Na knižním trhu se objevily tři sborníky, v kterých byl učiněn pokus zachytit měnící se postoje a nálady 60 publicistů, jež editoři těchto knih považují za nejvlivnější současné intelektuály. Jde o tyto tituly:
»Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika«, který připravil Petr Hlaváček. »Krize, nebo konec kapitalismu?«, jenž se zrodil díky Jiřímu Pehemu. V říjnu se z iniciativy Jana Rovenského do rukou zájemců dostala publikace »Krize a politické křižovatky«. Zde se budeme zabývat tou první knihou, kde vyjádřilo své názory 32 autorů! Ani jeden z nich není umělec. Napravit to chce David Černý, jenž připravuje publikaci »Česká vize Evropy«, a prý požádá o příspěvek i některého z členů Unie českých spisovatelů. Časy se mění, že? Nakonec Rovenský přece přizval Jana Kellera a Pehe zase Ilonu Švihlíkovou. Objevil se též podiv, proč mezi pozvanými nebyl Ludvík Vaculík a Martin Putna.
Větší recenze se zatím ve významnějším tisku dočkala iniciativa Hlaváčka, a sice v Lidových novinách, kde s ním Petr Zídek udělal i rozhovor. Jeho článek má název, jenž je spíše popřením nadpisu, který jsem zvolil pro tento svůj text: »Soumrak českých intelektuálů«, s podtitulem »Kniha Hlaváčka dokládá ztrátu vlivu, který si u nás intelektuálové vydobyli v letech po roce 1989.« Ještě větší »nářez« dostali naši intelektuálové, jejichž texty Hlaváček dal dohromady, uvnitř Zídkovy recenze: »Dnešní čeští intelektuálové jsou většinou postarší učenci uzavření ve svých akademických a univerzitních světech, zbaveni možnosti nějak výrazně ovlivnit veřejnou debatu. Mimo jiné také proto, že se téměř rozplynul tzv. veřejný prostor. Jestliže je skutečně typickým českým intelektuálem osoba pár let před odchodem do důchodu, můžeme vůbec od takové očekávat nové a provokativní myšlenky?«
Nemyslím si, že osobnosti jako Jiří Pehe, Václav Bělohradský, Vladimíra Dvořáková, Jiřina Šiklová, Jacques Rupnik, Václav Cílek, Tomáš Sedláček, jehož kniha se právě dočkala vyznamenání v Německu, Martin Potůček, Ivan Gabal, Petr Pithart i někteří další nemají vliv, zvláště pokud jde o občany vzdělanější. Proto považuji za zajímavé zaznamenat jejich současné názory, lépe řečeno postoje, které obhajovali koncem roku 2011.
Zhruba se dá říci, že část z nich se posunula z pozic pravicových do středu ideologického spektra, ti středoví se mi jeví jako nyní středolevicoví a jiní se dostali na pozice levicové, i když v naprosté většině ne radikálně levicové. Skoro ze všech vyzařuje bezradnost, pokud jde o budoucnost, ba často přímo pesimismus, zklamání a rozčarování nad posledními 22 lety, s výjimkou ultrapravicového Romana Jocha, který nedávno zkritizoval i Hrad a premiér se ho musel zbavit. Odlišila se také Vladimíra Dvořáková, která se snaží ukazovat konkrétněji, jak se dostat ze současné žumpy, ovšem ne v ekonomice, pouze ve sféře politické a právní.
Bude možná lepší, když zanechám pokusů o vlastní stručná hodnocení a nechám mluvit samotné osoby, které do sborníku zaslaly příspěvky.
Začnu Václavem Cílkem, kterého jsme už citoval ve svém článku »Třetí průmyslová revoluce«, jenž vyšel v Haló novinách. Tam jsem nezmínil tyto věty: »Nezávislý intelektuál by se u nás neuživil. Veřejný intelektuál v Čechách proto musí mít stálé místo a tolerantního zaměstnavatele. I tak si troufne jenom na jakýsi mírný pokrok v mezích zákona. Novinář na tom bývá hůř.« V týdeníku Ekonom tuto opatrnost v říjnu t.r. prolomil, když prohlásil: »V politice tu máme feudalismus.« Také byl ihned poučen některými strážci čistého pravicového ohně, co to byl feudalismus a že ten zde nemáme.
Jan Čulík, který vyvolal v život médium Britské listy: »Strašák antikomunismu nadělal za posledních 20 let obrovské škody. Mnozí občané si po roce 1989 nechali vnutit přesvědčení, že obecně platné morální hodnoty neexistují. Hodnotou je jen to, co vydělává.«
Václav Bělohradský: »Redukce elit na pouhé oligarchie je nejnebezpečnějším důsledkem globalizace. Vládnoucí třída už žádné ideje nemá a mít nechce.«
Jiřina Šiklová: »Levice se ani nepokusila využít současné krize kapitalistického systému ke své rehabilitaci. Žádná vize není na obzoru. Nejhorším postojem je lhostejnost, pocit, že nic nemůžete udělat. Vize prostě dnes chybí. Ani neomarxisté ji nemají a ti nejodvážnější z nich chtějí dělat revoluci parlamentní cestou. Současně jsou intelektuálové neustále veřejností oslovováni: ´Vy přece musíte znát alternativu, řekněte, vyveďte nás z této džungle.´ Alternativu pro tuto společnost neznám.
Petr Pithart: »Dbát o jasný význam slov, to je základní politická odpovědnost intelektuálů. Je to jejich nejúčinnější zbraň proti privatizaci veřejného prostoru.«
Václav Hořejší, ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR a profesor na Přírodovědecké fakultě UK: »Je trapné používat, a to dokonce jaksi povinně, termín totalita pro celé komunistické období. Po dvaceti letech jsme opět zralí k zásadní reformě politického systému, která by skoncovala s prohnilou partajnickou autokracií. Česká společnost potřebuje nějakou velkou změnu. Toho nového obrodného procesu se musejí ujmout v první řadě intelektuálové. I hodně ostrá kritika začíná být všeobecně přijatelná. Tvrdé odsudky systémových problémů dnes slyšíme i od těch, kteří by něco takového ještě před pár lety označili za bolševickou propagandu.«
Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny AV: »Zůstaňme doma. V tomto prostoru intelektuálové, a jmenovitě spisovatelé, často významně zasahovali do politického dění, vzpomeňme na Manifest českých spisovatelé z května 1917. Kult básníků v Čechách stále ještě trvá a těch, co mu propadli, není málo. Jsou mezi nimi jak mladí, kteří se teprve hledají, tak často i nešťastníci, s nimiž cloumají soukromé vichřice. Sem tam bývá vybraný intelektuál přímo vyzdvižen na piedestal, aby se vyslovil.«
Břetislav Horyna, profesor filosofie na Masarykově universitě v Brně: »Jsme svědky intenzivní privatizace této země a všech jejích občanů, kterým zbývá jako jediná protizbraň občanská neposlušnost. Je otázka, zda je ještě na místě slovo demokracie vůbec používat. Tam, kde vládne bezmezná svoboda v určování toho, co je svoboda, začíná nesvoboda.«
Jacques Rupnik: »Sametová revoluce se konala v divadlech. Občanské fórum vzniklo v Laterně magice a hlavním režisérem byl spisovatel a dramatik: Václav Havel. Symbolika to byla silná a dala vzniknout obehrané písničce s refrénem z disidenta prezidentem, jež doprovázela hrdinský příběh o tom, kterak hrstka pravdě oddaných, excentrických a šibalských spisovatelů a rockerů přemohla totalitní kolos, neboli revoluce jako karneval. Je třeba se vyhnout široce rozšířeným mytologizovaným příběhům. Intelektuálové z disentu šířili mýtus, nikoli skutečnou občanskou společnost. Kromě dopadů helsinského procesu byl český disent zajímavý pro Západ hlavně svým kulturním zázemím. Pro Havla je totalitní systém pouhou extrémní formou krize západní nebo globální civilizace vůbec.«
Miloslav Petrusek: »Ken Boulding sebekritický postoj intelektuálů shrnul: pýcha, závist, egoismus, sebeklam, podvádění, cynismus, lehkomyslnost, zbabělost. Samozřejmě, že jde z psychologického hlediska o neurotický postoj, který zpochybňuje vlastní pozici v sociálním a lidském světě.«
Pavel Barša, profesor na Filosofické fakultě UK: »Inherentní vazbu mezi mocí kultury a mocí intelektuálů zachytil Gramsci. Pochopil intelektuály jako určitou společenskou vrstvu, která může navazovat různé vztahy, ať již konfliktní nebo spojenecké, s jinými vrstvami či třídami. Podle něj jsou intelektuálové postaveni před jasnou volbu: mohou buď mluvit sami za sebe, tedy vyjadřovat či obhajovat své postavení a zájmy, anebo se spojovat s jinými vrstvami.
Tuto druhou nazval organickým intelektuálem a byla logicky ve středu jeho zájmu, neboť se jako komunista považoval za organického intelektuála dělnické třídy, která byla podle Marxe předurčena dějinami k překonání vykořisťování a nastolení všelidského bratrství. George Lukács chtěl filosoficky orientovat společnost, jež vzešla z bolševické revoluce. Masaryk se stal prorokem revoluce světové, Havel revoluce sametové. Oba s poukazem k nespravedlnostem starého režimu pomáhali nastolit nový režim, a tím i nové nespravedlnosti. Jejich proměna z revolučních proroků do apologetických knězů nebyla ničím nahodilým.«
Vladimíra Dvořáková: »Kladení otázek považuji za zcela základní charakteristický rys intelektuálů; a vlastně to je to, co všechny kritiky intelektuálů znepokojuje. Intelektuál do politiky vlastně nepatří, málokdy dokáže přesvědčit. Místo intelektuála je ve veřejném prostoru.« Jiří Pehe: »Ve veřejném prostoru bychom našli nemálo lidí, kteří si kvůli své schopnosti myslet v širších souvislostech zaslouží označení intelektuál, navzdory tomu, že rozhodně nejsou učenci. Stejně jako vzdělání není totéž co intelekt, nemusí být intelektuál totéž, co vzdělaný člověk nebo učenec. Aktivista nemusí být intelektuál. Intelektuál je často ironizován a vysmíván jako něco přežilého, co se neproduktivně staví do cesty politické moci chápané jako technologie. Jako něco, co z pozice veřejnosti problematizuje pokračující kolonizaci veřejného prostoru soukromými zájmy. Intelektuálové jsou nejen jakousi poslední baštou proti ohlupujícím snahám masové kultury a médií, ale i stále potřebnější korekcí vědecko-technologické pýchy moderní civilizace, která snadno může skončit katastrofou. Intelektuálové jsou strážci veřejného prostoru, který se ve společnostech globálního kapitalismu ocitl pod nevídaným náporem privatizačních snah všeho druhu.«
Ivan Gabal: »Mezi akademiky i umělci pozoruji, že mezi politikou a intelektuálním světem přemýšlení, vědy a umění již opět zeje propast oddělující dva světy, které se spíše odpuzují… Politika se stala nevkusnou a vkus kazí. Nejpatrnější je úpadek intelektuální výkonnosti a kvalifikovaného dialogu v ministerstvech školství a kultury. Dnešní česká politika má hluboký vnitřní pocit, že kdo vládne, má patent na rozum. V takovém prostředí nemůže intelektuál přežít. Není větší chyby, než jednat pozdě. Čas kritické intelektuální reflexe je zde. Kde jsou elity?« Tomáš Sedláček: »Existuje hlubší a mnohem nebezpečnější kategorie lži, než o které se konvenčně uvažuje. Totiž lež, u které samotný hovořící neví, že lže. Pokud někdo vědomě lže, alespoň on ví o existenci pravdy. Ale co dělat, pokud neví, že lže? Žijeme ve světě, kterému fundamentálně nerozumíme a ten svět se snažíme popsat skrze umění a vědu, aniž bychom si byli jistí, že to vůbec jde. Věda a umění nehovoří o věcech tak jak jsou, ale tak, jak se nám skrze různé abstrakce, vědecké i umělecké, jeví. Je velký rozdíl mezi pravdou vědců a pravdou básníků. Proč nám bude lichotit básnická aproximace víc než přesný vědeckotechnický popis? Proč nám více lichotí lež? Každý básník je lhář. Kritika vytváří iluzi, že je na tomto světě někdo, kdo ví, co s tím. Vezměte si třeba finanční krizi… Žádný kouzelný proutek nikdo nemá. Věda je sada užitečných fikcí, které nám zjednodušují komplexitu světa.«
