínu, intelektuálům a inteligenci vůbec zase jeho kladný postoj ke kultuře a vědě. KGB byla zřejmě nejméně zasažena všeobecnou korupcí a dodávala vedení KSSS četné pravdivé informace o morálním úpadku mnoha stranických, státních i jiných funkcionářů. Týkalo se to i rodiny Brežněva, jeho dcery Galiny a jejího milence i švagra. Andropov neměl zájem Brežněva zdiskreditovat, měl totiž být jeho vyvoleným nástupcem, zvláště když v lednu 1982 zemřel ideolog Suslov.
Bylo to pro mnohé překvapivé, protože nejbližším spolupracovníkem Brežněva byl Konstantin Černěnko. Ten byl ovšem nejen neschopný a těžce nemocný, ale částečně i senilní. Brežněv sice prodělal od roku 1974 několik mrtvic a byl to spíše pragmatik, nicméně nakonec pochopil, že Konstantin by neměl být šéfem Kremlu, ačkoliv nakonec se jím na krátkou dobu v roce 1984 stal, k obveselení sovětské i světové veřejnosti. Po nejvyšší funkci v roce 1982 šilhal i Gromyko, ale Brežněv pro to neměl pochopení. Krátce před svou smrtí zařídil přechod Andropova z KGB do funkce 2. tajemníka ÚV KSSS, zodpovědného za ideologii. Ve skutečnosti hrál i roli samotného Brežněva, který se raději díval na televizi, kouřil a popíjel vodku, ačkoliv mu to lékaři zakázali. Těsně před smrtí otevřeně označil Andropova svým nástupcem; ministr obrany Ustinov, zahraničí Gromyko a premiér Tichonov nakonec mlčeli.
Dne 10. listopadu 1982 se stal Andropov šéfem Kremlu. Jeho zástupcem se stal formálně Černěnko, de facto však Gorbačov; ze Sibiře povolal Ligačova a z průmyslu Ryžkova. Nastalo velké hodnocení Brežněvovy éry, která trvala od roku 1964. Brežněv nebyl ani stalinista, ani antistalinista. V roce 1966 na XXIII. sjezdu KSSS došlo k pokusu prosadit Stalinovu rehabilitaci, což se nestalo, a to i díky Andropovovi. Ten se obával už tehdy, s čím Brežněv vystoupí v listopadu 1967 ve Stalinově rodišti. Nakonec tam nedošlo k žádnému velebení Stalina, ačkoliv by to Mao v Číně uvítal a Tito v Jugoslávii se toho obával.
Ještě za Brežněva, v návaznosti na helsinský proces, byly zřízeny vlivné vědecké ústavy, které se zabývaly vývojem ve světě. O ty se později opřel Andropov a po něm Gorbačov. Šéfem Ústavu USA a Kanady se stal zmíněný Arbatov. Dále to byl IMEMO v čele s předčasně zamřelým velmi vlivným Nikolajem Inozemcevem, jakož i Institut ekonomiky světové socialistické soustavy, vedený uznávaným ekonomem Olegem Bogomolovem. Později se zrodil další samostatný ústav, který se věnoval Evropě.
Andropov při příchodu do Kremlu žádnou promyšlenou koncepci pro novou politiku domácí i zahraniční neměl, ta se měla teprve vypracovat. Začít se mělo s ekonomikou. Tajemníkem ÚV KSSS pro tuto oblast se stal Ryžkov, který měl za úkol těsně spolupracovat s Gorbačovem a Ligačovem. Přizvaní ekonomové a další humanitní vědci zpracovali kolem 100 analytických studií, z nichž nejznámějším se v celém světě stalo »Novosibiřské memorandum« Taťjany Zaslavské. Výsledkem byl experiment v rámci pěti ministerstev a dva zákony z července 1983: o rozšíření práv podniků a o posílení socialistické pracovní disciplíny. Ve svých pamětech to Ryžkov označil za počátek perestrojky, ale přiznal, že zatím »nám byly podmínky diktovány všemocnou ideologií«. Napsal to v knize z roku 1992 Pěrestrojka: istorija predatělstv. Ligačov byl tehdy stejného názoru: »Když se Andropov stal generálním tajemníkem, jako mnozí z oblastních tajemníků jsem netrpělivé očekával velké změny, protože jsem si byl bolestně vědom, že země směřuje k sociální a hospodářské katastrofě.« V prosinci 1983 se stal tajemníkem ÚV KSSS.
Andropov se domníval, na rozdíl od Gorbačova, že se změnami nebylo možné z politických důvodů pospíchat, ačkoliv situaci viděl značně černě, zvláště pokud jde o vědeckotechnickou revoluci, která od 70. let probíhala na Západě a v RVHP se o ní většinou jen řečnilo.
