Milé kolegyně a kolegové,
děkuji vám za ocenění.
V posledním roce píšu především politické komentáře a trestní oznámení, a tak je pro mě osvěžující zamyslet se při dnešní příležitosti nad problémy, které nesouvisí s naší vládou, ale s psaním beletrie.
Jak možná víte, mým nejrozsáhlejším románem je Beránek – příběh Ješuy z Nazareta. Je to veliké téma, a proto jsem čekala řadu let, než k němu takříkajíc dorostu. Nešlo jen o podrobné studium pramenů, ale i o překonání ostychu. Spouštějícím momentem, který jsem chápala i jako znamení, se stalo nečekané rozhodnutí německé vládní komise, která mi udělila roční tvůrčí stipendium v Domě umělců v Bamberku. Bez váhání jsem to tehdy přijala. O Velikonocích roku 1999 jsem macešky opustila dvě dcery, z nichž ta mladší měla před maturitou, sehnala jsem kamaráda s autem, naložila jedenáctiletého syna, bibli, počítač, Fláviovy spisy a starou mapu Palestiny a Jeruzaléma a odjela do cizího města v cizí zemi napsat tu knihu. Po roce jsem se vrátila, rukopis měl asi 350 stran, a když jsem si je poprvé přečetla vcelku, zjistila jsem, že příběh je teprve v polovině. Protože jsem už ale měla podepsanou termínovanou smlouvu s českým nakladatelem, těch zbývajících tři sta stran jsem musela dopsat za tři měsíce.
Takový maratón člověk prožije a přežije jen jednou za život. A musím přiznat, že mi tenkrát moc nešlo o to, přežít to, ale dopsat to. Ignorovala jsem zdravotní problémy, rezignovala na údržbu domácnosti, spala jsem dvě hodiny denně.
Pak, dva týdny před finišem, přišel zlom. Jak víte, na konci příběhu je ukřižování. A čím víc jsem se k té situaci blížila, tím hlouběji jsem cítila, že tohle popsat nedokážu. Naštěstí jsem musela na dva dny odjet do Rakouska na nějaké neodmítnutelné mezinárodní čtení. Vezla mě tam kamarádka a kolegyně Saša Berková. Ubytovaly nás v honosných pokojích nějakého zámečku, ukázali nám honosnou restauraci, ale my, jako praktické chudé Češky, jsme si zajely přes hranice koupit dvě lahve moravského vína, abychom si ten první volný večer v klidu popovídaly. Samozřejmě jsme si povídaly už předtím v autě, ale teprve u otevřeného zámeckého okna s výhledem na noční nebe jsem Saše řekla, jakou knihu píšu. Viděla jsem, že je užaslá a že jí to připadá jako hodně silné kafe. A ona zas odezřela, že to vidím a rychle svůj úžas odsunula a snažila se mě povzbudit. Moc se to ale nedařilo.
Nevím, jestli jste Alexandru znali. Pokud ano, tak víte, že kromě mnoha skvělých vlastností měla i jednu naprosto mimořádnou schopnost: dovedla člověka vyprovokovat k tomu, aby řekl i to, co původně nechtěl. „Máš šest set stran hotových. Tak čeho se bojíš, ty srabe? Inkvizice?“ burácela u okna pod rakouskými hvězdami a mávala lahví mikulovského. „Ne,“ hlesla jsem. „Tak o co jde?“ „Jde o ty hřeby, Sašo. Já mu to nemůžu udělat. Nedokážu to.“ Podívala se na mě a pak mi zvedla ruku. „Oni ho nepřibíjeli za dlaně, ale tady, před zápěstím, jinak to anatomicky nejde. Dlaně by se roztrhly.“ „Nepoučuj mě!“ zamračila jsem se. „Techniku vím. Ale představ si to. A teď to napsat. Slovo za slovem…“
Saša se rozčileně napila přímo z láhve, přestože na stole stály skleničky z broušeného skla. K té rozmluvě se ale nehodily. „Chceš říct, že nedopíšeš knihu, která, jak jsem pochopila, má být osvobozující, kvůli těm hřebům?!“ křičela na mě a kdosi, v pokoji vedle, podrážděně zaťukal na stěnu. Bylo už po půlnoci. Na chvíli jsme poslušně ztichly, ale pak mi Saša prudce stiskla rameno: „Tak tam dej provazy!“ „Cože?“ vyhrkla jsem. „Dej tam provazy! Na některejch obrazech je přece připoutanej provazama!“
Vyškubla jsem jí láhev a pila červené mikulovské koupené v první samošce za čárou, a bylo skvělejší než víno z Galileje, které jsme ochutnala o pár měsíců později při své první návštěvě Izraele, kam mě pozvali Židé, abych prezentovala knihu o člověku Ješuovi. Osvobozující knihu, kterou bych bez kamarádky Alexandry Berkové možná nedokázala dopsat.
Tím vším chci říct, že práce spisovatele je velmi osamělá záležitost a že je pro autora štěstí, když na své pouti potká jednoho, dva kamarády, kteří jeho dílo milují tak jako svoje. Protože jsou stiženi stejnou posedlostí.
Spisovatel brodící se svým příběhem slovo od slova, cihlu za cihlou, vypadá při práci většinou jako šílenec. Posedlost tvorbou je nesdělitelná, protože na dokumentech před objektivem kamery se spisovatel tváří normálně, sedí u pěkně uklizeného psacího stolu a říká moudré věty. Ta vnější role je taky důležitá, ale to, co zbude, je jenom dílo, stvořené touhou. A protože ze všeho nejvíc spisovateli nakonec schází čas, pokládám ten rok, od loňského října, kdy jsem napsala první článek proti tzv. církevním restitucím a vlastně suplovala roli politiků, kteří selhali, ten rok pokládám za obětovaný. Jsou ale chvíle, kdy autor, pokud má ještě sílu, takovou oběť udělá. S pokorou odloží rozepsanou knihu a věnuje čas živému příběhu svého národa. Jinak řečeno, posedlost tvorbou se dá v případě absolutní nutnosti i překonat. Samozřejmě jen na čas.
Autor: LENKA PROCHÁZKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |