Před 120 lety, 8. října 1892 (dle současného kalendáře), se v Moskvě narodila básnířka a překladatelka Marina Ivanovna Cvetajevová. Tato vynikající spisovatelka, žena se zelenýma očima a rusými nakrátko ostříhanými vlasy, byla „femme fatale“ tehdejších uměleckých kruhů. Její ruský otec byl profesorem filologie a dějin umění Moskevské univerzity, významným sběratelem uměleckých děl a zakladatelem světoznámého Puškinova muzea výtvarného umění v Moskvě. Matka německo-polského původu byla jako žačka Antona Rubinštejna vynikající klavíristkou a milovnicí poezie. „Vášeň pro verše mám po matce. Vášeň pro práci a pro přírodu po obou rodičích“ píše Marina ve svém životopise ze zimy 1939-1940.
   Jejími prvními jazyky byly ruština a němčina, kolem sedmi let pak francouzština. Talentované děvče ve čtyřech letech četlo, v pěti psalo, v necelých šesti vstoupilo do hudební školy. Romanticky založená Marina však od útlého dětství trpěla nedostatkem rodinné lásky, především ze strany matky. Byla vychovávána guvernantkami a od deseti let žila po internátech zprvu v Lausanne a ve Freiburgu. Po úmrtí matky v r. 1906 dívka, která předtím psala verše francouzsky a německy, dalších pět let pobývala v několika moskevských internátech. Jako šestnáctiletá gymnasistka vydala svou první básnickou knížku Večerní album. V té době absolvovala i studijní pobyt na pařížské Sorbonně.
   Bouřlivé dospívání mimo rodinu prožívala ve společnosti převážně šlechtických uměleckých přátel. V Koktěbelu na Krymu, kde byla hostem básníka Maxmiliana Alexandroviče Vološina, který byl jejím o 15 let starším přítelem, se zamilovala do svého vrstevníka básníka Osipa Emiljeviče Mandelštama. V osmnácti se tamtéž setkala se svým budoucím manželem, Sergejem Jakovlevičem Efronem, rozhodnuta „nikdy, ať se stane cokoli se s ním nerozejít“, což skutečně dodržela. Jako dvacetiletá se za něho provdala a téhož roku se jim narodila dcera Ariadna – Alja.
   O rok mladší Efron byl tehdy studentem filologické fakulty Moskevské univerzity. Po světové válce jako bělogvardějský důstojník uprchl do Československa. Marina bolševickou revoluci odmítla a v r. 1922 emigrovala za manželem do Čech, kde Efron studoval. Tehdejší Československo bylo ruské emigraci výrazně nakloněné ideologicky i materiálně, což rodině velmi pomáhalo (v r. 1925 se jim narodil syn Georgij, zvaný básnířkou Mur).
   Tři léta pobytu v Čechách jsou podle spisovatelčiných slov nejkrásnější dobou jejího života. Nalézá tam mnoho přátel, nejen z ruské emigrace, prožívá několik milostných dobrodružství a především se věnuje literární tvorbě. V Čechách rodina pobývala krátce v Moravské Třebové, v Mokropsech, Všenorech, na Smíchově a na Jílovišti. Marina si oblíbila pražské kavárny, architekturu, dlouhé procházky Malou Stranou a Starým Městem, Karlův most a sochu Bruncvíka, k jehož tváři se připodobňovala. Praze věnovala řadu svých básní. Intenzívně spolupracovala s v Praze vycházejícím časopisem Volja Rossiji, což byl deník (v r. 1922-1923) a od r. 1924 měsíčník pro politiku a kulturu vystupující „na obranu demokratického socialismu proti bolševické diktatuře“. Redaktorem literárního oddílu byl dlouholetý přítel Cvetajevové Mark Slonim. S časopisem spolupracovala řada starších i dočasných emigrantů (mj. V. Šklovskij), ale i tehdejší sovětští autoři I. Babel, L. Leonov, B. Pasternak, A. Kuprin, B. Pilňak, V. Asejev a V. Majakovskij. Byly v něm publikovány i překlady T. Manna, R. Rollanda, M. Prousta, K. Čapka a J. Wolkera.
   V Praze Cvetajevová poznala překladatelku z ruštiny, jednu z organizátorek Česko-ruské jednoty, Annu Teskovu, která připravovala literárně hudební večery. Obě ženy v sobě nalezly zalíbení, které přerostlo v trvalé přátelství. Publikovaná korespondence s Annou Teskovou z let 1922-1939 obsahuje 133 dopisů Marininých, v nichž se vyznávala ze svých nejniternějších pocitů a vyjadřovala se i k významným společenským událostem (např. k španělské občanské válce, Mnichovu a okupaci v r. 1939).
   Po více než tříletém pobytu v Praze se Marina s oběma dětmi 31. 10. 1925 stěhuje za manželem do Francie, kam přešla řada jejích osobních i literárních přátel. Žijí v Paříži a v Meudonu, který byl střediskem umělců. Básnířka pokračuje v literární práci, která je hlavním zdrojem rodinné obživy. Spolupracuje s emigrantskými časopisy (např. Sovremennye zápisky), jejich kruhy jsou jí však stále méně nakloněny, takže se stává řečeno jejími slovy „bílou vránou“. Souvisí to i s osudem jejího muže. Od poloviny 30. let minulého století působil Sergej Jakovlevič ve Svazu navrátilců do vlasti a plně spolupracoval se sovětskými orgány. Byl rovněž agentem NKVD v Evropě. V září 1936 byl odhalen jako člen skupiny, která likvidovala agenta GPU ve Švýcarsku. Marina o jeho činnosti nevěděla a po jeho návratu do SSSR s dcerou Ariadnou se rozhodla vrátit i ona se synem Georgijem – Murem v polovině roku 1939. Po jejich návratu byla záhy uvězněna dcera Alja a posléze i Sergej Jakovlevič, který byl poté zastřelen. Cvetajevová žila nuzně v zařízení Literárního fondu a živila se překlady. Prohlubuje se rovněž vzájemný nesoulad s dospívajícím synem. Osamělá Marina v předtuše konce uvažuje o „háku“. Po přepadení SSSR byla evakuována do spisovatelského zařízení v Tatarské autonomní oblasti, kde se v Jelabuze 31. 8. 1941 oběsila.
   Rozporuplnost života i díla Mariny Cvetajevové vyrůstá z jejího romantického životního pocitu, opřeného o mladistvé opojení německými a francouzskými romantiky 19. století.
   Básnířka se pohybovala v ovzduší ruské předrevoluční umělecké avantgardy oslněna mj. Brjusovem, Gumiljevem, Mendelštamem a Achmatovovou. Její první kultivované sbírky (Večerní album, Kouzelná svítilna a Ze dvou knih) jsou ovlivněny symbolismem a akméismem. V lyrickoepických poemách Železná panna a Upír se inspirovala folklórem a dokázala navázat na národní romantickou tradici A. S. Puškina a M. J. Lermontova. Vrcholu dosáhla v niterných skladbách Poema hory a Poema konce, mapujících její milostnou vášeň – svár duše s tělem, prožitou v Praze. Obdiv k mužům básníkům projevovala v korespondenci s R. M. Rilkem, s nímž se nikdy nesetkala a s Boriem Pasternakem, který našel v její bytosti „vzájemnou shodu sil určujících naše charaktery“. S oběma slavnými básníky ji kromě literárních zájmů spojovaly i obdobné prožitky milostného a rodinného života. S Majakovským, s nímž se několikrát setkala, nesdílela politické sympatie, jeho poetika však výrazně ovlivnila její výrazové prostředky. Šlo nejen o formu poemy, tak charakteristickou pro ruskou dřívější i současnou poezii, ale inspirovala se jeho úsečností a zvukovostí.
   Při uplatňování různorodých vlivů neztrácela básnířka vlastní osobitost, jež vyplývala z její celkové múzičnosti a rozsáhlé vzdělanosti. Tu uplatňovala ve své rozsáhlé překladatelské činnosti, která byla i dlouhodobě hlavním zdrojem rodinné obživy. Efron, který ji miloval, měl jen malé příjmy a jeho zájmy byly v jiné oblasti. Překládala moderní poezie francouzskou (Ch. Baudelaire), španělskou (F. García Lorca), německou (R. Maria Rilke), polskou (J. Przybos, a A. Wazyk), bulharskou (E. Bagrjanovová, L. Stojanov), ukrajinskou (I. Franko), německé národní písně, bretonskou lidovou poezii, anglické balady, nemluvě o klasicích Shakespearovi a Goethovi. Unikátní byly i jejím překlady z jidiš, gruzínštiny a nářeční tvorby Ondry Lysohorského.
   O básnířčině estetické erudovanosti svědčí i literární úvahy o umění (např. Básník a kritika, Básník a čas). Pokoušela se o i dramatickou tvorbu (např. tragédie Ariadna), která měla ovšem knižní charakter. Dramatické prostředky (monolog, dialog) úspěšněji prosadila v poezii.
   Její život a dílo, řečeno s I. Erenburgem, s nímž se dobře znala, byly „propletencem prozření a omylů“. Kontraverznost spisovatelčiny poezie a osobních osudů, soustředěných na témata lásky, rodiny, Ruska, vnitřní osamocenosti, bloudění a hledání vlastní integrity, vyplývala i z protikladu její živočišnosti a náboženské víry.
   Přes všechny svízele a životní útrapy Cvetajevová nalézala největší oporu a jistotu v tvůrčí umělecké činnosti. V početné korespondenci, která je příkladem epistolárního umění, najdeme mnoho podnětů, které toto její přesvědčení dokládají. Víra v sílu umění jí pomáhala překonat nostalgii míjení, ztrát a katastrof, tak často přítomnou v její tvorbě.
   Víc než tři příznivá léta prožitá v Čechách ji před návratem do Ruska inspirovala k básnickému cyklu Verše k Čechám. V patnácti básních ve dvou oddílech (Září, Březen) s údernými staccatovými verši hněvivě reaguje na mnichovské události a vznik protektorátu. V závěrečných básních cyklu vyjadřuje víru v odolnost a šťastnou budoucnost lidu a milovaného národa.
   Cyklus byl posledním uceleným dílem básnířky bez domova, která se vrátila do vlasti, jež pro ni nebyla územím „ale nezaměnitelností paměti a krve“, jak sama dříve poznamenala.
   Po její tragické smrti syn Georgij padl ve válce, dcera Ariadna – Alja se po věznění v gulagu a rehabilitaci v r. 1955 až do své smrti v r. 1975 zasloužila o editování a scelení matčina literárního odkazu, zčásti uchovaného v zahraničí. Dílo Mariny Cvetajevové, postupně vydávané od 60. let v Sovětském svazu, po jeho rozpadu v Rusku i v mnoha edicích v zahraničí a překládané do mnoha jazyků, je pro svou kvalitu hodno čtenářské i odborné pozornosti. I v Čechách, jež milovala, tomu není jinak. Bylo tomu zejména v 60. a 70. letech minulého století, kdy vyšlo několik výborů z jejího díla a pokračuje to i v současnosti. Zasloužili se o to překladatelé Jana Štroblová, Jan Zábrana a Hana Vrbová. Básnířčin život a její dílo zasvěceně zhodnotili v řadě statí Jana Štroblová a Zdeněk Mathauser, G. Vaněčková ad. Ruská diaspora v České republice připomíná spisovatelku v rozsáhlé studii Sergeje Magida Cvetajeva zdes (Poznámky o pobytu v Čechách), publikované na pokračování v letošních číslech měsíčníku Russkoje slovo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]