Bogomolovův ústav v jedné ze svých studií napsal: »Politika uvolnění napětí nebyla využita ke zdokonalení hospodářského mechanismu v socialistických zemích. 80 miliard dolarů západních úvěrů nepřineslo jim ani technický pokrok, ani celkový rozvoj. Naopak, staly se pro jejich ekonomiku těžkým břemenem. Zastaralý hospodářský mechanismus nedovolil úvěrů efektivně využívat. Kdybychom si vypůjčili i 200 miliard dolarů, výsledky by byly stejné, ne-li horší.«
Jak známo, dluhy na Západě neměla pouze ČSSR, dočasně Rumunsko. Někteří ekonomové požadovali vzdát se přehnaných závodů ve zbrojení, opustit dogma třídního boje v mezinárodních vztazích a podobně. K jiným požadavkům patřilo ukončení vojenské intervence v Afghánistánu.
Dne 23. března 1983 rozpoutal ideologickou a politickou ofenzívu proti SSSR Reagan. Označil SSSR jako impérium zla a oznámil program příprav na tzv. hvězdné války. Ke slovu se proto dostal maršál Ogarkov, jako náčelník generálního štábu, s jeho chmurným obrazem.
Dne 31. srpna 1983 došlo u Sachalinu k sestřelení jihokorejského dopravního letadla KAL 007. Andropov proklínal sovětské generály, kteří »nemají potuchy o velké politice«. Diplomaté radili přiznat chybu, Ustinov to odmítl.
V listopadu 1983 Spolkový sněm schválil rozmístění amerických raket na území NSR. Moskva se rozhodla celkově přitvrdit, hlavně opustit ženevská jednání o omezení zbrojení.
Andropov se naposled zúčastnil schůze politbyra 1. září 1983, pak byl plně izolován na posteli v nemocnici a roztočilo se naplno kolo intrik, které vyvrcholily 9. února 1984 jeho smrtí. Zanechal politickou závěť, v které doporučoval, aby jednání ještě za jeho života řídil Gorbačov, který by měl být jeho nástupcem. Ustinov se dohodl s Tichonovem, že z jejího textu bude vypuštěna pasáž, týkající se příštího šéfa v Kremlu. Nakonec na zasedání vedení KSSS, kde Andropov už pochopitelně nebyl přítomen, Tichonov navrhl do předsednického křesla Černěnka.
A. S. Čerňajev ve své knize Šesť let zaznamenal tato jeho slova: »Kosťu bude snazší kontrolovat než Míšu, který je ještě mladý a nevíme ani, jak by si počínal. Kosťa je ten správný člověk, kterého strana potřebuje mít v čele.« Mazaný Gorbačov se »naoko« rychle zorientoval a sám začal také hovořit o významu kontinuity, což pochopitelně nemyslel upřímně. Pochopil, že jeho doba ještě nepřišla, že špička nomenklatury potřebuje další tvrdou lekci o tom, jak znovu vypadá paralyzované vedení.
Průběh nástupnického pléna ÚV KSSS ukázal projevy velkého zděšení, když účastníci uslyšeli jméno Černěnka. Nad smrtí Andropova neprojevili žádné velké dojetí, byli si vědomi, že byl nejvyšší čas, aby zmizel z politické scény; země byla řízena z nemocnice pomocí telefonátů a prohlášení vydávaných přes TASS. V kuloárech koloval o členech vedení vtip: »Všichni chceme zemřít jako generální tajemníci.«
Způsob, jakým se nový generální tajemník světu představil na pohřbu Andropova, měl všechny rysy tragikomické grotesky. Organizátoři zapojili mikrofon na mauzoleu předčasně a Moskvané i další lidé vyslechly trapnou konverzaci mezi Černěnkem a Tichonovem. Kosťa byl nahoru vyvezen zvláštním výtahem a pak zasípal do ucha premiérovi: «Sundáme si beranice? Je moc zima! Už aby to bylo za námi.« Svět se smál, zatímco nový šéf Kremlu, jenž trpěl záduchou, zápasil s textem neupřímného smutečního projevu. Pouze Thatcherová zachovala náležité dekorum; jiní přítomní potentáti utajovali smích. Viceprezident Bush pak vtipkoval: »Vypadá to, že za rok zde bude nový pohřeb a tak sem budu muset znovu přijet, možná do těch zdejších
mrazů.«
Už na první schůzce vedení KSSS Černěnko prohlásil: »Budeme znovu pracovat jako za Brežněva, mj. nesmyslné protikorupční kampaně je třeba zastavit.« Týkalo se to též demoralizovaného starosty Moskvy, člena politbyra Grišina.
Kosťa se pokoušel za pomoci poradců, jako kdysi v ČSSR Novotný, o »rozvíjení marxismu-leninismu«, a to např. takovými postuláty: »Pokud jde o teorii reálného socialismu, je třeba vidět, že čím větší je vzdálenost socialistického ideálu od každodenní reality, tím větší je potenciál pro další změny sociálních poměrů.« Vlastně měl pravdu: Marx a Lenin se museli obracet v hrobě.
