Cesta ke Zdi nářků a příběhů
aneb Rozmlouvání s literárním kritikem Alexejem Mikuláškem
Nedávno zemřel ve svých 77 letech Asar Eppel, nazývaný posledním židovským spisovatelem z moskevské periferie. Je známý svou knihou povídek Travnatá ulice, rovněž překlady např. Boccaccia, Kiplinga. Kolik literárních tvůrců se židovskými kořeny žije dnes v Praze nebo alespoň v českých zemích?
Stačí připomenout, že Karol Efraim Sidon, vrchní zemský a pražský rabín, a Vlasta Rut Sidonová, jeho manželka (vystudovala speciální pedagogiku a pracovala mj. v centru krizové intervence), jsou spisovatelé; prvně připomínaný i se zkušeností literárního publicisty, dramatika, scenáristy. Mnozí čeští spisovatelé jsou židovského původu, nebo se o něm spekuluje (jako kdysi u Jaroslava Vrchlického, Karla Čapka, Jiřího Voskovce atp.), nebo alespoň nemohli na židovství nereagovat: v jejich tvorbě nalezneme mnoho „židovsky příznakového“. Má to svůj historický rozměr, stačí jen prostudovat takové základní práce jako Židé a židovství v české literatuře 19. století od Oskara Donatha, Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století v české poezii autorů Milana Balabána a Olgy Nytrové, popř. doposud nedokončený slovník Literatura s hvězdou Davidovou (vyšel první i druhý svazek), který jsem spoluredigoval a rovněž spoluutvářel autorsky.
Výčet by byl mimořádně dlouhý. Abych alespoň částečně odpověděl na vaši otázku, zmínil bych Karla Sýse, autora mimořádné invence a intelektuálního rozměru, Evu Frantinovou, vynikající básnířku nezvalovského typu, nebo Arnošta Goldflama, jehož snad představovat netřeba. Židovství vrostlo do tohoto kulturního prostoru velmi podstatně jako kulturní, nikoli rasový fenomén a týká se každého z nás. A nemám na mysli jen a výlučně židovství konfesijní, za které je často pokládáno, příslušnost k židovské obci a synagoze, ani „rasové“, hledisko původu, které pracuje s pojmem „halachický Žid“, ani jen národnostně pociťované (sionistické), protože to je pojem podstatě širší. Má rozměr přesahu, nikoli nějakého omezení, kulturního přesahu do všech oblastí lidského bytí: werflovsky nazváno Weltfreunde - Přátelé světa. Základem tohoto moderního židovství je možná až radikální intelektuální pochybnost, samozřejmě i zápas se všemi pochybami, ale i vědomí nemožnosti je zaplašit, jakkoli je to nutné. Metaforou toho je onen „dialogický Bůh“, který je a není, tragické i komické napětí mezi hloubkou a povrchností, liškou a šlemílem, vztekem a idylou, pýchou a zavržením, mocí a bezmocí; jedno a totéž je v prostoru židovství možné interpretovat zcela protikladně, a přitom harmonicky.
A mohli bychom pokračovat třeba k marxismu, hledajícímu „bojujícího boha“ v dělnické třídě, vědomé si svého revolučního poslání. A co fenomenologie nebo existencialismus? Nemají židovské kořeny? O moderní liberalismus a neoliberalismus, dnes podrobovaný revizím, se zasloužilo rovněž židovství, resp. ta jeho část, která viděla „praktického boha“ v kapitálu a jeho volném proudění. Co vlastně nemá židovské kořeny?
Co se týče Asara Eppela, autora, o jehož úmrtí přinesl stručnou zmínku u nás snad jen Obrys-Kmen z 11. července tohoto roku, bohužel jej neznám. Moje vina, asi. Před několika lety však zemřela nám asi bližší a čtenářsky známější autorka Lenka Reinerová, označovaná za poslední německy píšící spisovatelku z okruhu „pražské německé literatury“, spisovatelka česko-německo-židovského původu a rovněž „osudu“; provázanost českého, židovského a německého „prvku“ byla pro český kulturní prostor, nejen pražský, typická, s intenzitou větší či menší minimálně od národního obrození, resp. osvícenství. Takto ho také představuje „Tripolis Praga“, kniha prezentující putovní výstavu pražské moderny počátku 20. století, mj. proslulý tzv. pražský kruh.
Nelze pominout Maxe Broda, ale především Franze Kafku s jeho romány Zámek či Proces. Nepůsobí dodnes na čtenáře deprimujícím dojmem, byť jsou napsány brilantním jazykem?
Franz Kafka je mým oblíbeným, možná nejoblíbenějším spisovatelem, jakkoli nad tímto sdělením budou mnozí kroutit hlavou nebo alespoň zvedat pochybovačně obočí. Z Kafky se ovšem stala velká ikona pražského byznysu, turistická atrakce, logo na tričku. Jeho dílo je sice nadále interpretováno a analyzováno, jeho biografie germanisty dále kompletována, ale s četbou jeho děl je to podstatně horší; už dávno přestal být módní jako v letech šedesátých, popř. devadesátých. Naopak, dostal podezřelý cejch mnohoznačného a mnohovýznamového autora, který je příliš „temný“, četba deprimující; a kdo dnes bude číst takovou prózu, když toho deprimujícího je všude kolem, včetně výhledu do budoucnosti, dost a dost? Jen nějaký intelektuál nebo blázen! Jenže každý člověk do jisté míry vnáší svoji zkušenost a vědomí do „pole“ literárního obrazu; nečteme každý jedno a totéž, jakkoli jde o stejné řádky stejného překladu. Zdá se mi, že Franz Kafka toto radikální dotváření umožňuje nikoli proto, že by byl „o ničem“ nebo skoro „o ničem“, že jeho prózy jsou fragmentární (až na výjimky nebyly dokončeny), ale proto, že naše zkušenost se společností, na niž reagoval a kterou v groteskní nadsázce zobrazoval, z níž měl hrůzu smíšenou s ironickým úsměškem, je podobná. Totéž cítili jeho čtenáři za první republiky, totéž za socialismu, jen s jinými akcenty. První čtenáři Kafkovi, jeho přátelé, včetně Broda, se prý skvěle bavili při poslechu Proměny, protože to byl obraz měšťanských „ctností“ jejich rodičů a vrstvy, kterou mírně řečeno nemilovali, ale k níž měli přece jen velmi blízko.
Pojem „kafkárna“ je stejně reliéfní jako třeba výrazy „harpagon“, „celsius“ či „švejkovat“. Nebo „robot“, novotvar Josefa Čapka, uplatněný jeho bratrem v RUR. Když čtu Proměnu, nečtu o proměně muže v hmyz, o tom to přece vůbec není, ale o odcizení člověka, který místo existenciální reflexe nebo absolutní revolty (vše je přirozené v nepřirozené situaci) myslí na to, že přijde pozdě do práce. Je to celé satira plná nadsázky a absurdity, která je zakotvena v Kafkově i našem světě. Jen si povšimněte administrativního stylu, žádné „profesní mluvy“, s níž je zaměňována, jenž probleskuje Kafkovým stylem psaní, jeho záměrně exponovaných, ovšem nepodstatných detailů, které čtenáře nevedou, ale zavádějí jako statistika nebo oběžníky, jazyk přesvědčivé propagandy nebo školou přednastavených rámců (rámů) myšlení. A dovolím si aktualizaci: podobně „propraných“ mozků, jaké se najdou ve světě Kafkově, má i naše česká společnost celé zástupy, celé armády figurek dobře naprogramovaných a skvěle předvídatelných, tak i ovladatelných, reagujících na nějaké podněty (např. slovo nebo barvu) jako rostliny na světlo a stín. Ale to už směřujeme k Tropismům Nathalie Sarrautové.
Vzpomínám si, jak mi otec se zaujetím vyprávěl o slibu Franze Victora Werfela , že uteče-li před fašismem a Hitlerem z Německa, a tím si zachrání život, napíše jako poděkování román o Lourdech. A tak vznikla Píseň o Bernadettě. Nejméně dvakrát jsem ji četl.
Ano, byl to slib, který v roce 1940 učinil a o rok nato Franz Werfel splnil v americkém exilu. Werfel věděl, že jedním z vývojových rozměrů duchovního židovství (myslil si, že jeho naplněním) je křesťanství. Tuto větu možná málokdo z dnešní Židovské obce přečte bez ironického nebo pohrdavého úsměvu, ale Ježíš byl důsledným stoupencem Zákona, jen ne fanatickým, neviděl jej jako cosi ustrnulého a pochopil, že reforma Zákona je nutná už jen proto, aby si Hospodina nepřivlastňovala úzká kasta jeho vykladačů, jeden jediný národ, a aby se tóra stala mobilní, jak kdysi napsal Slavomír Ravik. Učinil z židovství novou entitu a rozdíly mezi podnoží a tím, co rostlo nad ním, se čím dál tím více vyhraňovaly. Jistě, mnozí „etničtí židé“ věrní tóře kupř. ke křesťanství konvertovali, jako jiní konvertovali k judaismu; křesťanství bylo kdysi pragmatickou volbou, „pasem do Evropy“ (výraz H. Heina), obranou před diskriminací těch, pro něž Ježíš byl synem božím a Bohem synem. Franz Werfel byl ovšem praktikujícím křesťanem z přirozených duchovních důvodů, dospěl k tomuto rozhodnutí a zůstal mu relativně věrný v poezii i v románové a novelistické tvorbě.
