Cena UČS Václavu Dvořákovi
Narodil se 16. 8. 1948 v Praze. Je absolventem Filmové a televizní fakulty AMU. V roce 1989 byl stávkovým výborem jmenován vedoucím vysílání Občanského fóra v tehdejší Československé televizi. V letech 1990 až 2010 se stal podnikatelem, majitelem reklamní agentury ANAKONDA. Mezi roky 2004 a 2006 natočil dokumentární film Uloupené Kosovo. Ani vedoucím dramaturgyním a šéfdramaturgyni dokumentu v ČT se jeho příběh nelíbil a tak ho odmítly vpustit do vysílání. Tento dokument odvysílala tzv. veřejnoprávní Česká televize až v roce 2008 po nátlaku veřejnosti a ještě v rámci komponovaného večerního pořadu na téma Kosovo. Václav Dvořák totiž stihl k nelibosti ČT udělat novinářskou projekci, někdo si tam film stáhl a umístil ho na portál YouTube, kde je od té doby k vidění. Pravdivé zobrazení událostí v Kosovu a Metochii zarámovali (prý pro jeho jednostrannost) tzv. diskusním pořadem a francouzským filmem, který svou zmateností a odtržením od kosovských reálií víc ladil s režimní protisrbskou propagandou. Václav Dvořák k tomu mimo jiné uvedl: „Je holou skutečností, že až s příchodem vojsk NATO do Kosova v roce 1999 došlo k etnické čistce a v jejím důsledku byly ze svých majetků vyhnány statisíce kosovských Srbů a dalších národností. Nepochybuji o tom, že se v devadesátých letech okolo jugoslávské kampaně u nás lhalo a mnohdy se lže dodnes.“ V diskusní části pořadu o Kosovu nesměl promluvit ani plukovník Jiří Komorous, skutečný odborník na drogovou problematiku, který měl informace z první ruky o tamní mocné kosovsko-albánské drogové mafii. Natož aby byl připuštěn před kamery Rajko Doleček. K tomu všemu Václav Dvořák nemohl mlčet: „Dva roky odmítali Uloupené Kosovo pustit do vysílání, protože se jim film nelíbil a že mají jinou představu o tom, co by ve filmu o Kosovu mělo být, a co tam podle jejich názoru naopak není. Inu lehká pomoc tomu. Mohou jako já vzít kameru (na jejíž zapůjčení jsem si půjčil), sednout do auta, odjet na Kosovo (dá se to zvládnout na jeden zátah za den) a tam natočit to, co jim v mém filmu tolik chybí. Například onu genocidu, kterou se prý Srbové a Romové provinili na kosovských Albáncích. Rád bych se poučil například pohledem na natočený masový hrob obětí oné genocidy. Podle mých informací na Kosovu a Metochii žádný takový hrob není. Orgány OSN jej dodnes hledají marně.“ Mimochodem, ani sám Václav Dvořák do diskusního večera, věnovaného jeho vlastnímu autorskému filmu, vpuštěn nebyl.
Od roku 2009 se stává šéfredaktorem portálu „Kosovoonline.cz“, kde publikuje s dalšími spolupracovníky reportáže, překlady článků, fotografie a také videosvědectví z dnešního Kosova.
V rámci publikační činnosti zveřejňuje na internetových Britských listech řadu článků, kde zpochybňuje údajné svědectví BBC o zabíjení Albánců v bývalé Jugoslávii, „omlouvá“ se za film Uloupené Kosovo, uvádí na pravou míru režimní propagandu na téma generál Ratko Mladić, Srebrenica a lži. Na portále Vaše věc svádí polemiku s politologem Jiřím Pehem a jeho tvrzením, že „Srbové masově vyháněli Albánce, přičemž docházelo k masakrům“.
Nedávno se Václav Dvořák vrátil z dalšího osmidenního poznávacího zájezdu na Kosovo, který uspořádal pro zájemce o pravdivé poznání tamní reality, kde zbytky srbského osídlení přežívají v ghettech, v lepším případě v podobných buňkách, jaké uchystal Čunek pro vsetínské Romy, ale navíc v každodenním ohrožení života ze strany kosovských Albánců, kteří jim ukradli jejich rodnou zem a jejich domy a jejich půdu, vše pod záštitou mírotvorců z NATO. V autobuse dovezli tamním zbídačeným Srbům přenosné počítače, léky a určitou finanční pomoc, vybranou od soucítících českých a slovenských dárců.
Propukající spor o tzv. církevní restituce ho nenechává chladným. Do Literárek píše proto 8. 2. 2012 článek Chudý stát, bohatá církev. Připojuje se tak k Lence Procházkové v jejím bohulibém díle, v odporu proti tzv. církevním restitucím. Oba se tak vlastně díky tomu osobně poznali. Následuje už společný Otevřený dopis papeži Benediktu XVI. ve věci restitucí církevního majetku. Dopis končí těmito slovy: „Jde o vyjádření zásadního odporu k politice Vatikánu, a kdyby se zde mohl podepsat každý český občan, který s ní nesouhlasí, četl byste několik milionů jmen.“ Podává rovněž trestní oznámení na premiéra Nečase a členy jeho vlády, a na kardinála Dominika Duku a spol., pro přípravu protistátního spiknutí s cílem část našeho území, daní a veřejného majetku darovat zahraniční totalitární organizaci, která téměř vždy v historii stála proti zájmům českého národa. Publikuje dál, například ve čtvrtletníku Lípa č. 3/2012 vyšel jeho zásadní článek Takzvané církevní restituce, zástěrka pro další vykrádání a rozklad našeho státu. Haló novinám poskytuje 1. 9. rozhovor nazvaný Tenhle národ si to nesmí nechat líbit. Církevní restituce považuje za nemravný tunel. Diskutuje neustále s lidmi na Facebooku, vystupuje s projevy na demonstracích k církevním restitucím, jako byl například Festival za demisi vlády II na Karlově náměstí v sobotu 22. září. Byl také osloven lidmi z volebního štábu KSČM, aby zprostředkoval jednání s Lenkou Procházkovou stran její mediální podpory levici v druhém kole doplňovacích voleb do Senátu v Praze 8. Tak se i stalo, a Jiří Dolejš dostal daleko více hlasů než oba dohromady v kole prvním. Díky masivní mobilizaci pravice však přece jen zvítězila kandidátka ODS Filipiová. Lenka Procházková v jednom ze svých projevů uvedla: „Hlavně nebuďme skleslí. Pravda nakonec zvítězí, ale dá to fušku. Tak buďme vytrvalí a stateční, přátelé! Nic není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami!“
A o tom ví své i režisér a publicista Václav Dvořák.
Autor: JAN POLÁČEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)