Vážené dámy, vážení pánové, vážení přátelé,
velmi si vážím vaší ceny. Přitom jsem z ní trochu na rozpacích. Nejsem totiž ani básník, ani spisovatel a psaní scénářů dokumentárních filmů se často děje zpětně, aby bylo učiněno zadost úřadnímu šimlu finančních úřadů a účtáren.
Vím, kolik práce mi dá napsat komentář, snad jedinou „literaturu“, o které se dá mluvit, když jde o dokumentární film. Vážím každé slovo, jeho významy, citové zabarvení. Předjímám i možná zneužití napsaného a řečeného. A přitom text musí jít, jak se říká, „do pusy“ speakerovi. Sdělení filmového komentáře musí být jednoduché, často ve větách nerozvitých. Divák filmu nemá šanci očima a myslí se vrátit k textu a přečíst si ho znovu, aby lépe pochopil. Musí pochopit smysl hned napoprvé. Jak vidíte, literatura dokumentárního filmu je tedy velmi specifická a omezená. A je tu ještě jeden podstatný rozdíl: filmový dokumentarista, a to je to hlavní, musí být především věrný faktům, musí je ctít a pouze z nich vycházet.
Spisovatel – vypravěč postavy i děje vytváří ve své fantazii. Tvoří tak úplně jiný, nový, smyšlený svět, do kterého vtahuje čtenáře. Poznání světa prostředkuje čtenáři jinak a pravdivost jeho sdělení je jinde než jsou fakta, často úplně mimo ně.
Dokumentarista musí fakta ctít a fantazii musí potlačit, a často úplně vyloučit. Fakta řadí do pásu postupného filmového sdělení. To se odvíjí v promítacím čase, podobně jako se v čase odvíjí antické divadelní drama. Dokument je především dramatem faktů. Faktů, a ne smyšlenek, faktů, která seřazena a vysvětlena pomáhají poznat svět, v kterém žijeme. Jsem přesvědčen, že dobrý dokumentarista musí být stejně jako spisovatel dobrým vypravěčem. Jen jeho jazyk je jiný a slovo nemá tu hlavní úlohu v jeho vyprávění.
Popsal jsem ideál, který téměř neexistuje. Na naši práci mají totiž vliv lidé, kteří ji odměňují a šíří. A víte, jak dnešní situace vypadá. O něčem se může mluvit: vaření, hubnutí, kdo s kým, kdo s koho, kam na dovolenou… O něčem se mluvit může, ale jen s podmínkou, že musíte opakovat léty zavedená klišé: komunisté jsou hrozba, protože za jejich vlády nebyl k sehnání toaletní papír, americké vlády jsou nejlepší na světě, a co dělají, dobře dělají, protože je vygenerovala nejlepší demokracie na světě… Nebo další klišé: odporní Srbové, ti etničtí čističi, zavinili poslední války na Balkáně a vyvražďovali nebohé muslimy a kosovské Albánce… Nebo ono goebbelsovsky stokrát opakované „co bylo ukradeno, musí být vráceno… Či další „daně jsou trestem pro úspěšné“…
Tato a další klišé jsou nám už léta vnucována jako závazné pravdy, jako axiomy, které se nedokazují. Jsou nám tak vnucováni spojenci, o které nestojíme, šířena ideologie, která jde proti našim vlastním zájmům, ona klišé nám vnucují život, který žít ani nechceme.
Pro ta klišé jsme v zajetí tabu. Tabu, která v demokratické společnosti nemají co dělat. Přesto u nás existují. Jejich udržování slouží lidem, kteří jsou momentálně u moci, kteří o nás rozhodují, kteří rozhodují, co se bude natáčet a o čem se bude mlčet. Rozhodují i o veřejnoprávních médiích, která by měla sloužit svobodné, volné, demokratické výměně názorů, ale neslouží.
Myslíte, že vám naše veřejnoprávní média dají prostor pro pochybnosti o americké zahraniční politice, o politice NATO, o spravedlnosti a nestrannosti haagského soudu pro bývalou Jugoslávii? Dovolí vám zapochybovat o tom, zda srbští generálové jsou odsuzováni spravedlivě a nestranně? Dají nám patřičný prostor vysvětlit, proč považujeme tzv. církevní restituce za krádež a tunel?
S každou změnou ve vedení České televize, protože ta by měla být hlavním partnerem filmaře – dokumentaristy, zkouším uplatnit své náměty. Podařilo se mi to jen jednou a vznikl film Uloupené Kosovo. Od té doby si mne pamatují a dávají si pozor. Stigma režiséra – aktivisty je pro většinu televizních dramaturgů něčím nepatřičným a nebezpečným, angažování se je pro ně nepřípustné. To, že se sami dennodenně angažují „ve jménu vítězící pravdy a lásky“ na udržování neudržitelného, si vůbec nepřipouštějí.
Ale jak jinak se má zodpovědný člověk chovat, než aktivně vstupovat do společenských dějů seč mu síly stačí? Když to nejde filmem, musí to jít jinými cestami. Jdu tedy se svými přáteli cestou neziskových organizací a akcí, které k palčivým a zároveň tabuizovaným problémům přitáhnou pozornost veřejnosti.
Občanští aktivisté se nikdy nesmířili se způsobem života, který nám vnucují bohatí a bezcitní, který nám vnucují cizí média a bezohledné velmoci. Jsem rád, že mezi ně mohu patřit, když už nemohu přispívat tím, co opravdu asi umím – filmovým vyprávěním.
Cena, kterou od vás získávám, je i cenou pro všechny mé spolupracovníky a přátele, kteří se angažují.
Za sebe, ale především za ně vám upřímně děkuji.
Autor: VÁCLAV DVOŘÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)