Jediný židovský stát na světě je Izrael. Místo, kde genius loci prvopočátků křesťanství dýchá na návštěvníky doslova na každém kroku. Necítí se přesto v ohrožení, když si mnozí přejí a volají po jeho vymazání z mapy?
Pocit ohrožení dnes vnímá každý, nejen v Izraeli. Bylo by farizejské tvrdit, že za všechno může Izrael, ale taktéž farizejské je tvrdit, že za vším je „íránská hrozba“, potažmo nějaký jiný výrok Izraeli málo přátelské či nepřátelské země. Ten výrok o „vymazání z mapy“, na který narážíte, ovšem nepronesl „Írán“ ani íránský prezident, byl to překroucený překlad, jak také přiznal český tisk. Faktem je, že na Blízkém východě existují lidé, včetně Židů, kteří pokládají Izrael za nepřirozený stát, uměle vytvořený, válkychtivý a bez obalu tvrdí, že dlouho nepřežije. Muž, který ani na pohled nepůsobí příliš sympaticky, Mahmud Ahmadinežád, jistě neměl na mysli likvidaci národa, „preventivní válku“, vyvraždění nebo deportaci židů, ale jistě by byl rád, kdyby došlo k zániku Izraele jako státu, jako někdo jiný uvítal zánik Sovětského svazu nebo Československa – oba státy zanikly, resp. „byly likvidovány“; podle něj takto zanikne i „umělý“ Izrael. Je to sice nehorázné, ale nikoli výzva k válce a vraždění.
Dojde-li k válce, nebude v ní vítěze, což platí o tzv. preventivní válce dvojnásob. Každé srovnání kulhá, a to moje dvojnásob, ale kdyby kupř. Francie nebo Sovětský svaz napadly hitlerovské Německo v rámci „preventivní války“ v roce 1936 nebo 1937, šlo by o válečný zločin, který by se dříve nebo později krutě vymstil celé Evropě a dal by Hitlerovi, vlastně nějakému Posthitlerovi, mohutná orlí křídla. A to Írán nepředstavuje zdaleka takové nebezpečí (vojenské ani jiné) jako Německo v třicátých letech, pokud vůbec nějaké větší nebezpečí představuje. Kdopak to dnes nejvíce válčí? Čí základny jsou rozesety po celém světě? Kdo vydává na svou „bezpečnost“ polovinu všech světových výdajů na zbrojení? Kdo hrozí válkami, sankcemi, diktuje svou vůli, a den co den beztrestně zabíjí v rámci „boje proti terorismu“, který sám financuje a podněcuje? To nebude ani íránská, ani izraelská hra, a možná se bude i světový četník divit, jaký šek či šejk bude stát za jeho rozhodnutími.
A ještě jednou k formulaci o „vymazání Izraele z mapy“. Kdyby o tom nepřátelé Izraele alespoň minutu přemýšleli, museli by si uvědomit mnoho dalších navazujících „problémů“. Kde by měl jinde vzniknout? Kam by měli Židé „přesídlit“? Kam by se měli „vrátit“? Vždyť to přece vážně nejde! Ovšem celý „region“ je „skladiště“ sudů prachu, co stát a armáda, to jeden sud a hned několik doutnáků; izraelská armáda představuje rovněž jeden z nich, dokonce s atomovou razancí. Když se komukoli dobře naservíruje nějaká přesvědčivě znějící smyšlenka, katastrofa se jeví jako nevyhnutelná.
