Nikoho nešetří, ani sebe

   Cena UČS Pavlu Janíkovi

   „Uveď nás do sladkého pokušení / bav nás / zbav nás zábran / zabraň řinčení zbraní…“, to jsou verše Pavola Janíka z básnické sbírky Buď vóňa tvoja. I když jde o parodii na nám všem důvěrně známou modlitbu Otčenáš, jde o jemnou slovní hru, která nás přímo hypnotizuje. Spisovatel Pavol Janík (1956) má velmi široký literárně-dramatický záběr, od vážných myšlenek zalétá často k ironii a humoru, přesto se dá říci, že jeho těžiště spočívá v poezii. V každém textu básníka nalézáme skryté jinotaje, slovní hříčky či jiskřící metafory. Sám autor se v básni Óda na radost ptá „Kde jsou ty staré básně / o čem vlastně byly? … Kde jsou ty staré básně / už je nikdo nenapíše / stejně nikdy k ničemu nebyly“ a paradoxně nám je přináší na podnosu a řekl bych, že vrchovatě. Zničehonic, jen pár slovy nás vtáhne do srdce básně, vše zesiluje kouzelná blízkost slovenského a českého jazyka. Slovenštinu není třeba u nás doma mnohdy ani překládat, tak ji cítíme, že když se objeví neznámé slůvko, dosadíme si jej do rovnice, v níž známe téměř všechny kořeny.
   Z Janíkových textů čerpáme zdravý optimismus, vždyť „Už při vchodu nikam / nám jednou vrátí vstupné za život / který stál za to, i když nestál za moc“. S Pavlem cestujeme po celém kulturním světě a necháme se unášet nekonečnou fantazií a odlétáme do jiné dimenze. Ocitáme se na břehu velké louže a div do ní nespadneme, na straně druhé přecházíme most v Avignonu… Kolik pilířů a kleneb ještě chybí modrému nebi? Poetický jazyk básníka odkrývá nečekané možnosti vyjádření, naproti tomu svá prozaická díla odvažuje po špetkách na analytických vahách, ne že by šetřil slovy, ale nachází ta pravá.
   Pavol Janík je mistrem nejkratšího literárního žánru, nejmenší známé literární formy – aforismu. Je pokračovatelem československé a nyní již samostatné slovenské tvorby aforismu, např. tvorby Tomáše Janovice, Jána Majerníka a mnoha jiných.
   Umberto Eco ve své boloňské přednášce na konferenci věnované aforismu Oscara Wildea (2000) říká: „Neexistuje nic hůře definovatelného než aforismus“ a navzdory tomuto tvrzení předkládá brilantní definici aforismu slovy Alexe Fazona jako maximu, u které nezáleží pouze na stručnosti formy, ale také na duchaplnosti jejího obsahu, což platí nejen pro Wildea, ale také pro aforismy Pavola Janíka. Duchaplnost jeho aforismů a maxim mu nekouká jako zlatá sláma z čižem, ani nevlaje jako sojčí péra na rozevlátém loveckém klobouku. Stručnost aforismu neznamená pro myšlenku být bezhlavou, ani být vylisována ze šťavnatého románu.
   V Janíkových aforismech vystupují slovní hříčky, paradoxy i maximy, jako příklad tvorby si jich pár uvedeme:
   „Bez morálního brzdění dopouštíme se prznění“,
   „Preludium: přehled pro lid“,
   „Sny ředitele TV: vize provizí“,
   „Staronová organizace: (D)rotary klub“.
   Některé útvary jsou dokonce tak poetické, že by jimi asi nepohrdnul ani Ramón Gomez de la Serna, který by je možná přiřadil ke svým proslaveným gregériím (což jsou také aforismy a maximy s vysokým poetickým potenciálem. Např.:
   „Rovnoběžka: Koloběžka s přímou dráhou letu“,
   „Pochodující planeta: Marš“,
   nebo „Ruka jinak: chyták“.
   Jak příznačné, zvláště pro nás. Janík si bere na paškál celou společnost, nikoho nešetří, ani sebe, je kritik, je ironik, je skeptik, je psycholog, je však i optimista a slovem nás léčí.
   Když už jsem se zmínil o Ecovi, neměl bych přejít mlčením jeho literární vynález otočených aforismů, které sám nazývá zmutované aforismy. Převrátit aforismus je umění, zdaleka ne však každý lze převrátit, aniž vyklopíme jeho obsah do škarpy. „Převrácené“ aforismy jsou spíše literární teorií, ale právě ty janíkovské jsou tak fortelné, že je sotva vyklopíme, stejně jako ty, které kdysi ve Vídni tvořil „náš“ Karl Kraus. Někdy se zdá, že Janík používá ke své originální a osvěžující tvorbě tajné recepty, ale to sám popírá, takže je sype z rukávů, možná. Pak ovšem rozhodně nejde o konfekci.
   Kulturní aktivity Pavla Janíka přesahují hranice Slovenska, a to nejen hranice sousedské, ale mnoha států; je pro něj zřejmě snadné vzlétat a má svůj stroj času.
   Jeho spolupráce a přátelství s českými tvůrci je velmi intenzivní; již v roce 1993 obdržel cenu Alfréda Radoka, je členem redakční rady Obrysu-Kmene, často se setkáváme s jeho tvorbou, překlady naší tvorby či jeho kritickými úvahami a rozbory.


Autor: IVAN FONTANA


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)