„Živím se ilustrováním dobrodružných románů, to mi vyhovuje, a vydělávám tolik, kolik zasluhuji. Nejsem právě přehnaně pilný a o peníze zase tak moc nestojím. Mohl bych se mít rozhodně lépe, možností mám dost.“ (Jaromír Vraštil, mj. spolutvůrce čtyřiadvaceti verneovek u nás vydaných.)
Česká dobrodružná ilustrace nemá tři, ale nejméně čtyři krále. Zdeňka Buriana, Bohumila Konečného, Gustava Kruma a… Jaromíra Vraštila. Prvně jmenovaná trojka se monografií už dočkala. Burian dokonce víckrát. Na Vraštila však došlo až letos díky stejnojmenné publikaci (232 stran) Vladimíra Prokopa, který už dal dohromady právě četné práce o Burianovi i jednu stejně průkopnickou o Krumovi.
Úvodem ovšem autor poctivě připomíná i další krále téhož ranku v čele s Karlem Tomanem (1931-2000) a Milošem Novákem (1909-1988). Byli jimi i Jan Černý (1919-1993), Věnceslav Černý (1865-1936), Václav Junek (1913-1976), Alois Salač (1900-1953), Jiří Wowk (1899-1961), Václav Čutta (1878-1934), Stanislav Hudeček (1872-1947), Viktor Oliva (1861-1928), Josef Ulrich (1857-1930) a ještě někteří další. Zůstaňme u Vraštila.
Měl mimořádné předpoklady i talent od pánaboha a třeba i jen v kompozici zůstává nedostižný, ale pokládal za svou povinnost podřizovat se každé nové fabuli nastolené spisovatelem. Expresivně se zvládal stylizovat, ale dělal to vždycky s mírou. Záviděníhodnou. Socialismem byl tento génius doceněn jen spoře a sporně, a přece byla jeho epika věcná a jeho romantismus realistický. Chladný nezájem doby mu ovšem suplovali jen ti nepočetní sběratelé a neprofesionální historici.
Už za války začínal jako ilustrátor prvotiny a druhotiny Bohumila Říhy (O lékaři Pingovi), ale k dobrodružství ho dostal až americký klasik Cooper (Stopař, Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Průkopníci, Prérie, vše ilustrováno 1957-67), jehož knížkám věnoval přes čtyři sta fascinujících obrázků. V té době se dostal i k Vernovi (Patnáctiletý kapitán, 1958) a do roku 1973 vytvořil nádherné mapy pro víc než dvacet verneovek. Kompletně pak ilustroval Honbu za meteorem (1966), Doktora Oxe (1966), Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1968) a Bratry Kipy (1973), přičemž tou nejméně známou jeho prací v oblasti Podivuhodných cest paradoxně zůstává jeden z nesporných jeho uměleckých vrcholů, totiž devět sgrafitových obrázků ke krácené verzi Knihy robinzonů, která vyšla v časopise Pionýr pod titulem Ostrov na prodej (1971-72).
Pro Pionýra Vraštil kreslil i nevalný komiks Tajemný hrad v Karpatech (1975-1976) a k francouzskému romanopisci se vrátil před smrtí i tím, že zpracoval nové mapy pro Ondřeje Neffa a jeho Podivuhodný svět Julese Verna (vyšel 1979 s datem 1978).
A právě tyhle „barokní“ mapy jsou pro Vraštila asi nejtypičtější, takže možná zaujme, že nebyl k té nejranější inspirován Vernem, nýbrž Stevensonem. Ostrovem pokladů. A to aniž věděl, že samotný Ostrov pokladů vznikl na podkladě (dětské) mapy.
Takto krásně a „mapově“ Vraštil za svůj život doplnil na čtyřicet titulů. A další králové dobrodružna jím ilustrovaní?
Thomas Mayne-Reid (Bezhlavý jezdec, 1958), Farley Mowat (Stopy ve sněhu, 1961), Gabriel Ferry (úžasný Poklad ve zlatém údolí, 1970), Gustave Aimard (Zálesáci z Arkansasu, 1971) a hlavně Zane Grey (Prázdniny v pralese, Ken Ward v džungli, Na lovu šelem, Prázdniny v pralese, 1970-1992) a Emilio Salgari (Černý korzár, 1967, a Město malomocného krále, 1974). Slavný pirátský román Rafaela Sabatiniho Odyssea kapitána Blooda (1970) mohl ovšem vedle mapy doplnit jen jediným obrázkem – a v Pionýru tedy aspoň ilustroval Doylovu pirátskou prózu Kapitán Sharkey a s dějinami pirátství jako takovými se popasoval díky edici Magnet a Dobrodruhům pěti moří (1970) od svého kamaráda Radovana Krátkého.