Fascinují mě židovské hřbitovy, na mnohých místech polorozpadlé a kryté vegetací. Nelze ani domyslet, co skrývají příběhů…
Ne, nemyslím si to. Romantický máchovský nebo byronovský pohled na židovské hřbitovy zakrývá cosi málo romantického. Výrazy jako „polorozpadlé“ či „kryté vegetací“ svědčí spíše o tom, že se o ně nikdo nestará, že to jsou místa opuštěná, a tedy dvojnásob mrtvá. A že takových míst je, o tom nepochybujte. Stačí porovnat hřbitovy křesťanské s krásnými náhrobky, květinami a svíčkami, hotové to oltáře, s těmi polorozpadlými a zarostlými, krčícími se v separovaném pohřebišti; člověku se z toho chce spíše plakat, než aby ho nějak „fascinovaly“. Jistě, jako hroby a náhrobky skrývají i tyto tisíce osudů, jež smířil fakt smrti, která navštěvovala vinné i nevinné, ale jsou ty příběhy opravdu fascinující? Větší pietu by si tyto hroby jistě zasloužily, třeba – nejde-li jinak – jako místa alespoň částečně oživovaná výkladem zasvěceného pracovníka muzea, kronikáře či archiváře.
Vraťme se ještě ke knihám. Určitě je známý román Útěk před žlutou hvězdou či v posledních letech veliké prozaické dílo Exodus. Neměly by patřit tyto dvě knihy jako výstražné memento k povinné školní četbě?
Máte na mysli román Leona Urise Exodus? Nedělal bych to. Mimo jiné také učím na jedné střední škole v Praze a vím, jak ošidná je tzv. povinná četba a veškeré s ní spjaté vnucování a přesvědčování. Je možné do seznamu volitelné četby k maturitě tuto a jiné knihy začlenit, to určitě, stejně jako řadu českých románů o holocaustu, nejen z pera Jana Martince, Arnošta Lustiga, Norberta Frýda a desítek dalších. Je možné tuto četbu vhodně motivovat, ale nic bych nevnucoval a v konečné instanci ponechal výběr četby k maturitě i mimo ni na rozmyslu těch, kteří přemýšlejí. A těch je mezi studenty překvapivě dost, jakkoli ještě nemají dostatek životních a jiných zkušeností. Jen hlupáci půjdou za mrkví přivázanou na konci tyče kamkoliv a nikdy nepochopí, že je někdo chytrý využívá a zneužívá. To budou dělat po celý svůj život, a přitom budou skálopevně přesvědčeni, jak jsou chytří a samostatně uvažující.
Holocaust je jedním z největších zvěrstev v nedávné historii. Věřím, že si tehdy, když z koncentráků stoupal dým, mnozí říkali: Bůh to nevidí?
Nevím, existuje-li nějaký Bůh či Bohové. Vím, že se mnou nebudete souhlasit, že pro vás je člověk stvořen k obrazu Božímu a tento zemský ráj na pohled je v konečné instanci nejkrásnější místo živých v kosmu, ale lidé by se měli perspektivně naučit existovat i bez Boha či Bohů, přijmout svoji roli ve světě i s vědomím, že nejsme nesmrtelní stejně jako ti, které jsme patrně vytvořili k obrazu svému. Všechno může mít paradoxní obraty, tedy nabízím jeden z nich – co když Bůh ten dým viděl, a Bůh to všechno chtěl, protože se vyvolený národ, jeho vlastnictví, zpronevěřil svému poslání, a byl za to jím samým tak krutě potrestán? Nebo – co když to bůh neviděl, protože jsme mu zcela lhostejní jako vesmírný prach, bez ohledu na staré smlouvy a kameny, které stejně skoro nikdo nerespektuje?
Ale k mému pohledu: když z koncentráků stoupal dým, stoupal dým i ze zničených vesnic a měst, probíhala vyhlazovací válka na Východě i na Dálném východě, hořela lidská těla v ocelových klecích ruských, německých, amerických aj. tanků a v hořící naftě či mazutu se škvařili námořníci z torpedovaných tankerů. Minulá válka, a holocaust je nutno vnímat jako její součást, byla jedním velkým zvěrstvem (omlouvám se zvířatům), v němž umírali ženy, děti, starci i stařeny jenom kvůli tomu, že se narodili v určité době a byli v ní na nesprávném místě – třeba „normálního“ kobercového náletu. Nesmí se to opakovat! Tu válku přece nezpůsobil nějaký Bůh, ale ambice lidí zatížených předsudky – nejen antisemitskými, ale i militaristickými a šovinistickými.
Židé vždy měli nálepku skvělých obchodníků, není snad i v tomto trochu dnešní závisti?
Byli skvělí obchodníci stejně jako vědci, spisovatelé, publicisté, politici. Je to obdivuhodné a klobouk dolů! Ale byli mezi nimi i špatní obchodníci, na něž doplatili druzí, podvodní vědci i spisovatelé. I šnoreři, žijící na náklady židovských obcí, i hloubavci, jejichž pronikavý intelekt byl nepraktický a zatížený jakousi kletbou, i nébichové, ubožáci hodní soucitu a politování, neúspěšní reklamní akvizitéři, generálové bez vojska, prostitutky snící o jiném, krásném životě v nové zemi. Antisemitismus, na který patrně ve své otázce narážíte, nevznikl ze závisti, nebo přesněji: závist nebyla jediným a rozhodujícím „hnacím motorem“ tohoto možná největšího předsudku v moderních dějinách. Antisemitismus vznikl mj. z potřeby personifikovat zlo, ukázat jeho domnělého viníka a na něj obrátit pozornost.
Jinak bych oddělil kritiku určitého jevu od projevu nějakého protižidovského stereotypu a protižidovský stereotyp od skutečné antisemitské nenávisti. Např. Jan Neruda či Petr Bezruč nebyli žádní antisemité, kteří by nenáviděli židy a židovství, kritizovali však odvrácenou tvář židovské emancipace, občanské a kapitálové. Název Nerudova spisu „Pro strach židovský“ neznamená nic jiného, než že by se židé měli bát Hospodina, s nímž uzavřeli smlouvu, a neplní ji… I Neruda přirozeně přehání, nadsazuje, koriguje svůj mladistvý filosemitismus, straní „svému“ národu, což se může jevit jako nacionalistické a poplatné protižidovským předsudkům, ale sám je i jinde rovněž velkým kritikem negativních stránek české mentality, /malo/měšťácké zvlášť.
Je o vás známo, že se věnujete židovské tematice. K čemu, smím-li se ptát, jste až došel ve svém poznání?
Čím více se s židovskou, resp. českožidovskou tematikou seznamuji, tím více zjišťuji, jak je „všechno jinak“ a „naopak“. V židovství má všechno paradoxní obraty, dialektické zvraty a smyčky. Ne nadarmo byl největší dialektik v lidských dějinách, Karel Marx, německo-židovského původu; jeho Kapitál je školou dialektiky. Nedá se „to“ předvídat, prostě „to“ tu je, někdy se „to“ na vás vztekle zašklebí, jindy se tváří noblesně či rezervovaně, většinou si „to“ nasazuje masku. Trochu pohádka a trochu horor.
K čemu jsem došel? Že jsme stále na začátku, opakujeme staré chyby a nové vršíme, protože v literárních textech na sebe slova a obrazy vidí, mají otevřená okna a vzájemně spolu komunikují, což před námi obratně skrývají. Nevidíme je při tom, jen se ex post a někdy marně snažíme tyto komunikační toky rekonstruovat, a to bez nároku na čirou jasnost a objektivní spolehlivost. Řeknu vám, že mi není nic tak protivného jako primitivismus těch, kteří mají ve všem jasno a na vše správnou a stručnou odpověď.
Je možné připustit, že čím větší hrozby a pády člověk zažije na vlastní kůži a posléze je snad i překoná, tím je citlivější na jakékoliv příkoří, spravedlnost i na touhu po svobodě?
Je to možné připustit, jistě. A najdeme dostatek příkladů toho, kdy to platí. Ale neexistuje přímá úměra mezi příkořím, které člověk nebo jeho blízcí prožijí, a citlivostí vůči zlu, nespravedlnosti, touhou po svobodě.
Orwell ve své Farmě zvířat načrtl společnost, která od revoluce přes nadšení dospěla k obdobě původní společnosti, ještě horší než byl režim, v opozici k němuž se definovala a vyhraňovala (zde vykořisťování zvířat člověkem). Zdá se, že alegorizované dějinné paradigma nachází další a další konkretizace, nejen v České republice.
Kdybyste stál v Jeruzalémě u Zdi nářků, zastrčil byste mezi kameny papírek s nějakým svým přáním?
Budete možná překvapen, ale určitě ne. Je bláhové představovat si, že Bůh, je-li nějaký, bude brát ohled právě na mne. Fandím Izraeli nikoli jako „bojujícímu Bohu“, ale jako „míru nad národy“, což jeho dějiny zatím zcela nepotvrzují (ale není to zdaleka jen vina izraelské armády či politiků). Ale kdybych měl možnost vyslovit jedno přání, směřovalo by – velmi přízemně a pragmaticky – k tomu, abych se mohl věnovat své práci bez toho, abych otročil jinde a na něčem jiném. Dokončení projektu Literatura s hvězdou Davidovou, jenž se ocitl v mrtvém bodě, nic jiného neschází, ale jak se zdá, ani on zatím nikomu neschází…
Hovořil VLADIMÍR STIBOR
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK, VLADIMÍR STIBOR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)