I.
Probudili jsme se docela brzy, jednoho červnového rána, kdy za oknem ranní slunce lákalo k prožitkům, které byly pro nás stále tak cenné a i po čase stráveném spolu, nevšední. Nevadila nikterak každodennost našeho počínání, pohybů, pohlazení, někdy i pronesených slov, vytvářející větné stavby a myšlenková bludiště, ve kterých jsme se vyznali jen my dva. Jakákoliv rychlá reakce však ničila rozmanité druhy naší komunikace, kdy nitky tenounké jako pavoučí vlákna se chvěla a hrozila zkázou, a my jsme tušili, že musíme žít pomalu. Uměli jsme žít pomalu, naštěstí oba dva.
Spával jsem s ní zamotán do jejich dlouhých vlasů, dýchal její aroma, které dávalo jistotu, že život má smysl. Její plachost jsem považoval za přednost a stud za dar, cítil jsem, že naše žití způsobuje onu přirozenost, kdy pomyslná pavoučí vlákna jsou zřetelně uvolněná, celistvá a tolik citlivá, že vzruchy přenáší tak přesným a nezmutovaným způsobem, že mezi námi nevznikala žádná komunikační nedorozumění. Trpěli jsme elasticitou roztodivných komunikačních způsobů našeho dorozumívání se a cítili jsme, že jsme šťastní pacienti, dodržující přesná pravidla, aby ona pavoučí vlákna byla stále správně nachvěná.
„Těším se dnes na zámek, mám ráda výlety,“ protáhla se pohodlně na široké posteli a pokračovala: „Budeš mě fotit v zámeckém parku? Budu ti pózovat tak, jako Olga Schoberová kdysi dávno pro Playboy, mám zrovna takovou náladu a žádnou jinou,“ žertovala svůdně tak dlouho, až rozlila ranní kávu na porcelánový tác, který nám sloužil jako prostředek k tomu, moci snídat v prostorné posteli. „Jsem trošku nešika, ale alespoň to tady voní nyní kávou,“ smála se a měla pravdu, vzduch byl prosycen silnou „arabikou“, což hnalo mou fantazii do ještě větších otáček než před chvílí. Představoval jsem si ony pózy v zámeckém parku, o kterých Eva mluvila těsně před tím, než v kuchyňce způsobila lehce roztomilou „havárii“ s nekompletním servisem porcelánových šálků po babičce. Hru světel, stíny jejích dlouhých paží, nohy v odvážné figuře a její vlnící se vlasy, odrážející silný polední žár, důstojně a hrdě soupeřící o své místo na slunci. Chytil jsem ji za pas, ale vysmekla se mi. Věděla, že mám rád, když mi utíká, když se mi vzdaluje a zase přichází zpět. Oba dva jsme milovali onu vzájemnou bezprostřední komunikativní pružnost (ne asertivitu), kterou jsme byli nadáni, obdarováni a kterou jsme si náležitě užívali.
Ještě, než jsme se nasnídali a vydali se pěšky na vlakové nádraží, jsme znovu a rádi zjistili to, o čem jsme se přesvědčili naposledy včera večer. Že ona pavoučí vlákna jsou mezi námi stále správně nachvěná.
II.
Vlak jel docela rychle, rozmanitou krajinou s výhledem na Vltavu. Sledovali jsme pozorně mlhu, vznášející se svébytně nad hladinou široké řeky, nádražní domky u trati, léta neopravená a přesto funkční, převozníka, který jako za starých časů vozil „klienty“ městské hromadné dopravy na motorovém člunu přes řeku na další, tentokrát ne tak romantický spoj a vnímali ten specifický zvuk, který vytvářel rychle jedoucí rychlík po sem tam nerovně uložených pražcích, nasáklých dehtem a dešťovou vodou z ranního mrholení.
Byla o deset let mladší než já, zajímavá, bystrá, někdy sveřepá, osobností mimo jiné naprostá to požitkářka. Voněla vesnicí obklopenou hustými lesy, ležící pět kilometrů od hranic s Rakouskem, kde se narodila, takříkajíc přímo u železné opony, která jí dodnes, i když dávno neexistovala, naháněla hrůzu. Možná i proto tak ráda a vášnivě cestovala, poznávala cizí tradice, jídla (byla to nebetyčná gurmánka) a kdo ví, co ještě. Dojímal mě její zvyk fotit si vkusně upravená jídla na talířích, přišlo mi to tak dětské (ne dětinské), že jsem si najednou dovedl představit, jak se kdysi dávno dělila o jídlo se svými mladšími sourozenci. Měla ráda hojnost a pro mě byla jejím ztělesněním. Pozoroval jsem její bujné prsy, dlouhé nohy a silné paže, vnímal její libido, které kypělo zdravím, mládím a nespoutaností a cítil její energii, podbarvenou sex-appealem vášnivé flamencové písně, v kombinaci s určitým hudebním žánrem, takříkajíc „od podlahy“, nedokázal jsem ho však přesně určit.
„Mám ráda, když mi hraješ na kytaru, připomíná mi to můj roční pobyt ve Valencii,“ usmála se mimoděk v kupé rychlíku a jala se vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi mými písněmi a flamenkem. „Tvé kejklířské písně, které zpíváš, jsou samozřejmě něco jiného než flamenko, kde řádí archetypální vášně,“ komparovala nesrovnatelné v momentě, kdy vlak zastavil někde u Lovosic a já vzpomínal na nedávný výlev zmíněných vášní podvědomí, které jsem shlédnul a slyšel v kulturním centru Hispánia v magické Praze. Specifický rytmus strun, kterým poroučel sedící hubený kytarista, stojící a neustále zpívající, sem tam podupávající snědá zpěvačka, kterou doprovázela silným tleskáním dlaní třetí ze zúčastněných vyvolávačů silných vjemů z podvědomí.
„Po dvou hodinách poslouchání flamenka jsem byl docela rozhozený, nevím, jaké to vášně vypluly z mého podvědomí,“ svěřil jsem se Evě s mými pocity a ona místo odpovědi začala smyslně zvedat svou dlouhou sukni princezny a postupně odkrývala nohy, až tam vysoko, do archetypálních výšin. „Asi to ještě nevíš, ale má podstata je punk,“ odhalila své tajemství a já si ji najednou vážně dovedl představit na vesnické zábavě, jak si užívala všechna ta znamení punku. Měla tenhle hudební styl stále v sobě a ani jižanské flamenko nepřetlačilo syrovost společenského života malé jihočeské vesnice, kde prožila své mládí. „Když byla tam u nás zima, tak třeba ani nepřijel autobus, protože mu zamrzla nafta v nádrži a já měla den volna, protože jsem se nedostala do školy,“ vrněla slastí princezna punku lehce žíhaná flamenkem a já vrněl společně s ní. Dotkl jsem se jejích bílých, štíhlých stehen a chtěl pomalu pokračovat směrem k výšinám. Pohladila mou zpocenou dlaň a punkersky vzala situaci do svých rukou. Stanici, kde jsme měli přestupovat na další vlak, jsme nepřejeli, ale to jen proto, že rychlík, ve kterém jsme se právě rozplývali blahem, zase až tak rychlý nebyl. Měl, naštěstí pro nás, docela dlouhé zpoždění. Žili jsme prostě pomalu, byl to nás styl. A prostředí se nám, zdá se, někdy i přizpůsobilo. V tom lepším případě.
III.
Když jsme pomalým a hlučným motorovým vlakem, který dlouze troubil v každé zátočině, dojeli do Libochovic, bylo pravé poledne. Počasí nám přálo, nebe se pyšnilo jednolitou a sytou modrou barvou a město raně barokním zámkem, součástí kterého byl rozsáhlý zámecký park, skládající se z francouzské zahrady s pravidelně tvarovanými dřevinami a také se zámeckým sbírkovým skleníkem. „Miluju bonsaje a kaktusy, některé si určitě vezmu sebou domů,“ svěřila se Eva, zavěšená do mého rámě. Ne, ještě jsme k zámku vůbec nedošli, zatím jsme jen četli barevné, pestré tabule na kraji městečka, plné slov a fotografií, které nás lákaly dále do vnitrozemí. Daleko větším „nebezpečím“ se ale jevily rozličné hospůdky, lemující náměstíčko, a protože slečna, kráčející nyní samostatně po mém levém boku ráznou, pro ni charakteristickou chůzí, byla gurmánka, zvolili jsme před vstupem do světa barokní architektury návštěvu místní hospůdky.
Pohodlně jsme se usadili v útulné venkovní zahrádce pod slunečníkem, kouřili cigarety, pili kávu a od nebývale příjemné číšnice si nechali radit, jaký oběd byl toho dne z jejího pohledu nejchutnější. Poskytla nám zákulisní informace přímo z kuchyně a my neprotestovali.
„Promiňte, slečno, máte utržené levé ramínko na šatech,“ ozvala se starší dáma, sedící se dvěma dětmi a možná manželem u vedlejšího stolu. „To jsem jí utrhl já,“ přiznal jsem se hrdě a okamžitě se mi vybavila erotické scéna z kupé ranního, pomalého rychlíku. „Vy jste takový divoch?“ vyzvídala poměrně jednodušší madam a svou další větou můj úsudek, který jsem si o ní bleskurychle udělal, potvrdila: „Slečno, jestli chcete, půjčím vám lepicí pásku, mám ji v kufru, lepím s ní blatník u auta,“ dodala a já chtěl říct něco v tom smyslu, ať mou přítelkyni laskavě nesrovnává s nějakým ojetým auťákem, ale jen jsme se s Evou na sebe podívali a neřekli jsme nic. Princezna neměla ráda konfliktní situace (kdo by je rád měl) a já se to snažil respektovat. Na útulné zahrádce jsem temperament ubrzdil, vzhledem k tomu, že vedlejší stůl byl naštěstí opuštěný v momentě, kdy nám číšnice donesla svíčkovou, kterou, jak jsme záhy zjistili, opravdu nepřechválila. Zákulisní informace z párou zahalené kuchyně hospůdky městečka se zámkem jsme využili do poslední kapky brusinkového soté, které zdobilo veliký talíř našeho gurmánského výletu.
„Zavaž mi, prosím tě, to utržené ramínko zezadu k podprsence,“ řekla Eva a já zlehka udělal malý uzlík, skládající se ze šňůrky od ramínka šatů a části ramínka podprsenky tak, že záhy ani nebylo poznat, že výletní šatičky utrpěly nějakou úhonu. V průběhu zavazování uzlíku, maskovaného vrchní zadní částí letních šatiček, nám číšnice (opět s úsměvem) doporučila výbornou kávu. Kromě ní jsme zkusili i zmrzlinový pohár a to bez doporučení! Naše hodování však naštěstí nemělo žádný náznak přicházejícího kultu obžerství, který vždy hrozil tam, kde již nebylo co říct. V našem případě to byla jednoznačně příprava na společnou akci. „Připadám si s tebou jako Bonnie and Clyde, a to byla dvojka. Snad nehrozí nám perestrojka,“ začal jsem si hrát se slůvky, což se mi za smíchu mé přítelkyně celkem dařilo. Ani tentokrát mé veršovánky nezůstaly bez odezvy. „Chápeš případnou perestrojku v našem vztahu zjevně negativně,“ komentovala Princezna, která, stejně jako já, měla smysl pro politická gesta, ať už skrytá, zahalená tajemstvím, nebo veřejná, v tomto případě zabalená do veršů.
Proto jsme také, při odchodu z onoho dobrého podniku, položili barevnou papírovou bankovku jisté hodnoty pod těžký skleněný popelník, který byl položený na stole, u kterého jsme obědvali. Bylo to vyjádření vděku milé číšnici, spropitné, které bylo velkorysé, stejně jako náš pohled na svět kolem nás. Pokud se nezvedl silný vítr a neodvál bankovku někomu do cizí kapsy, tak se toto společné spiklenecké politické gesto podařilo uskutečnit. I v těchto diskrétních záležitostech, kdy se politické mimikry stávaly součástí našich životů, jsme patřili k labužníkům.
Úryvek z připravované knihy
Autor: RADOVAN RYBÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |