Neprávem opomíjený autor

   (K 100. výročí narození Bohuslava Březovského)

   Historie dvacátého století s jeho vzestupy a pády, revolucemi a převraty, optimistickými výhledy a lidskými tragédiemi, s heroickými postavami i směšnohrdinskými figurkami je epochou, která je zdrojem trvalého poučení. Nejinak je tomu i v umění a v literatuře. Zkoumání odkazu osobností, které byly v určitých letech na výsluní a v následných odsouzeny k zatracení či zapomenutí, pomůže k orientaci i v složité situaci současného morálního marasmu a ztráty objektivních kritérií.
   Takovou bytostí byl spisovatel a publicista Bohuslav Březovský. Narodil se před sto lety, 26. listopadu 1912 v Rohozné u Poličky. Pocházel z rodiny učitele a po maturitě na reálném gymnáziu v Poličce v r. 1932 studoval práva a filozofii na pražské Karlově univerzitě. Již během vysokoškolského studia pracoval v redakci legionářského deníku Národní osvobození a jako tajemník Souručenství na obranu míru. V prvních válečných letech působil v nakladatelstvích Melantrich a Orbis a později jako externí redaktor. V r. 1944 byl zatčen a až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Kalich u Chomutova. Znovu se vrátil do Národního osvobození, v němž vedl kulturní rubriku. Po zastavení časopisu v r. 1948 až do r. 1951 pracoval v Československém státním filmu a v následujícím období až do r. 1955 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. V dobách tzv. tání po Stalinově smrti jako šéfredaktor časopisu pro mladou literaturu Květen (v l. 1955–1957) sehrál Březovský významnou roli v obnovování principů demokratického umění a literatury zvláště. Od r. 1960 se věnoval až do své smrti (24. června 1976 v Praze) spisovatelské činnosti ve svobodném povolání.
   Složité peripetie autorova života se odrazily i v jeho tvorbě. První knihou ze sedmi románů, řady povídek, pohádek a dramat byla románová próza Blíženci života (1940), v níž introspektivně reflektoval mladistvá zklamání. Také další psychologický román Člověk Bernard (1945, v r. 1969 vydaný pod názvem Vzdušné zámky), který je příběhem novodobého snílka a ztroskotance, rozvíjí v existenciálním duchu otázku hledání smyslu života.
   Přimknutím k sociální realitě byla románová dilogie Lidé v květnu (1954) a Železný strop (1959). Autor v ní zachytil klíčové poválečné období let 1945–1948. V kombinaci reportážních postupů a psychologické prózy na kontrastu bytí dvou hrdinů, z nichž jeden reprezentuje ztotožnění se společenskými proměnami a druhý v nich vidí hrozbu, Březovský vytvořil nepominutelný syntetický obraz rozporuplné doby, který patří k vrcholům tehdejší prózy.
   V rozsáhlém románu Věční milenci (1965), v příběhu dvou intelektuálních přátel, historika a spisovatele Václava Havlína a komunistického intelektuála Bedřicha Prylla, vytvořil autor na pozadí efektního propletence několikanásobných milostných trojúhelníků rodin obou protagonistů obraz doby od r. 1911 až do druhé poloviny padesátých let. Formou „zápisků padesátiletého“ a „starých fotografií“ do popředí vyvstávají zejména události protifašistického zápasu levicových sil v třicátých letech a let padesátých s vykonstruovanými politickými procesy.
   I další dvě méně rozsáhlé prózy, novela Joachym aneb Vládychtivost (psaná v l. 1958–1961 a vydaná v r. 1967) a román Čistá duše (1971), alegoricky reflektují nejen tehdejší, ale dá se říci i současné problémy.
   První kniha je apokryfem o oživnutí starobylé sochy Joachyma, která získala nebývalou moc na lidmi. Fantastický námět jinotajně upozorňoval na nebezpečí manipulace s lidmi a zneužívání moci. Vedle zřejmé tehdejší alegorie na Stalinův kult má novela i nadčasový význam.
   Druhé dílo je zpovědí mladého hochštaplera, který po první světové válce bez jakýchkoli zábran rozvíjí vlastní kariéru. I tento příběh přesahuje dobu svého vzniku, jak jsme se přesvědčili v letech společenských zvratů po r. 1989.
   Březovský vedle psychologických próz, které jsou těžištěm jeho beletristického díla, se věnoval i dramatické tvorbě. Je autorem historické hry o Janu Želivském Veliké město pražské, konverzační veselohry Nebezpečný věk o vztazích rodičů a dětí a ironické komedie zesměšňující morálku současníků Všechny zvony světa. Napsal i filmový scénář dle románu svého tchána Karla Nového Chceme žít a spolupracoval na filmu Večery s Jindřichem Plachtou.
   Část literárního díla věnoval spisovatel tvorbě pro děti a mládež. Za války vydal pohádku pro malé i velké Zlatá jeskyně a povídky na náměty českých a moravských lidových vyprávění O dvou zázračných poutnících. V poválečném období pak povídky pro mládež Udavač (1945), O zlatém srdci (1948) a pohádku Jak poslal Honza oči a srdce na vandr (1947). Nejznámější je románové vyprávění Tajemný hrad Svojanov aneb Paměti Františka Povídálka (1947), které vyšlo v několika vydáních. „Očima vzpomínek, okouzlenýma očima chlapce, desetiletého povídálka“, řečeno autorovými slovy, je půvabné líčení veselého prázdninového dobrodružství chlapců, kteří bojují se záhadami a strašidly tajuplného hradu Svojanov.
   Většinu života se Bohuslav Březovský zabýval publicistikou. V novinářství viděl, řečeno slovy Karla Čapka, „pokus o univerzálnost“. Přispíval do Národního osvobození, Panorámy, Svobodných novin, Lidových novin, Literárních novin a Května.
   Z řídící redakční práce v Národním osvobození a v Květnu je nezbytné zdůraznit jeho šéfredaktorské působení i osobní příspěvky v posledně jmenovaném měsíčníku pro mladou literaturu.
   Časopis Květen přes dobová omezení jako první u nás razil cestu komplexnímu chápání kultury a vytvářel platformu pro skupinový program poezie všedního dne, který navazoval na tradici avantgardy dvacátých a třicátých let a úsilí uměleckých programů mladých umělců v čtyřicátých letech. Díky kvalifikovaným autorům měly jednotlivé rubriky časopisu (literárně kritická, filmová, hudební a výtvarná) vysokou úroveň. Květen se vyznačoval větší tolerantností než ostatní literární a umělecká periodika té doby, měl pochopení pro světovost a zájem o řešení kulturně politických, estetických a uměleckých problémů. Publicistika Května usilovala o emancipaci umění a kultury ze zajetí vulgárně ideologického a sociologicky ilustrativního pojetí skutečnosti. Z předcházejícího období kulturně politické a umělecké praxe odmítala to, co deformovalo socialismus a nivelizovalo umění.
   Toto v současnosti opomíjené období druhé poloviny padesátých let významně reprezentované Květnem, a to nejen v umělecké oblasti, vytvořilo předpoklady pro tak zvaná „zlatá šedesátá“ (léta) v umění, která byla obdobím uměleckého rozvoje v národním i světovém měřítku. Je dokladem toho, že kulturní vývoj tehdy nebyl obdobím stagnace, ale byl přes všechny i nepříznivé okolnosti dynamický. Dělo se tak i cestou polemik s dogmatickými názory, které zastávali i pozdější tzv. progresisté.
   Úsilí osvíceného působení Bohuslava Březovského v čele časopisu, Jiřího Šotoly jako redaktora a fundované redakční rady skončilo administrativním zákazem Května v neukončeném ročníku 1958.
   Bohuslav Březovský svým bohatým tvůrčím úsilím, jímž aktuálně reagoval na dobové společenské, a zejména etické problémy, i osobní morální autoritou nesporně patří k významným osobnostem našeho kulturního života dvacátého století.



Autor: VLASTISLAV HNÍZDO


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)