Nu, a téma piráti završil obrázky k Jackovým dobrodružstvím (Ohníček 1972-73) od kpt. Marryata, když se ovšem předtím víckrát šťastně potkal i s „jezerním“ Arthurem Ransomem (Boj o ostrov, Trosečníci z Vlaštovky, Petr Kachna, Klub Lysek, Holubí pošta, 1959-1964), aby také jeho díla doplnil úžasnými mapkami.
Snad jen s E. T. Setonem, ač právě jeho díla hltal náruživě v dětství, ho osud - a časopis Ohníček - spříznili jen dvakrát a je taky pravda, že se nikdy neprodral přes kolegy Buriana a Kruma ke Karlu Mayovi, nicméně…
Stejně jej nemiloval - a v letech sedmdesátých „náhradou“ ilustroval dílo jiného idolu někdejšího nacismu, Fritze Steubena (Tekumseh 1-4, 1971-1979), které se paradoxně stalo jeho vůbec nejrozsáhlejším projektem – čítá na sta obrázků.
A Steuben sám (vl. jménem Erhard Wittek, 1898-1981)? Nového českého vydání své historické fresky se dokonce ještě dožil. Indiáni však byli vůbec Vraštilovým osudem a např. pro Pionýra ilustroval i rozsáhlou Hulpachovu Indiánskou abecedu (1965-66). Jedinou mayovskou výjimkou u něj pak představují dva texty Tave-šala a Na hoře Vinnetouově, uveřejněné na pokračování v Ohníčcích v ročnících 1966- 69.
Osobně mám Vraštila vedle Julia Verna asi nejúžeji spjatého s poutavou knížkou Josefa Brinke Austrálie (1973), která mě v devíti letech seznámila s nejmenším světadílem, ale doplnil i následující Afriku (1977) Ctibora Votrubce a pak ještě Asii (1980). Projekt se bohužel zdržel (prospekt vložený v Austrálii ještě slibuje roční rozmezí mezi svazky) a svou vytouženou Ameriku tudíž už Vraštil ilustrovat nestačil.
Pro léta sedmdesátá ovšem bylo symptomatické, že přešel od cizokrajných autorů (tedy snad s výjimkou Altshellera a jeho Posledního náčelníka) ke spisovatelům a světoběžníkům našim, ať už to byli Miloslav Stingl (Siouxové bojují dál, 1976), Mirko Pašek (Muž pro Oklahomu, 1972, Děvče pro Oklahomu, 1980) anebo a především Václav Šolc, jehož patero publikací zpracoval Vraštil mezi roky 1968 a 1982.
Zatímco pro zmiňované časopisy Pionýr a Ohníček kreslil od roku 1965 až do smrti, méně výrazně a jen dočasně se etabloval v Mateřídoušce (1950-1952), v Abc (1966-1970) a v Pionýrské stezce (1972-1973), kde se však aspoň mohl setkat s Elstnerem. Pionýr mu předložil i práce Jacka Londona či Otakara Batličky, přičemž jeho Krádež diamantů předělal v komiks, ale především našel v tomto časopise tucet próz (1972-74) Jaroslava Tichého, z nichž mi vyloženě utkvěly Záhada šíleného jogína a Chvíle hrůzy na větrném mlýně. A další Batličkovy texty? „Potkaly“ Vraštila v Ohníčku a jen doplním Prokopa subtilní informací, že je pan Tichý i autorem Vraštilem ilustrované anonymní povídky Miep a Bludný Holanďan (1974/24).
Vraštilův „sgrafitový“ projev je dodnes originální a rozpoznatelný, i když vždycky působil jako zjevení z jiné planety, jak Prokop zálibně upozorňuje. Vraštil přitom přiznaně vyšel z malíře Rockwella Kenta (1882-1971), ilustrátora Bílé velryby (1930), a velice se mýlí Petr Sadecký (1983), dodá Prokop, když fascinován Burianovými negativními kresbami (Mauglí, 1940) vyjadřuje podivení, proč se Vraštil uchýlil k „útrpnější“ technice, když by efekt býval obdobný. Nebyl. Zatímco Burianova bílá kresba na černém podkladu zachovává více či méně živost linií vedených lidskou rukou, i když nástroj svými tahy místy přejímá rétoriku grafiky, Vraštilova metoda vědomě směřuje do jiných výtvarných končin. Nic nesupluje, neimituje a její vlastnosti a technologické možnosti směřují ke grafickému, i když pro někoho archaizujícímu výrazu. Ale jedná se o odlišný umělecký produkt, nepodbízivý a se zcela specifickým vizuálním účinkem. Je to technika, která prozrazuje autora plného pokory vůči umění a řemeslu.
