„… pohybujeme se ve velmi dlouhém období – zhruba od druhého tisíciletí před naším letopočtem až do konce sedmého století před Kristem. A přesto se dá mluvit o počátcích řeckého umění, některé jeho druhy se ještě celá staletí nevyskytovaly, objevovaly se postupně a vždy to souviselo se společenským vývojem té které doby. Třeba velké sochy v této zmíněné době ještě neexistovaly. V jejím závěru, tedy někdy kolem 9. století, se nejprve objevuje drobná plastika z dílen hrnčířů a kovolitců. Jde zpočátku hlavně o figurky zvířat, v 8. století př. n. l. se tematika rozšiřuje o sošky znázorňující nahé bojovníky…“
   Jitka se rozjela energicky, má před sebou sice složku papírů, ale čte z nich nenápadně, jen chvílemi se naruší dojem, že mluví spatra. Přednes je přirozený, prozrazující nemalou dávku hereckého talentu. Z dosavadních řečníků je Jitka zatím nejlepší, starořecké výtvarné umění je pro třídu jisté novum, zatímco oba předřečníci, jeden se věnující filozofii, druhý dramatické tvorbě, nijak nepřekvapili, jen shrnuli učebnicová témata.
   Zdeňka v minulém týdnu docela rozladil nezájem třídy o to, co jim vykládá v dějepise a literatuře o starověku, studenti mu celkem otevřeně dali najevo, že ta dávná historie jim mnoho neříká, někteří se rozčilovali nad nezvládnutelným množstvím jmen, dat a faktů, všelijakých pojmů, jejichž etymologie jasně ukazuje na řecké kořeny. Několikrát jim opakoval, že není třeba se takto šprtat historii, kromě nejdůležitějších postav si stačí jména osvojit jen pasivně („Když se s nějakým jménem setkáte, je potřebné, abyste si vzpomněli, v čem tahle osobnost vynikala, do jakého období zhruba patří, hlavně abyste se nepletli o tisíce let.“), důležitá je hlavně znalost souvislostí, tedy ekonomický rozkvět, stupeň společenského rozvoje a jejich propojenost s vývojem nauky nebo umění v konkrétní době.
   Nakonec se dohodli na kompromisu. Kdo bude chtít, připraví si referát na nějaké starořecké téma, tak se student dostane ke známce, aniž by se musel trápit nad nepřehledným a nudným textem učebnic, a třída si také odnese řadu poznatků. Zdeněk se pro jistotu několikrát přeptal, jestli někdo nepočítá s tím, že by ve čtvrtém ročníku chtěl třeba z dějepisu maturovat, v případě takového studenta by samozřejmě musel volit přísnější kritéria. Nikdo nic dopředu neavizoval, takže návrh třídy bez odporu přijal. Myslel si, že věc se odbude dvěma třemi referáty, ale Jitka s Jurou mu dneska na začátku hodiny sdělili, že referátů je hodně, tematika hodně bohatá, takže tomu dali určitou dramaturgii a že to vidí na takovou menší odbornou konferenci, která může zaplnit i více hodin. Profesor se tomu nebránil, dobrá, můžeme to ještě případně protáhnout do hodiny češtiny, látka se koneckonců prolíná, hlavně aby to ale zaujalo studenty a příliš se nenudili. V opačném případě by se zase musel ujmout svých povinností.
   Jitka, zdá se, nejen svým bezkonkurenčním vzhledem, ale i svým vystoupením třídu zaujala, pozornost studentů Zdeňkovi připadá tak výrazná, že Jitce i trochu závidí.
   „Zastavím se teď u sochaře Polykleita, který působil asi od poloviny 5. století před Kristem. Tvořil sochy krásných mladých mužů – snad nejslavnější je jeho Doryforos, tedy mladík nesoucí oštěp –, u kterých usiloval o přesné zobrazení. Napsal dokonce spis Kánon, který obsahoval výklad o ideálních proporcích mužského těla. Podrobně zkoumal mnoho těl různých atletů, abstrahoval jejich nejtypičtější přednosti, provedl řadu propočtů…“
   „A nebyl náhodou teplej?“ zazní z poslední řady a Zdeněk se užuž chystá vyrušujícího napomenout.
   Jitka to elegantně zvládne za něj: „Já teď sexuální orientaci umělců neřeším. K tomu si můžeš připravit referát sám. Ale zřejmě u něho láska k mužům nějakou roli hrála. Tehdy to nebylo až tak neobvyklé. Ale na rozdíl od Lýsippa, ke kterému se ještě dostanu, tvořil i ženské postavy.
   Ale zpět k těm mužským, ráda bych to dopověděla. Ten výsledný, ideální muž měl přesně stanovené proporce. Hlava kupříkladu, její výška, tvořila přesně jednu sedminu výšky celého těla. A byly tam i další proporční vzorce, třeba délka nosu v poměru k čelu a podobně. Takové zobrazení muže se nadlouho stalo kánonem, na pohled šlo o pojetí postavy spíše upřednostňující statnost těla než jeho výšku, což souvisí s typem atleta, svalovce. Kanonizován byl i postoj sochy, v Doryforově případě šlo o zachycení atleta v okamžiku, kdy se zastavuje. Moment přechodu z pohybu do klidového postoje je totiž ideální pro působivé zachycení hry svalů a tělesných linií, třeba na noze, kde si umělec opravdu pohrál s detaily. Ovšem tento typ soch je tvořen s ohledem na pohled zepředu, vždy se počítalo s nějakým pozadím, sochám tedy chybí trojrozměrnost…“
   „Jitko, tobě se ti chlapi líbí?“ přeruší náhle krásnou přednášející Honza Tintěra, ke kterému před okamžikem dorazilo album s fotografiemi antických soch. „Ty jseš na ty svalnatý?“
   Jitka zase učitele, který poskočí na židli, pohotově předejde: „Heleď, Honzo, jestli sis nevšiml, že o mužích mluvím čistě coby o uměleckých objektech, tak je to s tebou špatné. Můžu pokračovat?“
   „No, můžeš, proč bys nemohla,“ zašklebí se Honza, „ale stejně, myslíš, že bys mezi námi takového kanonického chlapa našla?“
   Jitka počká, až odezní smích třídy.
   „Je mi líto, ale ty bys to určitě nebyl. Ale o jednom v téhle třídě bych věděla.“
   Jméno není vysloveno, nicméně Jirka Chramosta náhle tak zrudne ve tváři, že všem je hned úplně jasné, koho má Jitka na mysli.
   „A nejsou i jiné kánony? Třeba bych se taky někam vešel,“ neodpustí si Honza.
   „O tom jsem teď chtěla mluvit, když mi, Honzo, dovolíš pokračovat. Už jsem se zmínila o sochaři Lýsippovi, který působil ve druhé polovině 4. století před Kristem, tedy o století později než Polykleitos. Z jeho dílny údajně nevzešla žádná ženská socha, třebaže zpodobnil asi patnáct set postav. Ale co je podstatné, Lýsippos vytvořil nový kánon: postava je štíhlejší a s menší hlavou, jejíž výška tvoří jen jednu osminu výšky celého těla, zatímco u Polykleita se jednalo o sedminu. Trup je kratší a hubenější, takže postava vypadá vyšší, to podporují též na pohled delší a štíhlejší ruce. Také nohy jsou delší, horní část je v poměru vůči nim kratší, než by odpovídalo Polykleitovu kánonu zobecňujícímu přirozené proporce lidského těla. Důležitá je také trojrozměrnost, mnohapohledovost soch, nový kánon detailně rozpracovává i zadní partie mužského těla. Nicméně muž je v Lýsippově pojetí výrazně idealizován…“
   „A jak jsi, Jitko, říkala, že má menší hlavu, to znamená, že má menší i jiné části těla? Nemá nějak moc malýho frantíka?“
   Smích třídy strhne i profesora. Nechce se ztrapňovat, že by nějak do „debaty“ zasahoval, koneckonců to třídu docela baví, věří, že Jitka si sama s Honzou poradí.
   Ta s převahou pronese: „Co je malý, je hezký. Když se má socha líbit, tak jí nesluší nic naturalistického. Idealizace jí prospívá, vždyť si vezmi antické andělíčky s malilinkatými lulínky, přece bys nechtěl, aby ta roztomilá tělíčka hyzdilo něco velikého, nepatřičného.“
   Překvapivě zazní potlesk převážné části třídy, Tintěra další boj s úsměvem ve tváři vzdává.
   Referát si připravil také Jura, nepochybný autor myšlenky o uspořádání této „konference“. Rozpovídal se o řeckém školství. Začal docela zajímavě takzvanou Dúridovou vázou. Profesor poslouchá se zájmem, protože na tuto věc si nějak nemůže vzpomenout, detaily si nevybavuje. Jura poutavě vypravuje o keramice attického hrnčíře a malíře váz Dúrida, po němž se zachovala i jedna váza pomalovaná výjevy ze školního vyučování.
   „Ta váza je opravdový skvost,“ říká Jura, „má obrovský kulturní význam, protože ke kronikářským a pamětnickým záznamům přináší i obrazové svědectví o tom, jak to v řecké škole před nějakými dva a půl tisíci lety vypadalo při školní výuce mládeže. V levé části malby vyučuje učitel hudby (kitharistés) jednoho z chlapců hře na lyru. Uprostřed malby rozvinuje učitel papyrusový svitek s nějakou básní, kterou čte stojící žák. A ještě je v místnosti další muž, je s vousem a berlou, je to zřejmě paidagógos, který chlapce doprovodil do školy. A zajímavé je i zpodobení předmětů nalézajících se ve třídě. Na stěně jsou zavěšeny dvě sedmistrunné lyry, vidíme tu i koš na papírové svitky a další zajímavé detaily. Jiný výjev přináší svědectví o hodině zpěvu…“
   Obrázek vázy s červenými figurami také koluje po třídě, profesor si ho jde prohlédnout do lavice, kam právě doputoval. Je potěšen, že Jura zvolil tak zajímavý a nápaditý úvod. Jeho projev je čistý, chlapcova běloruská národnost není z řeči rozpoznatelná, třída mu naslouchá s opravdovým respektem.
   „Možná vás bude zajímat,“ říká teď Jura, „že slovo škola pochází z řeckého výrazu scholé, což je odpočinek, oddech, chvíle klidu. V každém řeckém městě totiž bylo gymnasion, a to byla budova spojená se cvičištěm, kde se chlapci společně s dospělými muži věnovali lehké atletice (tehdy zvané gymnastika od slova gymnos – nahý, všichni totiž sportovali zcela nazí). Cvičili se v běhu, skoku, hodu oštěpem, hodu diskem a v zápasu. A právě ve chvílích oddechu, tedy scholé, se věnovali výuce literatury a historie. V areálu gymnasia byly i míčovny, hřiště, ale taky lázně, sad a kryté chodby sloužící často dialogům učitele a žáka…“
   Tintěra opět přeruší výklad a řečníkovi položí zřejmě všemi očekávanou otázku: „To fakt byli v té škole nazí? To byli nějak úchylní?“
   „Úchylní určitě nebyli. Ta doba byla prostě taková, potrpěla si na kult dobře pěstovaného, zdatného mužského těla, dokonalí muži přece museli bojovat ve válkách, kterých nebylo málo. Nahé tělo se dalo dobře kontrolovat, nikdo nemohl švindlovat, ten muž musel být zdatný a silný na první pohled.“
   „A i ti profesoři chodili před studenty nazí? Je to pravda, pane profesore?“
   „Já opravdu nevím, Honzo. Já tehdy ještě neučil,“ vstoupí do debaty Zdeněk, a když dozní pobavená reakce třídy, dodá: „Ale myslím si, že tehdy bylo úplně jedno, jestli byl učitel nahý, nebo oblečený. Při cvicích se asi zcela svlékal, no a při výkladech si možná oblékl roucho, vždyť i na fotografii vázy, která tady koluje, jsou všichni žáci i jejich učitelé oblečení. Já si myslím, že ale ani nahota tehdy nic mimořádného neznamenala, byla docela přirozená. Až středověk utajil intimní místa, přišel se systémem předpisů a zákazů, a v nás to vlastně zůstalo do dneška, třebaže se poměry značně uvolnily. Ale my pořád máme v mnoha ohledech značné zábrany. V tom byli Řekové mnohem svobodnější.“
   „Viděl jste film Caligula, pane profesore?“ zeptá se docela nevinně Tintěra.
   „Počkej, a nebyl náhodou až od osmnácti?“
   „Copak vás na něj nepustili?“ směje se Honza. „Tam bych řekl, že nahota nebyla zrovna moc přirozená, takhle různých přirození, mužských, ženských, tam bylo plno, ale ta nahota byla po celý film dost zvrácená…“
   „Asi máš pravdu, Honzo,“ přikyvuje učitel, „ jenže pozor, Caligula byl římský panovník, ne řecký, a žil o takových pět set let později, než byla doba, o které mluvíme. Ale necháme radši dokončit referát, co říkáš? A snad jsme už příděl erotiky pro dnešní den vyčerpali?“
   „To si jen myslíte, pane profesore,“ zazubí se Tintěra. „Abyste nebyl překvapený, až uslyšíte můj referát o olympijských hrách!“

   Ukázka z prózy Bylo to hustý, pane profesore, kterou vydalo nakladatelství Obolos

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]