Karel Hvížďala: »Pro dnešní politiky je typické, že mezi jejich hlavní deficity patří totální nezájem o kulturu. Naopak ti, kteří se zajímají o kulturu, jsou více mezi lidmi, jsou křehcí a tím pádem i průhlední, s těmito vlastnostmi nelze dělat politiku. Politik musí mít nízkou sociální inteligenci, jinak propadne. Politik musí být pragmatik, zatímco pravá kultura a filosofie je zcela nepragmatická. V politice jde jen o ego a moc, kultura a filosofie pracují vždy s transcedencí, tedy s tím, co vše dosažitelné přesahuje.«
Stanislav Štech, prorektor UK: »Akademická iluze spočívá v tom, že intelektuál nedostatečně reflektuje vlastní teoretickou pozici. Daleko závažnější je ignorování sociálních, zejména ekonomických a kulturních podmínek. Absenci reflexe vykazuje intelektuál, když lidem nabízí odpovědi na otázky, které si nekladou a ani klást nemohou, nejsou schopni zaujmout akademické hledisko vůči svému vlastnímu praktickému životu. Postmodernismus poznání světa zrelativizoval a neoliberalismus je zjednodušil a zredukoval na jednu dimenzi. Ve světě, kde hlavním žánrem intelektuála je expert, se Homo academicus stává nesrozumitelným. Intelektuálové ztrácejí schopnost legitimizovat sami sebe v prostředí, kde se bezprostředně užitečné poznání prosadilo nad věděním a porozuměním. Vychovávat veřejnost osvětovým způsobem je zřejmě odsouzeno k nezdaru.«
Ondřej Šteffl, matematik, podnikatel, ředitel společnosti Scio: »Trvalým posunem ve společnosti je rostoucí moc a hodnota peněz. Současná vzdělávací politika vychází téměř výhradně z ekonomického rozměru výsledků vzdělávání. Jako by jediným smyslem vzdělávání bylo posilování konkurenceschopnosti. Vláda ČR a EU se chovají v této věci zcela stejně. Obsah pojmu vzdělávání rezignuje na vše, co není utilitární… Občané vnímají vzdělání jako statek soukromý.«
Zajímavé myšlenky jsou v dalších dvou sbornících, které zde necitujeme. Objeví se tam znovu Vladimíra Dvořáková, Pavel Barša, Václav Bělohradský. Pehe zařadil též Ilonu Švihlíkovou, která nazvala svůj vynikající příspěvek »Skutečná podoba současné krize – formační krize a krize Západu.«
Kromě zde zmíněných publikací je záhodno sledovat současná média, z kterých je patrno, jak někteří autoři prohlubují i mění své postoje.
Už jsem zmínil »skandál« Romana Jocha. Ten ve sborníku Petra Hlaváčka napsal: »Intelektuálové neberou pravdu vážně v tom smyslu, že pravda by měla důsledky, že pravda má důsledky, a to včetně těch politických. Jak přezíravý to postoj k idejím, to přesvědčení, že ideje vlastně žádný praktický význam nemají, že jsou vlastně irelevantní. Intelektuálům chybí loajalita vůči vlastní civilizaci. Přeborníkem v tomto sportu pomluvy a očerňování vlastní společnosti a civilizace, za které se mu dostává slávy a bohatství, je Noam Chomsky. Má i mnohé následovníky, ony malé čomštíky.«
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |