DANIEL STROŽ
Slzy pro Anny van Gild
Je tomu už nějakých pětapadesát let,
kdy do městečka Kostelce zavítal Rudolf Cortés.
Se skupinou muzikantů
a belgickou zpěvačkou Anny van Gild.
My, uhrovití výrostci z blízkého internátu
šíleli jsme, když na jevišti spustili rokenroly,
tenkrát přes veškeré zákazy.
A přes veškeré zákazy došel jsem si za Anny,
aby mi podepsala její černobílou fotografii,
kterou při koncertě rozdávali.
Nebyl jsem nakonec jediným odvážlivcem,
ale jenom mne jediného vyzvala,
abych si autogram vyzvedl v jejím hotelovém pokoji.
To mi pak záviděli všichni; učitelé, kluci i holky.
K ránu jsem se do internátu vracel
s vidinou průšvihu a pěkným věnováním:
„Es war so schööön mit Dir. Deine Anny van Gild.“
Tak se fotka brzy dostala k mamince, která ji roztrhala
před ředitelem školy.
A já jsem poprvé ronil slzy kvůli ženě!
Naštěstí si všichni mysleli, že je to lítostí
z udělené důtky a snížené známky z chování.
Zdání občas skutečně klame…
Tajemný Mr. Benák
Tajemný Mr. Benák, když přestal být tajemným,
vysedával v kavárně Mocce v Žitné.
Chodívali sem ale lidé rozliční.
Kupříkladu i herec Jiří Vala, milovaný ženskými.
Pamatuju si na jednu, které si nevšímal,
a přesto byla pořád v jeho blízkosti;
zoufalkyně.
Benák si říkal Joe a také jím byl
ještě před pár roky v US Army v Mnichově,
než tam nastoupil do letadla čs. aerolinií
a přistál v Praze.
„Tajemný Mr. Benák dopaden“
zněl pak trochu přehnaně jeden novinový titulek,
pod nímž se skvěl portrét šviháka v americké uniformě.
Joe se vrátil za umírající maminkou
a také, aby se vyhnul hnusné korejské válce,
kam měl být odvelen.
Kavárna Mocca se stala jeho útočištěm,
tady vykouřil denně svou stovku partyzánek.
A na WC si přičerňoval své šedivějící skráně.
V kině Sevastopol
V premiérovém kině Sevastopol
kontroloval vstupenky pan Kňourek.
Byla tam měkká kožená sedadla
v červené barvě.
Ta jsem ale okusil až mnohem později,
ve věku dospělejším.
Pro nás – kluky z okolí – byl vyhrazen druhý balkon,
nepoužívaný a bez sedaček.
Tam jsme díky panu Kňourkovi pronikali
hned po setmění v sále.
A že to tehdy stálo za to!
Takový třeba Fanfán Tulipán
s Ginou Lollobrigidou a Gérardem Philipem,
dal se vidět nespočetněkrát.
Podle frajersky rozhalených košil
a jejich vyzdvižených límců
pak poznávali jsme se po Praze.
Na zkoušky do Komorního
Na zkoušky do Komorního divadla v Hybernské
vodíval mě prastrýc Boža Cikánek.
Nebyl tam jen zručným kulisákem,
ale občas i představitelem epizodních rolí.
Boža byl hezoun a z mého tehdejšího pohledu
daleko předčil Vosku, Lukavského nebo Kemra,
z něhož nápověda mívala těžkou hlavu.
Bože, jak já byl prastrýci Božovi vděčný!
Hlavně za krásnou herečku Irenu Kačírkovou,
ze které jsem jak jiní nedokázal spustit oči.
A když se někdy v pětapadesátém roce rozvedla,
všechen ten obdiv se stal ještě intenzivnějším,
připadalo mi.
Jenže pak do Prahy zavítal Gérard Philipe,
jemuž se paní Irena stala průvodkyní.
Prý kvůli její frančtině, cedil Boža skrze zuby.
Kvůli té zpropadené frančtině!
Jak jsme se oba cítili odstrčení!
Ale nejvíc to zřejmě vadilo panu Voskovi.
V Labuti měli Pionýry
Maminčina známá volala z Bílé Labuti:
„Přijďte, paní, dostali jsme Pionýry!“
Byli jsme tam coby dup a vybírali
mezi červeným a bleděmodrým.
Jednalo se ale o nové modely,
o pár stovek dražší.
Nezbývalo, než aby přišel i tatínek
a rozdíl v ceně doplatil.
„Budeš mi tu motorku ale půjčovat,
a také sestru necháš svézt,“ kladl si podmínky.
Nemohlo být v tu chvíli opravdu ničeho,
co bych byl nepřislíbil.
Když nebyly prachy
Když někdy nebyly prachy,
šli jsme s partou na chlebíčky.
Do Gastronomu, do Koruny,
také k Rozvařilům Na Poříčí.
Ty pravé humrové z ruské chatky
byly nejlevnější.
Každému pět kusů a z pěti korun
ještě zbyl na eskymo padesátník.
V Riegrových sadech
(Vzpomínka na srpen 1968)
V Riegrových sadech sovětští vojáci
nainstalovali právě polní kuchyni.
Popíjejí čaj, bude prý boršč s chlebem.
Nejenom oni vzdorují únavě.
Také mne s kamarády vyčerpalo
to nekonečné: „Počemu, malčiki?“
Hrávala tu dechovka
o sobotách a nedělích v zahradní restauraci.
Teď od Vinohradské duní tanky.
„Pošlapali nám všechny záhony.
A zůstanou bez pokuty,“
slyším hněvivý hlas jakési dorostenky.
My, slavní exulanti
My, slavní exulanti, radíme se
v jedné vyhlášené mnichovské restauraci
s českou kuchyní.
Vepřová se zelím, svíčková, kotlík dršťkové,
ale i smažená jatýrka s hranolky;
pokrmy, rozvoněné na stole před námi.
Jiří Pelikán, Zdenek Hejzlar, Ota Šik
a dva tři další, kteří dali přednost guláši.
„Nedopadli jsme ani tak zle, mohlo to být horší,“
jeví se Šikovi. A dodává, věčně usměvavý, tak jak byl:
„Stejně je doma nemine tržní hospodářství!“
Po nocích s Krylem
Po nocích s Krylem sedávali jsme
na prahu jeho domečku v olympijské vesnici,
sloužící tehdy už jako studentská kolej.
Nedaleko míst, kde předtím teroristi zmasakrovali izraelské sportovce,
pokoušeli jsme se dohlédnout k budoucnosti.
„Bojím se, co z nás udělají v čítankách, až zdechnem,“
vypadlo jednou z Karla a tvářil se ponuře.
Neměl jsem ta Krylova rozjímání o smrti rád,
osud mi ale nadělil dozvědět se.
Alespoň o něm, když mě se to nedotkne!
Karle, Karle, obával ses oprávněně;
začalo to už tvým pohřbem.
(Z básnického cyklu Bývávalo)
JAN CHODSKÝ
Epopejní
V demokracii už
mnohá díra zeje,
o švindlech lze napsat
celé epopeje.
Hrabivost se stala
všenárodním krédem,
masmédia lidem
mažou ústa medem.
Zase stojí národ
jak ten černý vzadu,
levně rozprodáván
pod cizáckou vládu!
STANISLAV ZEMAN
Před vinobraním
Zbloudilá v žáru vinohradu
Galánka pláče
Slzy se snoubí s hrozny
O divokém vínu cosi
Šeptá si dědina
Jubilejní
Oslavím Tě po svém
Bez veletočů metafor
K Tvému dvacátému věku
Znovíne Znovínku
Půjdu na žbáneček
Jako jindy chodím
Toho Tvého
Veltlínku zeleného
Posedíme spolu
V přítmí vinárničky
Mlčky až do dna
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |