Cena UČS Lence Procházkové
Celý život se ze své pozice spisovatelky politicky angažovala. Svůj podpis Charty 77 bere stále jako závazný a z toho pramení, jak sama uvádí, všechny její aktivity proti nespravedlnostem a na obranu důstojného života občanů v této zemi. V roce 1994 ještě s několika aktivisty založila spolek Šalamoun na podporu nezávislé justice. Pomáhali nespravedlivě stíhaným lidem. Spolu se spisovatelem Zdeňkem Mahlerem a advokátem Alešem Pejchalem zachraňovala dlouhé roky Svatovítskou katedrálu před spáry nenasytné římskokatolické církve. Po dlouhých 18 letech spor skončil vítězstvím, když Nejvyšší soud rozhodl, že vlastníkem katedrály je český stát.
V německém Bamberku napsala za velkého tvůrčího vypětí během ročního stipendia na přelomu let 1999/2000 velkou část svého románu Beránek. Kniha byla vydána na podzim roku 2000 ve velkém nákladu, který byl postupně rozebrán. Letos na jaře se Beránek dočkal druhého vydání. Katolická církev o knize zarytě mlčí.
Lenka vyrazila s kamarádkou také na Kubu, neboť chtěla na vlastní oči poznat jedno z posledních míst na Zemi, které ještě nezasáhla globalizace. Inspirovaly ji k tomu poznámky jejího otce, který byl na Ostrově svobody před 50 lety jako scénárista. Podle jeho scénáře byl natočen hudební film Komu tančí Havana. Z pobytu na ostrově vytěžila materiál pro knihu Za Fidelem na Kubu (vydanou v roce 2011), což je její snad dosud čtenářsky nejúspěšnější kniha. Je to zajímavý cestopis či spíše časoměrná kniha, která obsahuje i otcovy zápisky.
Poslední rok svádí boj za zrušení tzv. církevních restitucí (tedy zákona o narovnání státu s církvemi). První článek věnovaný hrabivosti katolických hodnostářů uveřejnila v Literárních novinách 11. listopadu 2011, pod názvem Církev nemá na restituce právní nárok. K většímu probuzení veřejnosti to ještě nestačilo. K rozzlobení římskokatolického kléru však ano. Vzápětí podává trestní oznámení na vládu Petra Nečase, která kdesi slepila pod bedlivým dohledem katolických poradců zákon o narovnání státu s církvemi. Dalším článkem, opět v Literárkách č. 4/2012 se jí už ale podařilo blokádu mainstreamových médií prolomit. Svým článkem v LN č. 6/2012 ji vzápětí následoval režisér a publicista Václav Dvořák. Zvedli tak téma církevních restitucí ze země a udělali z něj věc veřejnou a široce diskutovanou nejen v médiích nejrůznějšího druhu. Dokonce se dočkala i pár pozvání do veřejnoprávní televize, kde ji ani vycvičení moderátoři nedokázali umlčet.
V otevřeném dopise papeži Benediktovi XVI. pak Lenka Procházková spolu s historikem Mojmírem Grygarem a režisérem Václavem Dvořákem vyjádřili zásadní odpor k politice Vatikánu.
„Hrdost národa se nedá ukrást jako pole a lesy. Zákon o převodu majetků, o jehož přijetí tak usilujete, nezajistí, že Češi přilezou po kolenou do kostela, ani nezpůsobí to, že naše děti usednou do církevních škol. (…) Legislativní proces k přijetí zákona, který tento převod zaručí, už probíhá, navzdory nesouhlasu osmdesáti procent občanů naší republiky.“
Podává trestní oznámení také na kardinála Dominika Duku pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve stádiu pokusu, který jmenovaný a další spáchali se záměrem docílit převodů majetků z vlastnictví České republiky do vlastnictví jiných právnických osob, čímž by České republice vznikla škoda velkého rozsahu.
Dnes, po více než dvaceti letech nového režimu, dospěla k přesvědčení, že slovo spisovatelky a novinářky už nemá váhu a že pokud chce opravdu něco změnit, tak do politiky vstoupit musí. Svou kandidaturu do Senátu pak brala jako možnost dotáhnou kauzu tzv. církevních restitucí do zdárného konce. Když ji oslovili lidé z Věcí veřejných a dali jí tuto nabídku – může za ně kandidovat jako nezávislá a oni hradí náklady volební kampaně a nebudou jí do ničeho mluvit – vzala to. Nabídku ke kandidatuře do Senátu dostala i od jiných stran, které však svou podporu podmiňovaly žádostí, aby se stala jejich členem. To Lenka odmítla, neboť svoboda pro ni byla a je tím nejdůležitějším.
Do druhého kola senátních voleb v Praze 8 nakonec nepostoupila. Přes určité nedorozumění a menší mediální přestřelku v Parlamentních listech i jinde pak veřejně vyzvala voliče k podpoře kandidáta levice.
„Je nanejvýš důležité, abyste svého kandidáta do Senátu vybrali nikoli podle toho, odkud přichází, ale podle toho, kam míří. Senátní volby jsou o lidech, ne o stranách. Přečtěte si důkladně programy obou kandidátů a podívejte se, jak v parlamentu dosud hlasovali. Jestli hlasovali ve vašem zájmu, nebo za zájmy někoho jiného. Já jsem tomu čas věnovala. Svými názory a postoji Jiří Dolejš (KSČM) deklaruje zdravý rozum. Oceňuji, jak ve Sněmovně vystupoval proti podvodu zvanému církevní restituce, zatímco Daniela Filipiová (ODS) tuto zlodějnu kryje svou podporou. Přeji si, aby rozum zvítězil nad pokrytectvím. Je však na vás, jestli dáte svůj hlas českým občanům, nebo modrým kmotrům.“
Pravicové partaje ve své baště v Praze 8 odpověděly protiútokem. Po nocích byly postupně přelepeny všechny stávající volební modré plakáty ODS nápisy FILIPIOVÁ = SVOBODA s níže umístěným dovětkem PROTI KSČM, vše hezky stylově vyvedené v rudé barvě. Volební obvod číslo 23 tedy obcházelo strašidlo komunismu! Jaká to hrůza! Jen si to představte!
„Vyjádření paní Procházkové, která byla chartistka, mi doslova vyrazilo dech,“ prohlásila Filipiová, která byla i přes svůj vyražený dech ze svého černobílého vidění světa nakonec zvolena senátorkou díky mohutné mobilizaci spojených pravicových sil.
Celkově však pravice v krajských a senátních volbách utrpěla velkou porážku. V reakci na svůj tristní volební výsledek prohlásil premiér Petr Nečas (ODS), že před jeho vládou stojí dva zcela zásadní úkoly: prosadit vládní daňový balíček a církevní restituce. Lenku Procházkovou tak jistě čekají další a další boje s katolickou mafií. Věřme ale, že si přes svou občanskou angažovanost najde čas i na psaní knih. Že i dnes platí, co napsala skoro jasnovidně v předmluvě ke své anketní knize …a co si o tom myslíte vy?, kterou jí vydal v roce 1986 Daniel Strož ve svém nakladatelství Obrys/Kontur – PmD v Mnichově: „Pochopitelně i dnes věřím, že (literární) tvorba má smysl. Tedy že dělám práci, která má i v současné době pro menší okruh lidí určitý význam.“
Autor: JAN POLÁČEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |