Čestmír Císař nám dal k dispozici dopis, adresovaný setkání Klubu autorů literatury faktu v Letohradu, které bylo mimo jiné věnováno připomenutí místního rodáka Petra Jilemnického.
Jsem pamětníkem širokého rozvoje české i slovenské kultury, která se stala mou celoživotní láskou, ale učinila mne také svým aktivním účastníkem. A téma Petr Jilemnický je záslužné, neboť ten patřil ke špičkovým tvůrcům a byl skutečně národním umělcem, jehož předčasného úmrtí v roce 1949 jsem velmi litoval. Jeho dramatické osudy českého intelektuála srostlého s bratrským slovenským národem, i jeho posmrtné hodnocení od úcty až téměř k zapomnění, se staly předehrou obdobného putování mnoha dalších členů obce české inteligence ve 20. století až podnes.
V posledních 20 letech se znovu opakuje hanebné třídění českých literátů, ale také výtvarníků, skladatelů, dramatiků, ale i vědců, pedagogů a jiných tvůrců české vzdělanosti. Jedni jsou údajně přijatelní, jiní odstrkováni, další vrháni do zapomenutí.
Nečiní tak široké vrstvy národa, ani čestní příslušníci kulturní obce, nýbrž nositelé nové – údajně »jedině správné ideologie« kapitalistické globalizace, kdy se opět třídně rozděluje společnost ve světovém i národním měřítku s obdobnou formou kapitalismu, jaký už dějiny znají. Jejich pojetí demokracie je opět pokřivené s pokusnými prvky diktátu shora. Považuji to za zradu nadějí lidu, volajícího po listopadovém převratu 1989 po svobodě, lidských právech a opravdově demokratickém soužití.
Nikdo tehdy nevolal po divoké privatizaci, tunelování, korupci, ani po likvidaci sociálních vymožeností ve jménu pochybné »rozpočtové odpovědnosti« v podmínkách rozkradeného národního bohatství, kdy je státní rozpočet odkázán na milost a nemilost nové buržoazie. Nikdo také nežádal dělení národa na zdravé kádry a nepřátele režimu, jak to činili dogmaticky pánové Indra a spol. Neozval se ani pojem lustrace, který by soudil občany podle jejich ideové či politické minulosti, bez ohledu na případnou vinu či nevinu v jejich bývalých aktivitách.
Přiznávám se, že největším zklamáním pro mne bylo právě nadiktované hodnocení občanů na jakousi komunistickou verbež na straně jedné, a důvěryhodné ovečky v čele s údajnými hrdiny tzv. třetího odboje. Marně jsem se snažil jako diplomat ve štrasburské Radě Evropy vzkazovat domů vládě a prezidentovi, že lustrace jsou tam odsuzovány jako narušování lidských práv, což dokazoval i dopis tamější šéfky Lalumiérové Václavu Havlovi. Brzy jsem se dočkal »odvety« a odvolání z diplomacie jako někdejší stranický funkcionář, byť jeden z iniciátorů obrodného procesu 60. let a jeden z aktérů Pražského jara v duchu masarykovského demokratismu a sociálních ideálů s ním spjatých. Takto dopadl i bezpočet jiných odpůrců stalinismu a průkopníků demokratického socialismu.
Naši zastánci neokapitalismu dodnes nepochopili, že jsme měli postupovat po svržení diktátu jako Španělé, Italové či Němci, kde se vypořádali se skutečnými zločinci minulosti, ale národ jako takový se snažili vnitřně usmířit a svým způsobem sjednotit, což se jim i podařilo. Také se nezbavovali schopných profesionálů v různých oborech činnosti, aniž je šmahem lustrovali.
Ale vraťme se k oblasti kultury. Považuji za scestné a zahanbující, jestliže se dnešní propagandisté a agitátoři snaží třídit spisovatele a jiné nositele českého umění podle jejich stranické příslušnosti, bez ohledu na kvalitu tvorby. Podle mých zkušeností, včetně osobních kontaktů, vynikli v minulosti autoři lidsky vyspělí, vzdělaní, schopní věnovat svému uměleckému zaujetí všechny své životní síly, ať to byl Jiří Marek nebo Jan Bauch, Adolf Branald nebo Iša Krejčí, Adolf Hoffmeister nebo Jarmila Glazarová. Mohl bych jmenovat desítky dalších. Každý byl skutečnou osobností, někdy s pestrým rejstříkem osobních vlastností až kuriózních, ale s bezesporým talentem.
Nevím, kolik je zemí, kde si lidé nevážili autorů kulturních děl bez ohledu na jejich specifickou individualitu. Byl bych nerad, kdyby právě naše země byla v tomto směru někde na konci řady. Mám mnoho přátel doma a některé i v zahraničí, z nichž nikdo zdejší praxi nového typu třídní nenávisti nechápe, ale všichni ji považují za politické selhání nových elit a očividnou hloupost. Předními umělci bez rozdílu bychom se měli před světem chlubit a doma si jich vážit. Mám například zato, že i Julius Fučík, přes malicherné rozpory kolem jeho Reportáže psané na oprátce, zazářil nejen doma, ale překladem do desítek jazyků zvýraznil naši vlast po celém světě.
Na závěr mi dovolte osobní vyznání pocty, které se mi dostalo členstvím v KALFu, když zvážil mou celoživotní veřejnou aktivitu, včetně mých knižních pamětí, vzpomínek a samizdatových úvah či polemik v časech normalizace, aniž potřeboval zkoumat čtvrtstoletí mého členství v KSČ (1945–1970) či předchozí čas mých studií a čtyři desetiletí mého svobodného nestranictví.
Autor: ČESTMÍR CÍSAŘ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |