Spisovatelé se vždy vymezovali jako „buditelé, svědomí národa“, vyjadřovali své postoje o stupínek před ostatními umělci, protože mluvené i psané slovo má jako zbraň větší sílu než jiné umělecké vyjádření. Také proto bývali vzápětí umlčováni, v nedávné době BOHUŽEL i socialistickým zřízením, dnes nazývaným „totalitou“.
   Dnešní režim se sice nazývá demokratickým a oficiálně nic zakázáno není, dokonce byl vydán Hitlerův Mein Kampf, ale levicově zaměření autoři jsou záměrně opomíjeni. Pokud se něco do dnešního obrazu nehodí, prostě se to vynechá (např. dětská kniha Bohumila Říhy Honzíkova cesta, v níž se nehodí slovo družstevní nebo pionýr).
   Mám-li vyjádřit osobní pocity, jsem například v hudbě ochotna poslouchat melodii, která se mi líbí, přestože proti obsahu textu mé vnitřní „já“ protestuje (Lilie skautská od skupiny Krajánci). Právě tak při shlédnutí výtvarného díla nemyslím na občanský postoj autora, i když při pohledu na předkloněné postavy Olbrama Zoubka či na sv. Václava na ležícím obráceném koni Davida Černého se mé negativní pocity týkají obojího.
   Uznávám však s „panem otcem“ z Babička Boženy Němcové, že „proti gustu žádný dišputát“ a že „zakázané ovoce nejvíce chutná,“, třebaže je nahnilé.
   Spisovatel „mluví z duše“ mnoha lidem, kteří nevládnou tak brilantním jazykem a své pocity nedovedou tak přesně vyjádřit. Jsou i lidé, kteří vyhraněný názor nemají, kteří se dají snadno ovlivnit a přesvědčit.
   Osobně mohu číst knihu, jejíž děj mě zaujme a strhne, ale pokud zjistím (a šídlo v pytli se utajit nedá) silně pravicový či antikomunistický postoj autora, okamžitě ochladnu, i když se mi kniha předtím líbila. Snadno se řekne, že není od věci znát názory a plány odpůrců, ale ne každý by to „vydejchal“.
   Pokud třeba v rádiu slyším výroky antikomunistů, zvedá se mi žaludek a rádio vypnu.

   BLANKA BAJČÍKOVÁ, Praha

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]