Kolik jmen má historie?

   SEDMDESÁT DVA JMEN ČESKÉ HISTORIE - tak se jmenuje kniha Maxmiliána Petříka, vydaná Českou televizí – je to již 10 605. kniha Albatros Media, a.s. se sídlem na Pankráci v Praze 4 (má 148 str.).
   Nás na Jindřichohradecku může zajisté potěšit, že mezi těmito 72 jmény najdeme celou řadu osobností spojených s naším regionem. Ti, kdo sledovali vzorně připravený cyklus o „jménech z fasády Národního muzea v Praze“, v něm se také prezentoval Petr Charvát, se kterým se v tiráži také setkáváme (provedl odbornou revizi textu), budou jistě rádi, že alespoň takto – pokud si ovšem onen cyklus snad nenatočili, i takoví mezi námi jsou - si mohou texty přečíst. Televizní cyklus byl přiměřeně „mírný“, a i tato kniha je podobná, ačkoliv těm, kdož se hlouběji zabývají naší minulostí, je dobře známo, že některá ta jména se na fasádě NM objevila vcelku „bezproblémově“, zato o jiné se svého času strhly nelítostné půtky. Příkladem budiž třeba jméno Jana Husa, ale i některých dalších. Popsaly se o tom celé stránky novin, ale lze se poučit i v knihách. Často bouřlivé diskuse odpovídaly politickému rozložení sil v době, kdy se tato jména dostávala na fasádu. Prý jich původně mělo být jen 24, nakonec však bylo zvoleno 72 jmen mužů - všimněte si, že maskulinní přístup tu měl navrch, přestože jsme měli v minulosti také mnoho slavných žen, a přece se na fasádu žádná nedostala.
   Autor se zřejmě nechtěl pouštět do nějakých sporů, a tak to nechal být, aniž by se věnoval hlubší analýze. Zajímavý je jeho postřeh, že tři jména se z této soupisky vymykají: jsou to panovníci našich zemí Václav II., Karel IV. a Rudolf II. Ti se ocitli nad vchodem do budovy, na místě, kterému se říká „hlavní rizalit“.
   Začíná se kronikářem Kosmou (v knize jsou osobnosti řazeny podle data narození) a končí politikem Jindřichem Jaroslavem, hrabětem Clam-Martinicem – zemřel poměrně mlád, teprve 61letý, ale text knihy jej charakterizuje jako „ českého vlastence, obratného řečníka a politika“. Nic proti němu, ale i tyto pojmy k jeho jménu přiřazené ukazují na dobové proměny hodnot. Avšak vraťme se k těm „našim“. Jihočeská řada by mohla začínat medailonkem Petra I. z Rožmberka, přes Tomáše Štítného ze Štítné, dále k Janu Markovi Marci z Kronlandu tj. z Landškrouna, přes Bohuslava Balbína, Tomáše Pešinu z Čechorodu, snad i Josefa Dobrovského, Františka Palackého, až třeba k Erbenovi. Jak je vidět jen z výčtu těchto jmen, ne všichni tito slavní byli rodáky „od nás“, někteří se tu jen mihli, ale zaznamenáváme je jako „naše“. A to vůbec nemluvím o pojetí hesel, to by stálo rovněž za úvahu. Tak třeba sám Tomáš Štítný ve vztahu k Jindřichovu Hradci je vlastně osobnost do značné míry problematická, neboť se o něm konstatuje, že v J. Hradci vystudoval, ale neuvedlo se kde, na jaké škole. Autor narazil na větší množství „ problémů“, které spíše konstatuje, ne-li obchází, třeba v otázce původnosti a pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. K těmto památkám se dostává v medailonu Václava Hanky, ale také u dalších jmen, třeba u Františka Palackého a Josefa Jungmanna, aniž by však řešil dobové souvislosti.

Autor: JOSEF BÍLEK


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)