Dodám už jen jako perličku, že Vraštil třeba i velmi zručně vyřezával, a to třeba z morkových kostí, hlavně však ze dřeva: hračky, vodní mlýnky, loďky - i celé totemy.
Vysokého a jaksi vznosného, i když i křehkého muže svorně označovali za charismatického, byť ostýchavého. Byl to introvert a solitér s duší až příliš ulpívajících na ženách. Syn akurátní, energické a racionální matky, která svým dětem „tlumočila“ všechny tatínkovy výtky, rostl hýčkán v blahosklonné péči tří nevlastních starších sester, říkajících mu Habulínku. Šel pak životem i skrz bujaře hektická, ale bohužel sebedestruktivní období plná psychické zátěže, a rozhodným mužem právě nebyl. Neměl ostré lokty a od času studia propadal alkoholu. Dobrovolně se i léčil - a stejně trpíval depresemi. Bral stimulační léky.
Po tatínkově vzoru nebyl ani moc praktický - a míval dluhy. I na své jediné samostatné výstavě (1975) si prý stoupl vyloženě stranou, „jako by mu ten den ani vůbec nepatřil“, a nejenže byl zranitelný, ale vlastní obrázky ani nesignoval.
Narodil se v Horažďovicích idealistickému učiteli (a pak i řediteli), který napsal několik knih a jednu pohádkovou i vydal, a jenž slušně kreslil. Taky Vraštilův strýc byl malířem a dostal se dokonce do slovníku. První manželka Vraštilova otce bohužel zemřela na španělskou chřipku, ale vdovec se znovu oženil (1920) a dva roky nato se narodil Jaromír (16. 5. 1922).
Od dětství byl zvyklý bydlet přímo ve školách, jak to tenkrát chodívalo, a figury počal kreslit pod vlivem ilustrací k Vinnetouovi - nalezených na stěnách krabice od pastelek. Krajinky ho zajímaly už méně. Žili v Chotěšově u Stodu a on dojížděl (od roku 1933) na plzeňskou reálku a od 1934 pak hned na další, která se měla stát dnešním gymnáziem na Mikulášském náměstí. Prazvláštní fatální náhodou tu čtyři roky předtím maturoval i Bohumil Konečný.
Na přelomu let 1938 a 1939 bydlili dokonce krátce přímo v Plzni, ve čtvrti Doubravka, ale pak už v nedalekém v Chrástu. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studoval počínaje rokem 1940, ale roku 43 byl na dva roky totálně nasazen. Naštěstí v Praze. Odsud se posléze vracíval domů a 25. 4. 1945 skoro umřel právě cestou do Plzně při razantním náletu na Škodovku.
Teprve roku 1948 Vraštil ukončil studia u prof. Františka Muziky, i když svou závěrečnou práci nikdy neodevzdal, a šel rovnou na volnou nohu. Dodejme už jen, že býval v mládí i fanatickým fanouškem rohování - a též tramp na řece Střele - i na Slovensku. Od počátku let sedmdesátých pak solitérně jezdíval do srubu na Zlatém potoce u Davle, jehož okolí říkal Klondyke. Do zahraničí se však skoro nedostal a pouze roku 1967 strávil pár záhadných měsíců v hamburském nočním klubu Salambo, doplněném i erotickým divadlem. Dokonce pro ten klub i pilně kreslil.
Druhá z tří Vraštilových manželek se roku 1969 odstěhovala do západního Německa a třetí ženou se stala téhož roku zdravotní sestra Eva, dcera jeho spolužáka z vysoké školy. Jen těsně před smrtí se však Vraštil znovu rozváděl, a roku 1978 v Německu navštívil předchozí ženu a svou první dceru Helenu, tehdy patnáctiletou. A nyní vsuvka.
Vraštil byl fatalista, fascinovaný až posedle zbraněmi a neodolatelně jimi vzrušovaný. Vyplývá to třeba i z jeho dopisů. Měl rád dýky, kupříkladu, a na ilustracích věnoval právě zbraním filigránskou pečlivost. Vždycky. Při pročítání těch nemnoha časopiseckých a novinových textů, které se zabývají jeho ilustrační tvorbou, si nelze nevšimnout, jak často se rozhovor přesouvá od výtvarné činnosti ke zbraním, všímá si Prokop ve speciálně tomu věnované kapitole. Již interiér jeho ateliéru onu vášeň prozrazuje nejvýmluvněji - po stěnách rozvěšené historické pistole, skvostně vypracovaná mušketa, staré zdobené nože, jinde uložené perkusní revolvery, kozácká šavle, na stole tesáky a dýky s vykládanými rukojeťmi. O zbraních svedl Vraštil i zaujatě vyprávět a symptomatické psaní zaslal rodičům v čase ilustrování Stopaře:
Tatínku, ty budeš asi překvapen, stojí v něm, ale pistole, cos ji kdysi dávno a ještě v Plešnicích koupil, byla nabitá a vystřelila. Naštěstí tenkrát proděravěl v ateliéru jen kreslicí prkno a částečně i stůl, v jehož desce se ale kulka odrazila a skončila ve stohu papíru.
Ale k posledním malířovým dnům. 16. 9. 1979 Vraštil náhle a těsně před půlnocí zemřel s jinou ze střel v srdci, a ta rána (a ještě jedna předchozí) vyšla z exponátu jeho vlastní sbírky.
O úmrtí informovala jen Večerní Praha, a to ještě cynicky, a vedle běžných detektivů se počal bytem motat nezvykle vysoký počet lidí (asi jako po nedlouho tomu předcházející smrti Ludvíka Součka), a to i s vysokými hodnostmi. Prováděli výslechy - a intenzivně se zajímali o paní Ch. P. z Izraele, jejíž jméno Prokop neuvádí.
Malíř dámu poznal už těsně po válce co bulharskou studentku lékařství. Byla židovského původu a emigrovala do Izraele, nicméně si nepřestali psát. V ateliéru byla po Vraštilově smrti zabavena i spousta zbraní, z nichž některé měl půjčené od přítele. Bez zajímavosti není ani to, že jeho byt absolvoval už předtím pár prohlídek, před kterými se však zbraně vždycky podařilo jaksi zázračně(?) ukrýt.
Vraštilova záhadná smrt je sice dnes uzavřena jako sebevražda, nicméně i bez pitvy či toxikologické zkoušky. Je divná. Výpovědi svědků byly zpochybněny - a na fotografiích ve spise najdete i věcné nesrovnalosti. Žádalo se tedy o nové prošetření, už v červenci 1980 však prokurátor případ uzavřel. Prokop možná také, nicméně v té souvislosti poukazuje na Vraštilovo přátelství s vynikajícím kostýmním a scénickým (mj. Národní divadlo) výtvarníkem Michailem Rombergem. Ten žil až do roku 1956 překvapivě přímo v malířově bytě (v jeho oddělené části) v Ostrovní ulici a byt byl ostatně až do roku 1940 klubem ruských emigrantů. Romberga zadrželi hned po osvobození Rusové a on se co udavač účastnil zatýkání dalších Rusů a stal se sovětským špionem u nás a počínaje rokem 1954 jako „Serjoža“ i agentem StB. V knižním rozhovoru Královská zábava (2010), který jsem kdysi realizoval pro nakladatelství Akropolis, vnímá však Ondřej Neff onu záležitost o něco osobněji:
Fencl: Koho ještě jste znal v tom okruhu?
Neff: Kreslíře Jaromíra Vraštila. Vypracoval si zajímavou techniku. Pokrýval černý papír křídou a napodoboval tak staré xylografie. Ilustroval tak pár verneovek, když se původní obrázky zdály nevyhovující, a nakreslil mi mapy na předsádky Podivuhodného světa, což byla velká práce i pro mne.
Jak to?
V jednu chvíli jsem v tom měl úplný galimatyáš, ale nakonec se mi to přece povedlo.
V rozšířeném vydání (2005) ale ty Vraštilovy mapy nejsou!
Originály se ztratily. Mimochodem, Vraštil byl těžký alkoholik. Měl také o čtvrt století mladší ženu, zdravotní sestru, a já tam k nim jednou přišel, asi na počátku osmdesátých let. On seděl nad prací a bylo očividné, že ta pětadvacetiletá má tak trochu jiné představy o životě, a tak jsem odešel s divným pocitem. A on se nazítří zastřelil.
Ale proč?
Zabil se asi z nešťastné lásky, myslím. Vždyť já ho tenkrát i potkal u obchodního domu Máj - a on byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá.
Ale s kým?
Tak to já samozřejmě nevím.
Neměli bychom však asi končit až tak tragicky a radši tedy udělejme tečku uznalými slovy Vladimíra Prokopa: Jestliže byly někdy Zdeňku Burianovi vytýkány hluchá řemeslnost a neschopnost napomáhat abstraktní stránce vnímání, píše, ve Vraštilově případě se takovéto polemiky nevedly. To ovšem nemění vůbec nic na tom, že také zde lze jen spekulovat, jak by ten malíř využil talentu v jiných časech anebo prostorách. Inu, a kdo se zajímá o mnohé další aspekty Vraštilova díla, ten ať vypne počítač a otevře si Prokopovu monografii.
Autor: IVO FENCL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)