Navrhl navrátit členství v KSSS Molotovovi. V okolí Černěnka zavládly poměry zcela chaotické, šoféři, aparátníci i ochranka se napájeli vodkou, všichni kradli věci i peníze ze sejfů. Když mizela hranostajová beranice samotného Černěnka, vypukl skandál, ale byla to jen bouře ve sklenici vody.
Kosťa byl natolik při smyslech, že jmenoval Gorbačova svým zástupcem, jinak řečeno, předal mu řízení strany, státu atd. To se nelíbilo Tichonovovi, bylo mu podezřelé přátelství mezi Gorbačovem, Ligačovem a Ryžkovem, kteří se scházeli i tajně. Gromyko se dokopal k názoru, že příštím vůdcem musí být co nejdříve ne on, ale Gorbačov, třeba ještě za života Černěnka.
Jeho syn se scházel s Jakovlevem a spolu připravovali celou politickou operaci.
Kosťa jim to nakonec usnadnil tím, že v březnu 1985 zemřel. Ovšem ještě předtím se objevoval, jako lidská troska, na některých významných akcích, ale ve skutečnosti už vše probíhalo v režii Gorbačova. Takže jeho příchod k moci je vlastně třeba datovat už od roku 1984, ne-li dříve, tj. od roku 1983, kdy byl pravou rukou Andropova. Ještě za života Černěnka se SSSR pokusil zlepšit zhoršené vztahy se Západem, především s USA, upevnit kontrolu nad spojenci, oživit RVHP a Varšavskou smlouvu, omezit podporu všelijakým »polospojencům« v rozvojovém světě, zlepšit vztahy uvnitř mezinárodního komunistického hnutí, kde kvetl tzv. eurokomunismus aj. Gorbačovovi se dočasně zamlouval kadárimus; naopak s malým zájmem sledoval reformní počínání Tenga v Číně, které ve skutečnosti znamenalo určitý postupný návrat ke kapitalismu. Vedení KSSS mělo v roce 1984 obavy, zda se Honecker v NDR nestává satelitem SRN, odkud do východního Berlína proudily velké »straussovské úvěry« konsorcia kolem Deutsche Bank. Politbyro muselo též krotit náčelníka generálního štábu maršála Ogarkova, která žádal větší investice do vojensko-průmyslového komplexu. Nakonec neuspěl a padl; stal se však velitelem západní skupiny vojsk Varšavské smlouvy. SSSR zoufale potřeboval snižovat výdaje na zbrojení, ale k tomu došlo až v roce 1988. V průběhu roku 1984 musel na Západě nakoupit kolem 50 mil. tun zrní, 500 tisíc tun masa, milion tun másla a rostlinného oleje apod. Země se nacházela ve velmi těžké situaci, v celém sovětském bloku probíhala systémová – včetně finanční – krize s výjimkou v zahraničí nezadlužené ČSSR.
Podívejme se na celkový rozklad v Sovětském svazu tak, jako ho popsal Bogomolov a další poradci. Neměl však k dispozici realistickou koncepci, jak tuto komplexní havárii řešit a také se nikdy nezrodila.
Vedení KSSS už za Brežněva došlo k absurdnímu závěru, že SSSR musí mít k dispozici vojenské potřeby stejné rozsáhlé a účinné, ne-li více, jako NATO. V 60. letech k tomu přistoupilo i nepřátelství s Pekingem. Zbrojení pohlcovalo přes 40 % rozpočtu. Jestliže Spojené státy měly vojensko-průmyslový komplex, pak SSSR byl tímto komplexem jako takový, jako celek. Armáda a bezpečnost měly k dispozici téměř všechen import špičkové techniky ze Západu, nejlepší domácí výrobky a suroviny i nejkvalitnější kádry. Ekonomické mechanismy produkovaly tzv. dolgostroj. V USA trvalo postavení velké fabriky 1–2 roky, v SSSR 8–9 let. Počet rozestavěných objektů šel do statisíců. Technické zaostávání za Západem činilo 15 až 25 let, 40 % strojního parku bylo ve stavu totálního opotřebování. Země se do jisté míry stala surovinovým přívěskem nejen Západu, ale i části RVHP, včetně ČSSR. Vznikla »samojedná ekonomika«, kdy lví podíl investic šel do těžby přírodních zdrojů. Zvýšena těžba železné rudy a dalších surovin sloužila výrobě více strojů na jejich dobývání, což umožňovalo další těžbu. Z Japonska se dovážely stroje na těžbu kulatiny, aby se mohla vyvážet do této země. Sovětský HDP v letech 1983–85 reprezentoval 25 % amerického, jako v roce 1928. Zemědělská produkce zčásti hnila na polích, nebo byla ztracena vinou mizerných cest, nedostatku skladů, náhradních dílů, vůbec strojů. Zásobování venkova – jak napsal Jurij Černičenko v Litgazetě – bylo ubohé: ke koupi byla sůl, vodka a portréty členů politbyra.
Prudce klesala porodnost a rostla úmrtnost novorozenců, zkracovala se délka života, u mužů na 62 let. Spisovatelé jako Rasputin, Ajtmatov, Astafěv, Zalygin aj. barvitě popisovali zkázu především venkova. Rostla už tak obrovská spotřeba alkoholu, později omamných drog. K populační explozi však docházelo ve Střední Asii, v Zakavkazsku a v Kazachstánu; tam vzniklo muslimské přelidnění. Rusové se snažili odstěhovat do Pobaltí, celkově podíl Slovanů klesal. Objevily se snahy napodobit zmateného Ceauseska a likvidovat malé vesnice výstavbou poloměstských sídlišť. Mnoho půdy zpustlo. Barvitě to líčil Viktor Astafěv v povídce o vesnici Muryžicha, a takových byly tisíce. Urbanizace vedla k devastaci přírody, kterou ničila i chaotická těžba. Proslulou se stala zkáza Aralského moře. Řeky a rybníky byly plné toxického odpadu. Tuto zoufalou situaci znal lépe »venkovan« a abstinent Ligačov, než v Moskvě žijící Gorbačov. V letech 1983 až 1985 byl ne náhodou větším radikálem než jiní vysocí aparátníci. Není divu, že už Andropov chvílemi propadal beznaději.
Gorbačov, podobně jako Adropov, se velmi zajímal o vývoj ve světě, zvláště na Západě. Využil k tomu překladů, které byly pro nejvyšší část nomenklatury pořizovány. Měl je k dispozici a měl na ně více času od roku 1978, kdy přešel do aparátu ÚV KSSS. Zvlášť ho např. zaujalo teoretické dědictví, které zanechal Antonio Gramsci, jeho úvahy o roli idejí, intelektuálů a občanské společnosti. Rád debatoval s představiteli Italské komunistické strany, kteří přijížděli do Moskvy. V červnu 1984 pobýval v Itálii na pohřbu šéfa komunistů Enrica Berlinguera, který se stal celonárodní záležitostí. Překvapilo ho, že přišel i prezident Pertini, ač nebyl členem IKS, a před rakví se uklonil. Už v roce 1971 byl s chotí, jako turista, krátce v Itálii, Belgii, Francii, Nizozemí a v západním Německu. Objevil propast mezi sovětskou propagandou a realitou v západní Evropě, kterou si však poněkud idealizoval. Zvlášť hluboce na něj zapůsobil v roce 1983 pobyt v Kanadě, kde byl velvyslancem Jakovlev. Požádal Andropova, aby byl po návratu do Moskvy využit v aparátu KSSS. Jejich důvěrný otevřený rozhovor vytvořil z nich až do roku 1990 velké spojence. Nezajímalo ho tam především zemědělství, jako tomu bylo v Maďarsku. V prosinci 1984 se v Británii setkal s Thatcherovou, která se do něj – podle amerických médií – málem zamilovala. Umožnila mu pronést působivý projev v Parlamentu, jehož text si nechal poslat i Reagan. Andropov nebyl nikdy na Západě, jeho funkce v KGB to nedovolovala.
Gorbačov těžce nesl emigraci např. baleťáků Nurejeva, Makarovové a Baryšnikova. Ševardnadze objevil výroky Einsteina, které zaujaly i Gorbačova, jako: »Musíme se povznést nad tím, co nás rozděluje, už vzhledem k obrovským hrozbách, kterým lidstvo čelí a bude čelit.« Gorbačov pečlivě sledoval projevy O. Palmeho, který vedl komisi OSN o otázkách ozbrojení. Totéž platí o názorech W. Brandta, který šéfoval komisi OSN o vztazích Sever – Jih. Zajímaly ho názory Socialistické internacionály, především jejího levého křídla. Nejen Gorbačov si pečlivě prostudoval překlad knihy Eurokomunismus a stát, kterou napsal šéf španělských komunistů Santiago Carrillo, jenž se nestal trockistou, avšak odmítal lži o skutečné roli Trockého. Bilak v té době hovořil o eurokomunismu jako o velezradě, zatímco šéfové v NDR byli zdrženlivější. Gorbačov znal vysílání BBC a Radio Svoboda v ruštině, měl k dispozici i překlady z cizích jazyků, včetně rozhlasové produkce Vatikánu, kde nový papež Jan Pavel II. se stal spolu s Reaganem hlavním zahraničním nástrojem politického převratu v Polsku, kde se dělnická třída nechala oklamat.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |