Jepice jsou, jak známo, drobným hmyzem, přežívajícím jen velmi krátce. Není tedy divu, že s označením „jepičí“ spojujeme cosi, co chceme označit za prchavé či pomíjivé. Jepice pak v množném čísle (německy Eintagsfliegen) se staly teď také názvem nejnovější básnické sbírky německého spisovatele Güntera Grasse. Sotvaže se na zářijovém Frankfurtském knižním veletrhu kniha objevila, začalo být ale zřejmé, že se její pojmenování – autorem zvolené nejspíš v návalu jakési přehnané skromnosti – rychlým tempem dostane do přímého rozporu s obsahem. Na konstatování, že tyto verše jenom tak hladce nezapadnou, jelikož v sobě nesou trvalé poselství v tom pozitivním i negativním smyslu, shodli se totiž i nejzarytější Grassovi odpůrci. A z jejich středu snad i jeho nepřátelé.
   Mezi pětaosmdesáti básněmi sbírky (autor letošního 16. října oslavil pětaosmdesátiny, jde o záměr?) nalezneme také dvě, které již dopředu samostatně publikovány evropským tiskem vzbudily nevídaný rozruch a enormní kontroverze. Jedná se o báseň Co řečeno být musí (překlad v O-K č. 18/2012), v níž Grass ostře pranýřuje nebezpečnou shovívavost – a to nejenom Němců samotných – vůči atomovým arzenálem vyzbrojenému Izraeli, a onu další, krátce po ní následující, s titulkem Hanba Evropy (O-K č. 26/2012), stranící Řecku, podle autorova názoru vydíranému Evropskou unií bez jakéhokoli ohledu na zbídačování tamních lidí. Okrajově je dlužno v tomto místě též poznamenat, že v knižní verzi básně Co řečeno být musí pozměnil autor verš „Atomová mocnost Izrael ohrožuje…“ na „Současná vláda atomové mocnosti Izrael ohrožuje…“, což rozhodně není nějakým ústupkem, nýbrž zpřesněním.
   Ve sbírce Eintagsfliegen, opatřené podtitulem „Příležitostné básně“, vyvolala ale tentokrát bouři především zde poprvé tištěná báseň Ein Held unserer Tage (Hrdina našich dnů), vznášející hold Mordechaji Vanunuovi, technikovi a někdejšímu zaměstnanci izraelského výzkumného nukleárního střediska Dimona, který v druhé půli osmdesátých let v Británii a v Austrálii vyzradil, co se odehrává v jednom hlubokém izraelském podzemí, kamuflovaném na povrchu textilní továrnou. Zanedlouho poté se dal Vanunu přitažlivou izraelskou agentkou Mossadu vylákat do Říma, odkud byl unesen do Tel Avivu a za zradu a špionáž odsouzen k osmnácti letům, z nichž si jedenáct odseděl v samovazbě. Od svého propuštění žije Vanunu pod neustálým policejním dozorem, nesmí se stýkat s cizinci a ani z Izraele vycestovat. Grass naproti tomu dostal už předtím za báseň Co řečeno být musí do této země zákaz vstupu, takže nic horšího než další vlna zavrhování pokryteckými západními „demokraty“ mu zřejmě nehrozí.
   Především z ryze politicky laděných básní sbírky lze vycítit, že Günteru Grassovi se příčí v jeho věku, který si každým coulem uvědomuje, brát ještě na někoho anebo na něco nějaký zbytečný ohled. V těchto „nepohodlných“ básních se staví kupříkladu také za rumunského spisovatele německého původu Oskara Pastiora, na kterého se až teprve nedávno provalilo (zemřel 2006), že byl od roku 1961 nejméně do 1968, kdy zůstal v západním Německu, z nezvladatelného strachu docela pilným spolupracovníkem obávané rumunské tajné služby Securitate. Patří sem rovněž hořký výsměch katolické církvi, která konečně v dnešních dnech dospěla k náhledu, že onanie není těžkým hříchem, stejně jako drsné vyznání Trotz allem (Přese všechno), určené Grassem jeho německé vlasti. Na mušku si Grass bere i upadající německé školství, nebo stále propastnější evropské sociální rozdíly (Mein Europa – Má Evropa) a s hlubokou ironií pamětníka připomíná poslední fýrerovy narozeniny.
   Shora jen zčásti uváděná tematika je v knize prostřídávána básněmi hodně osobními, ba některými možná rovnou s nejintimnějším ražením. Právě v nich je tomu – ovšem jen zdánlivě – tak, jak by si Grassovi političtí odpůrci přáli; že totiž stárnoucí básník nostalgicky zrekapituluje kvapem uplynulé desítky let svého života, vzpomene na své rodiště, nejbližší členy v rodině, šťastné i nešťastné lásky. I tady je proto zapotřebí číst nanejvýš pozorně: zpod jemnějšího povrchu tu nejednou v plné šíři vyhřezne varovný a hlavně do budoucna varující prožitek válečné hrůzy i poválečného hladu a beznaděje. Čtenář si tudíž příjemně zarelaxuje teprve při čtení básní tak mile rozverných, jakými jsou Gewagte Liebe (Odvážná láska) anebo třeba Winterliche Inschriften (Zimní nápisy). I takových je ve sbírce dostatek.
   Básnickou knihu Eintagsfliegen připravil Grassův kmenový nakladatel Steidl v Göttingenu jako slavnostní vydání k autorovu životnímu jubileu a je to na ní vidět. Nejenom nezvykle velký čtyřkový formát naležato, ale i gramáží obzvlášť těžký kvalitní papír a tuhá obálka potažená luxusním plátnem v rudé barvě od firmy Bamberger Kaliko, jak sděluje tiráž, působí výmluvně. Prakticky každou báseň stodvanáctistránkové publikace doprovázejí Grassovy barevné ilustrace, jejichž společným motivem jsou – což lze nejspíš lehce uhodnout – ve všech možných polohách a prostředích právě ony neduživé mušky, čili jepice. Tiráž knihy jde mimochodem i tak daleko, že uvádí dodavatele knižního kapitálku ve vazbě (Kapitalband), včetně záložkové stužky (Lesebändchen), která však, bohužel asi nikoli pouze v mnou vlastněném exempláři knihy, chybí. Avšak vzhledem k dobrému počtení tento lapsus nakladateli promíjím a básníkovi Günteru Grassovi přeji do příštích let ještě řadu literárních úspěchů a mnoho zdraví!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)