O kriminálních a detektivních příbězích napsaných tak, aby jen našponovaly napětí čtenáře, naváděly ho na falešné stopy a uspokojily důmyslem ďábelsky chytrého zločince (zločinec z vášně, bezradnosti nebo hlouposti bývá nezajímavý), na něhož vyzraje důmysl detektiva, prokurátora, obhájce, soudce, píše se špatně, protože o ději a povahách aktérů lze prozradit minimum a důmysl autora lze jen konstatovat, nikoli demonstrovat. Naštěstí příběhy, které vypráví Pavel Jansa, nikdy nejsou prosty vhledu do českého reálného světa, tak jak tomu bylo u autorů slavné americké tvrdé školy anebo u našeho Václava Erbena, jehož dvanáct detektivek plus jedna je úctyhodné torzo velkolepé Lidské komedie Čech druhé půle dvacátého století. Nejnovější Jansovo dílo ZÁSKOK ZA PÁNABOHA (MOBA, knižnice Původní česká detektivka, Brno 2012), v němž říká šéf mordparty svým podřízeným „po vzoru knižního kapitána Exnera mí důstojníci“, neskrývá ambici zajít v tom přesahu do sféry společenského románu co nejdál nebo spíš co nejhlouběji.
A daří se mu to. Pevný základ jeho jakoby lehkého rozmarného vypravěčství tkví v pronikavém a obvykle nemilosrdném pohledu pod masku, kterou si většina lidí aspoň někdy nasazuje, ve znalosti, jak to ve světě bohužel chodí, v ironické distanci od dějových a ostatních klišé konzumní četby na jedné straně i od postmoderních vypravěčských postupů na straně druhé, a hlavně v milé sebeironii, která vypravěčům (v Záskoku jsou jen dva: docent medicíny a major kriminalista) prakticky vše umožňuje, posvěcuje a navíc zjednává čtenářské sympatie. Kdo by odolal? A kdo snad nezná ze svého okolí nikoho, kdo si podobně stejně jako nejodpornější figura příběhu o konfliktech talentu a netalentu „dokázal pořídit pověst statečného odbojníka“, když už bylo jasné, že mu nic vážného nehrozí a že tu pověst brzy vydatně zúročí?
Velkou předností Jansova vypravěčství je práce s motivy, to, čemu říkal Nezval „vykořistění jabloňové větvičky“. Název Záskok za pánaboha samozřejmě budí zvědavost a autor neváhá prozradit – zdánlivě až příliš –, když pak po obecném a běžném „jednou dojde i na něho“ nadhodí motiv božích mlýnů a pomocnictví, dokonce brigády v nich. Není důležitější vypátrat ne zda a kdo, ale proč zaskočil za pánaboha? Co ho snad dohnalo k vraždě obecně vážené osobnosti, ve skutečnosti zlé mravní zrůdy? A dá se vůbec, pokud k takovému záskoku v božích mlýnech, meloucích někdy pomalu, opravdu došlo, nějak se s ním smířit, za jistých velmi zvláštních okolností ho tolerovat? Dá se připustit i u nás, v samém to srdci staré dobré Evropy, co jinde je podle dobrodružných filmů snad možné a dokonce běžné, totiž brát spravedlnost do svých rukou? A stane-li se tak, co dál? Je záskok za pánaboha na místě tam, kde leckdo předstírá vroucí zbožnost a přitom si sám troufale hraje na pánaboha, který je omnipotens, všemocný? Tázáním, které bezděky klade, příběh z edice detektivek nenápadně, tím však účinněji přerůstá v román zároveň společenský a psychologický i filozofický.
Jansa se ani náhodou netváří hlubokomyslně a co přísný sudí lidských slabostí a prohnanosti, libuje si v trefných formulacích („vesele a úspěšně driblovali normalizací“) a mistrně evokuje dobu jejími slogany, písničkami, gesty, bizarnostmi; o zdi u vstupu do domu třeba řekne, že „byla posprejovaná do posledního místečka asi tak, jako je potetovaný skladatel a malíř Vladimír Franz.“ To vše zjednává příběhu hodnověrnost důvěrně známého. A hojné narážky na literární, hudební, výtvarná díla a osobnosti, jimiž je vyprávění nasyceno, stvrzuje jeho domovskou příslušnost v kultuře, nikoli v xy-arénách konzumní zábavy.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |