„Stůjte!“ zavelí policista u okovaných dveří na konci dlouhé chodby.
Mladý muž se zastaví.
Policista ukáže na jeho boty:
„Vyšněrujte si tkaničky.“
Mladý muž se zatváří nechápavě.
„Rozuměl jste?“ zvýší hlas policista.
„Proč si mám vyšněrovat tkaničky?“ vzepře se mladý muž.
„Neptejte se a vykonejte, co se od vás žádá,“ rozkřikne se policista.
Mladý muž se rychle sehne, vyšněruje si tkaničky a podá je policistovi.
„Ještě mi dejte opasek,“ již klidně dodá policista.
Mladý muž policistu ihned poslechne.
Policista stočí opasek do klubíčka a převáže jej tkaničkami. Pak obejde mladého muže, zkoumavě si ho celého prohlédne a vítězoslavně ukáže na šňůrku s mobilním telefonem kolem mladíkova krku:
„Na to bychom zapomněli.“
Mladý muž nedůvěřivě podá policistovi mobilní telefon.
„Až vás odsuď propustíme,“ upokojí ho policista, „tak vám všechno vrátíme.“ Potom odemkne okované dveře a kývnutím hlavy mladému muži naznačí, aby jimi prošel. Sám se rozkročí ve dveřích a úředním tónem se zeptá: „Byl jste někdy v cele předběžného zadržení?“
„Ne,“ špitne mladý muž.
„Tak tedy dobře poslouchejte,“ stejným tónem pronese policista a spustí: „Je zakázáno ničit zařízení cely a rušit noční i denní klid. Také se zakazuje vlastní újma na zdraví a životě. Udělá-li se vám nevolno, zaklepáním na dveře přivoláte službu. Stejně se zachováte, budete-li mít malou nebo velkou potřebu. Je nepřípustné vykonávat potřebu v cele. Jakékoliv znečištění nebo poškození cely vám bude předepsáno k úhradě. Spát budete na kavalci. Je vám to jasné?“ skončí policista.
„Je,“ odevzdaně vzdychne mladý muž.
Policista beze slova za sebou zabouchne dveře a zamkne je.
Rázem je v cele tma. Mladý muž se po chvíli ve tmě rozkouká a rozhlédne kolem sebe. Cela je malá, měří všehovšudy pár kroků. Naproti dveřím je zamřížované okno. Pod ním stojí čtvercový stůl a stolička. K stěně po levé ruce je přiražen dřevěný kavalec. Mladý muž se na něj natáhne a únavou okamžitě usne.
Když se probudí, je stále tma. Lekne se, kde se nachází, ale vzápětí si to uvědomí. Je zpocený. Cítí, jak se mu košile lepí na tělo. Rád by se napil, nemá však odvahu zaklepat na dveře a požádat o vodu. Převaluje se na kavalci z boku na bok. Pokouší se znovu usnout, ale nedaří se mu to. V myšlenkách se pořád vrací k svému zatčení.
Zpočátku demonstrace probíhala klidně. Promluvil na ní první a měl úspěch. Lidé s ním souhlasili a tleskali mu. Po něm vystoupilo ještě několik náhodných řečníků, kteří vyzvali demonstranty k pochodu po hlavní třídě. Výzva se setkala s ohlasem a lidé se dali do pohybu. Jako hlavní organizátor demonstrace považoval za nutné jít v čele. Proto se rychle prodral dopředu, kde usměrňoval dav, aby nebránil dopravě. Jakmile demonstranti došli na hlavní třídu, čekalo je překvapení. Proti nim stál policejní kordón vyzbrojený ochrannými štíty. Z kordónu se ozývalo výstražné varování demonstrantům, aby se rozešli. Demonstranti se toho nezalekli a pokračovali v pochodu. Do pohybu se dal také policejní kordón. Jakmile dosáhl první řady demonstrantů, opřel se o ni štíty. Demonstranti se začali bránit. Došlo ke střetu. Policisté se především zaměřili na hlavního organizátora demonstrace. Vrhli se na něho a srazili ho k zemi. Cítil, jak ho mlátí do zad a kopou do stehen a lejtek. Křičel bolestí, ale policisté toho nedbali. Pak ho přinutili vstát, prohlédli mu kapsy a prohmatali rukávy i nohavice. Nato ho donutili sednout do policejního vozu a odjeli s ním k výslechu. Ačkoliv neměl vyšetřovatelům cokoliv tajit, nevěřili mu. Hledali v demonstraci něco jiného, než co opravdu sledovala.
