Když v roce 2010 vyšla ve Spolkové republice první vědecká biografie Karla Hermanna Franka, státního tajemníka v protektorátu a posléze německého státního ministra pro Čechy a Moravu (René Küpper: Karl Hermann Frank (1989-1946). Oldebourg-Verlag, München 2010), reagovala na ni odborná veřejnost vesměs s uznáním a s připomínkami, jež případně byly rázu nepodstatného. Český, v zahraničí působící historik Karel Hrůza Küpperově knize například po právu vytknul absenci obrazové přílohy, neboť v současnosti má značný význam vizuální, resp. mediální prezentace a „právě k Frankovi existují fotografie a filmové dokumenty, jejichž vyhodnocení se nabízí“. Hrůza také konstatoval, že žádoucí by byl překlad Küpperovy knihy do češtiny, a to vzhledem k jejímu významu jako důležitému příspěvku k biografiím vyšších nacistických funkcionářů a k vylíčení okupační politiky v protektorátu. O dva roky později tato kniha v češtině vyšla, leč – opět bez jediné Frankovy fotografie (kromě obálky knihy). O vydání se zasloužilo vydavatelství Argo, kde kniha KARL HERMANN FRANK (1898-1946) s podtitulem Politická biografie sudetoněmeckého nacionalisty vyšla v překladu Blanky Pscheidtové.
Karl Hermann Frank byl jediným tzv. sudetským Němcem, který ve třetí říši udělal strmou kariéru, a to ve vůdčím postavení se skutečným politickým vlivem, s možností aktivně koncipovat okupační politiku v protektorátu – což bylo samozřejmě spojeno s Frankovou osobní odpovědností za četné nacistické zločiny. „Dnešním dnem nařizuji, aby ve službě i mimo službu bylo okamžitě použito střelné zbraně při sebemenším podezření z útoku ze strany Čechů nebo při sebemenším odporu při jejich zatýkání. Lépe deset Čechů mrtvých než jeden Němec ublížený nebo zraněný“ – tak zněl jeden z rozkazů, které Frank vydal coby vyšší vůdce SS a policie v protektorátu 19. listopadu 1942. Jmenováním do této funkce, při jejímž výkonu mu byl podřízen veškerý nacistický represivní aparát, se značně posílilo Frankovo postavení jako státního tajemníka při říšském protektorovi. Ostatně toto spojení funkce státní s funkcí v SS představovalo v nacistickém režimu pozoruhodnou výjimku. A tato výjimka byla ještě zvýrazněna poté, co byl Frank v srpnu 1943 jmenován Hitlerem „německým státním ministrem pro Čechy a Moravu“, což byla funkce na úrovni říšského ministra, a Himmler rozšířil v únoru 1944 Frankovy policejní pravomoci i na sudetskou župu. K. H. Frank jako ministr dokonale setřel význam funkce říšského protektora a stal se v protektorátu skutečným vládcem (byť bez možnosti zasahování do stranických záležitostí NSDAP, což pro něj bylo trvalým zdrojem problémů).
Proč právě K. H. Frank? Hitler i Himmler jej považovali – a právem – za správného muže na správném místě. Frank znal českou mentalitu a české prostředí. Díky jeho znalostem se nacistům podařilo vyvarovat se mnoha chyb, a bylo Frankovou zásluhou, že okupační režim fungoval v Čechách a na Moravě mnohem poučeněji než jinde na obsazených územích. Frank měl za úkol co možná nejvíce zpacifikovat tzv. českomoravský prostor, odpolitizovat jeho obyvatelstvo a zajistit nerušenou válečnou produkci v protektorátu, jenž měl pro nacisty enormní hospodářský význam.
Aplikací odstupňovaných a cílených represálií, onou známou politikou „cukru a biče“ se to Frankovi dařilo. Dokázal aplikovat „Zuckerbrot“ i tehdy, kdy to bylo v rozporu s jeho „světonázorem“, jenž mu byl vštěpován od dětství. Schéma „Češi = národní nepřátelé, Židé = rasoví nepřátelé, sociální demokraté a komunisté = národní zrádci“ si Frank, který Čechy doopravdy nenáviděl, podržel až do konce života, ale v zájmu „vyšších cílů“ se dokázal od první složky tohoto schématu pragmaticky odpoutávat.
Karl Hermann Frank byl nacistickým zločincem, majícím přímou odpovědnost za stovky, možná tisíce mrtvých. V mnohém se však odlišoval od jiných nacistických bonzů, nebyl to ani primitivní tyran jako třeba Erich Koch, říšský komisař na Ukrajině, nebo Hans Frank, zkorumpovaný „pseudovicekrál“ v Polsku. Frank byl solitér bez přátel, nesmírně pracovitý, a dlužno dodat, že také schopný. Těmito vlastnostmi například jednoznačně předčil svého souputníka Henleina. Frank permanentě sledoval dění v protektorátu i za jeho hranicemi – z hlediska činnosti československé emigrace. Hodně četl a některé z publikací vydaných v cizině československými politiky si dokonce nechával jen pro sebe přeložit. Byl tvrdý a nemilosrdný, často jednal jako hulvát, byť primitivem nebyl.
René Küpper napsal politickou biografii, tedy spíše jakýsi průřez historií Sudetoněmecké strany (Frank vstoupil do aktivního politického života v říjnu 1933) a politického dění v protektorátu z hlediska výkonu nacistické okupační moci. Proto ten čtenář, který se více zajímá o K. H. Franka jako o osobnost včetně jeho rodinného života, bude muset sáhnout po zatím jediné Frankově biografii z pera českých autorů (M. Moulis, D. Tomášek: K. H. Frank: Vzestup a pád karlovarského knihkupce); obskurní paskvil s názvem Vzestup a pád K. H. Franka autorky J. Divišové (BVD 2010) nelze brát vážně.
Autor: EMIL HRUŠKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |