S Karlou Erbovou hovořil Vladimír Stibor
Vaše životní cesta začíná v Plzni, pak se zabydlujete v Praze, nyní často jezdíváte na Moravu…
V Plzni jsem se narodila, našla jsem v plzeňské kronice stopy mých praprapředků asi tak pět set let zpátky, takže se nedivte, že jsem patriot, žila jsem tam do svých padesáti let, pak se přestěhovala do Prahy, kde žiju stále. Na Moravu jezdím třicet let, mnoho let z rodinných důvodů, teď už skoro 10 let proto, že tam pečuji o starého, slepého, hluchého a duševně nemocného člověka. Nepatří mi tam ani klika, ale přesto jsem k tomu kraji velmi přilnula a mám to tam moc ráda.
V Plzni i v hlavní metropoli žije celá řada spisovatelů. Kde je cítit větší genius loci?
Ačkoli žiji v Praze a několik málo spisovatelů osobně znám, je to příliš velké centrum, příliš mnoho roztříštěných zájmů, než abych zde cítila genia loci. Pro mne je to bezesporu Plzeň. Tam to znám, řadu lidí mám ráda skoro celý svůj život, tam se také stále zapojuji do činnosti Střediska západočeských spisovatelů. Tam je pro mne DOMA.
V těchto dnech vychází vaše nejnovější básnická sbírka Únava z lidskosti. Věřím, že spíše převažuje radost nad únavou a strádáním… Přesto vás vydání stálo nejenom mnoho sil.
Únava z lidskosti vznikala více než tři roky. Moc radosti v ní není, spíš je to zamýšlení a svědectví o tom, jak nás doba vysává, deptá a ničí, jak jsme znaveni a znechuceni poměry v naší zemi, však v jedné básni říkám „chtěli jsme lepší svět, vnutili nám frašky“, jak člověk musí dát ze sebe skoro vše, aby neztratil slušnost, solidnost, etiku v sobě, jak je nám těžko, a přece to nechceme ještě vzdát, ještě chceme aspoň občas zpívat. Není to kniha plná pohoda, spíš kniha vzdoru, ale i skutečné únavy. Protože to, co u nás vládne, deptá člověka na samo dno.
Napadlo vás někdy, že byste napsala poetickou čítanku o všech básnících, s nimiž jste se setkala během své tvůrčí cesty?
V žádném případě! Četla jsem před lety něco podobného, o co se pokusil jeden dobrý člověk, který však zpracoval každou maličkost, třeba setkání na schodech s někým slavnějším – a i když jsem autora měla osobně ráda, bylo mi nad tím textem moc smutno. To ne! Dělat si gloriolu kolem hlavy jen proto, že jsem kdysi kohosi pozdravila? Chraň bůh.
V posledních měsících a letech se čím dál častěji dostávám do střetu s otázkami, dalo by se říci až s palčivými, na něž se téměř nikdo nesnaží nacházet odpovědi, ani myslitelé, a básníci také ne. Mám na mysli zhoršující se stav naší společnosti, státem posvěcené rozkradené národní bohatství, oslava vojenských žoldáků, kteří brání spíše než mír oceány ropy a ložiska nerostných surovin, o nichž se nám ani nesní. Není i v tom zakopaný pes?
Není ten zakopaný pes v nás samých? Proč jsme si to nechali a necháváme líbit? Proč jasně neřekneme: A dost! Proč jenom brbláme, nadáváme, litujeme se, ale skutek utek? Je to naše země, naše životy, proč si to necháme líbit? Víme vlastně, co chceme, mimo toho, že každý „kopeme“ především jen za sebe? A abych si přihrála svoji polívčičku – když si přečtete například tuto poslední knížku, nemáte dojem, že se snažím o něčem vypovídat, na něco odpovědět?
Jak se díváte na současnou českou poetickou scénu? Nemohu se ubránit nevoli, když vidím v médiích verše plné jalových slov a morbidit. V tom přece snad není smysl ani přesah poezie…
Máme pár parádních básnických talentů, radost číst. Máme mnoho těch, kteří by se rádi „svezli“ – ačkoli nechápu proč. Nekyne z toho ani zisk ani sláva, zvláště ne dneska. A z jejich tvorby, pokud se s ní seznámím, je mi často dost smutno. Plytké texty, vulgarita, prázdnota, nebo jenom čechrání peříček, která ani nejsou autorova, ale odkudsi vyčtena, zloupena, jsou tam jen na oslnění, na ozdobu, ale vlastně nic, vůbec nic neříkají. I poezie musí být o něčem – i když nemám na mysli rýmování jakkoli líbivých hesel. Mluvím o poezii. Té nikdy nebylo mnoho, je to vzácné kvítí. Dnes má situaci těžší o to, že nakladatelé nemají o její vydávání zájem, pokud nepřinese autor peníze na vydání, že knihkupci nemají zájem ji nabízet (například Jiří Žáček dal na internet svoji sbírku Vy mně taky – a to je nějaký autor, je vydáván, čtený, kupovaný. A přesto má pocit, že je cosi špatně, protože knihkupci nechtějí poezii prodávat!) Sdělovací prostředky nemají zájem ji tisknout či vysílat, čtenáři vymírají, na autorská čtení chodí jen kamarádi – jako společnost jsme rezignovali na hodnoty krásy a myšlenek a vrhli se na konzum.
Na co v této souvislosti často myslíte?
Na dva výroky významných autorů. Artur Miller napsal: Jsme spisovatelé, neboť jsme zdědili odvěké napětí mezi zoufalstvím a vírou, dvěma rameny tragického kříže, jsme odsouzeni k životu, tak bychom ho asi měli využít co nejlépe.
A F. X. Šalda: Básník moderní společnosti se již necítí tou hodnotou svéprávnou a svébytnou, kterou se cítil ve společnostech starých a zdravých. Slyšeli jsme tolik podceňování poezie, tolikrát byl před námi rozebírán básník a sváděn více méně diletantskou vědou v řadu vlivů vnějších, že snad ani vy nevěříte, že poezie je opravdu hodnota a síla, něco zcela svéprávného a svébytného. Nuže, ujišťuji vás, že je to síla zcela reálná a že tam, kde schází, zdraví národa a společnosti je vážně ohroženo. Jak kdo zpívá, praví stará moudrost, tak i bojuje: Nuže, národ, který nezpívá, buďte jisti, nejen špatně bojuje, on také špatně žije: zemně a neradostně, spíš živoří, než žije…
Jako by to napsal k dnešku.
Mnozí z nás, a je jich asi většina, mají oblíbená přechodná bydliště, jiní zase trvalé pobyty, posléze se najdou i ti, co na svůj domov nedají dopustit. Kde jste vy zapustila své kořeny?
Kořeny jednoznačně Plzeň. Hodně jsem přilnula k Moravě. Ale i tady se můj čas krátí. Pokud jsem se ocitla vždycky jen tuze krátce někde mimo republiku, pak mne osloví vždycky Řecko, Itálie, Francie. Ale to už je dneska pro mne všechno nedostižné.
Jaká období bylo pro vás nejšťastnější a které autorsky nejbohatší? Nebo obě splývají v jeden čas?
U mne vždycky dobrý čas měl nějakou tu kaňku – což není nářek. V osobním i uměleckém životě. Nedobré období bylo za minulého režimu, to jsem nemohla pětadvacet let publikovat, a i v osobním životě to bylo někdy dost všelijaké. Přesto jsem psala – do šuplíku, s vědomím, že to nikdy nespatří světlo světa. Změnilo se to – ale je tu další kaňka: musím na to mít. Takže si píšu. Píšu pro svoji radost, proto, abych si mnohé vyjasnila, zodpověděla, a ohlédla se.
Napsala jste i vydala kolem pětadvaceti knih, získala řadu literárních cen, jste členkou Pen-klubu, byla jste řadu let v radě Obce spisovatelů, jste členkou spisovatelských komisí nejrůznějších soutěží. Po čem touží ještě vaše básnické srdce?
Napsat ještě pár slušných řádků a podepsat se pod ně.
Rád bych se zeptal na vaše nové rukopisy. Leží v bezpečí šuplíků, nebo se vrší na vašem psacím stole?
V garsonce sedmnáct metrů čtverečních žádný pracovní stůl není, prostě se nevejde! Takže nejsou ani šuplíky. Je jen pár šanonů, něco v počítači. Ano, jsou rukopisy – několik prozaických, několikrát poezie.
Zřejmě to v rukopisech zůstane navždy. Nejsem podnikatelka, nemám žádné finance „odkloněné“, žiju z ani ne průměrného důchodu. Realita.
Jistě má každý člověk svou třináctou komnatu, nebo se mýlím?
Samozřejmě, každý ji máme. Někdo se s ní občas i pochlubí, někdo to v sobě hýčká nebo tutlá. Obyčejně jsou to věci bolavé. Mám pocit, že se chcete zeptat na tu moji a netroufáte si, že? Milý příteli, čtěte pozorně mé knížky, to je jedna velká třináctá komnata.
Říká se, že i kdyby literární tvůrce napsal desítky knih, de facto neustále píše svou jedinou. Byť je v tom silná nadsázka, je v tom alespoň za mák pravdy?
I já si myslím, že člověk píše – píše-li upřímně – stále tu jedinou. Pokud se ohlédnu za svou cestou, pak je to určitě pravda. Jak jinak? Ze své kůže se nesvlečete.
Existuje nějaká krajina, kam si smíte vzít jen sama sebe a vrátit se do běžného života zase jako znovuzrozená?
Vzpomínky. Ale někdy to znovuzrození taky pěkně bolí – jako poprvé. Akorát že se stydíme křičet a brečet.
Co by po nás mělo zůstat?
Nějaká ta stopa – říkám si celý život. A pak se podívám na hvězdné nebe nad sebou, případně na nějaký dokument o vesmíru (miluji dokumenty) a hned bych se fackovala, protože taková sebestřednost! Nejsem ani to zrnko prachu. Tak proč si dělat nárok na nějaké pomníky? Ne. Zůstanou tu moje děti a jejich děti a jejich vnuci, mám z nich vesměs dobrý pocit, a tak se občas utěšuju, že jsem snad příliš nezklamala. Že po sobě zanechávám něco kvalitního. Slušné, pracovité lidi.
Karla Erbová
napsala i vydala celou řadu básnických sbírek. Rovněž se věnuje próze. Dosáhla několika ocenění za literaturu. Je členem Obce spisovatelů, Pen-klubu, působí v mnoha uměleckých komisích. V posledních letech pendluje mezi Prahou a Moravou.
V těchto dnech vychází zatím její poslední básnická knížka Únava z lidskosti.
Autor: KARLA ERBOVÁ, VLADIMÍR STIBOR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)