Trochu mu je z toho teď smutno. Vyčítá si, že neposlechl mámu, která ho starostlivě nabádala, aby se do ničeho nepletl a raději se učil na státnice. Co asi máma nyní dělá, napadne ho. Jistě nespí a s obavou na něho čeká s večeří. Jako vždy, když se opozdí. Tentokrát je ale její obava asi větší. Věděla o demonstraci a tušila, jak může dopadnout. Až mámě poví, kde strávil noc, lekne se, bude nešťastná a vzpomene tátu: Jsi stejný blázen, jako byl on.
Sám si otce pamatuje jako studenty zbožňovaného učitele gymnázia. Učil biologii, jíž se hodně věnoval také ve volném čase. O sobotách a nedělích podnikal naučné výlety do přírody. Na tyto výlety často bral své studenty. Rádi na ně chodili, protože uměl vyprávět o přírodě nejen zajímavě, ale i zábavně. Někdy vzal sebou také jeho, kterému se mezi staršími kamarády líbilo. I proto se v deváté třídě rozhodl jít na gymnázium, přestože o tom dříve pochyboval; nechtěl být otci ve škole celý den na očích. Když se s tím smířil, vzal ho osud za slovo. Na konci prázdnin, několik dní před nástupem do prvního ročníku gymnázia, otec nečekaně zemřel. Pohřeb se konal v den zahájení školního roku.
Učitelé a studenti gymnázia šli ze školy přímo na hřbitov. Sešla se tam bezmála stovka lidí. Všechny je znal osobně nebo od vidění, až na několik, kteří stáli v hloučku opodál. Přišli matce a jemu vyjádřit soustrast, když se již všichni málem rozešli. Představili se jako bývalí přátelé otce. Matka jim za soustrast poděkovala a pozvala je na smuteční pohoštění do blízké hospody. Zdráhali se, ale pozvání přijali. Objednali si kávu nebo pivo a jemu máma nechala přinést džus. Pak ho starší muž sedící vedle něho pevně objal kolem ramen a řekl, že takových lidí, jako byl táta, se rodí málo.
Teprve tady se dozvěděl něco, o čem se doma nikdy nemluvilo. Táta se oženil krátce po studiích, a když si odbyl vojnu, začal učit na zemědělské průmyslovce. Neučil však dlouho, protože studentům vyprávěl, jak se ve městě nešetrně zachází s přírodou. Označil to za zločin a trval na potrestání viníků, na něž podal několik žalob. Všechny byly zamítnuty a místo viníků potrestali otce; musel odejít ze školy. Nastoupil do nedalekého zemědělského družstva jako sadař, ale své názory na špatné zacházení s přírodou nezměnil. Získal pro ně v družstvu několik lidí, s nimiž připravoval akce na ochranu přírody. Označili ho za ekologického extrémistu a po nějakém čase dostal výpověď také z družstva. Potom se o něho začala zajímat Bezpečnost a následovaly výslechy i zadržení. Do školy se vrátil po převratu, kdy se stal učitelem gymnázia.
Dodnes si láme hlavu, proč to všechno před ním otec tajil? Byla to náhoda či úmysl, že doma nikdy nehovořil o své minulosti? Považoval ochranu přírody za samozřejmé poslání biologa, které mu nestálo za řeč? Nebo nechtěl o své minulosti hovořit, aby nebyl spojován s těmi, o nichž jednou prohlásil, když je slyšel v rádiu vzpomínat, že si z ní udělali prosperující obchod? A co když mu vůbec nešlo o nějakou morální pohnutku? Jako učitel věděl, že děti si často berou vzor ze svých rodičů. Možná proto se obával, aby svým tehdejším buřičstvím nenakazil syna, který by ho chtěl někdy v budoucnu napodobit. Jestli šlo otcovi jenom o to, pak se jeho snaha minula účinkem.
V duchu se této myšlence usměje a představí si, jak by otec asi přijal zprávu o zadržení svého syna? Odsoudil by ho? Nebo by stál při něm proti výstavbě supermarketu, jemuž má padnout za obět městský park?
Záchrana tohoto parku se stala ve městě veřejnou záležitostí. Těšilo ho, že se o to také zasloužil. S několika spolužáky z fakulty připravil k záchraně parku podpisovou akci. U stolků s podpisovými archy se celý týden shromažďovali lidé a rozhořčeně odsuzovali radnici, jež rozhodla o likvidaci parku bez jejich vědomí. Archy podepsala skoro třetina dospělého obyvatelstva města. Po týdnu archy svázal a odnesl je v doprovodu spolužáků na radnici. Tady od nich archy převzali a poděkovali jim za občanskou iniciativu. Na rozloučenou jim slíbili, že udělají vše, aby park zachovali. Avšak za nějaký čas se v parku objevil buldozer. Bylo zřejmé, kolik uhodilo. Okamžitě se znovu vypravil se spolužáky na radnici. Přijetí zde ale bylo proti dřívějšku chladné. Oznámili jim, že výstavbou supermarketu se sleduje vyšší zájem, za nímž stojí zahraniční investor. Více se s nimi odmítli bavit. Tím bylo úsilí o záchranu parku vykázáno na ulici.
Svítá. Vstane, protáhne se a protře si oči. Je mu zima. Aby se zahřál, začne chodit v malé cele od dveří ke stolu a zpět. Chůzi neustále zrychluje, až se mu z toho zatočí hlava. Přidrží se zdi, zavře oči a opře si o ni čelo. Připadá si, že je na řetízkovém kolotoči. Chce se zbavit nepříjemného pocitu a snaží se myslet na něco jiného.
Co ho dnes asi čeká? Bude propuštěn, nebo znovu vyslýchán? Neví, co by jim nového řekl. Včera se ho pořád ptali na jedno a to samé, kdo svolal demonstraci? O tom, že ji připravil s několika kamarády ze školy a proč, nechtěli slyšet. Stále na něho naléhali, aby se přiznal k anarchismu. Protože to považoval za nesmysl, přestal odpovídat. Vztekali se, vyhrožovali mu i leccos slibovali a nakonec ho zavřeli.
Kolotoč se zastavil. Otevře oči a hledí na špinavou zeď před sebou. Celá je popsaná iniciály vyrytými do omítky. Co asi sem přivedlo jeho předchůdce, pomyslí si. Byli to zloději, násilníci nebo třeba i demonstranti? Náhle se mu zatají dech. Na zdi čte iniciály shodné s tátovým jménem a příjmením. Vzrušeně hledí na zeď, ale po chvíli sám sebe uklidní, že tato shoda je zřejmě jen dílem náhody. Pak popojde ke dveřím a přiloží k nim ucho. Jakmile se přesvědčí, že za dveřmi je klid, vrátí se ke zdi a zuje si botu. Potom botu pevně uchopí oběma rukama a její špičkou začne do zdi rýt iniciály svého jména a příjmení.
Jde to těžce, omítka se drolí a s rámusem padá na podlahu. Co chvíli přeruší práci a zaposlouchá se, jestli na sebe neupozornil. Když skončí, nohou shrne omítku na podlaze pod kavalec. Sotva si nazuje botu, zarachotí v zámku klíč a otevřou se dveře, v nichž se objeví policista.
„Ustrojte se,“ přikáže a hodí na kavalec opasek s tkaničkami. „Budete předveden k výslechu.“
Mladý muž sáhne po opasku a provlékne jej poutky v pase kalhot. Pak si navlékne tkaničky do bot a postaví se před policistu.
„Jste připraven?“ pro pořádek se zeptá policista.
Mladý muž přitaká a na pokyn policisty vykročí. Na prahu cely se ale zastaví, otočí se a upřeně pohlédne na zeď.
„Copak jste tam zajímavého objevil, že se vám odsuď nechce?“ ironicky ho pobídne policista a práskne za ním dveřmi.
Autor: STANISLAV ZEMAN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |