Snad mi „básník, novinář, filozof“ (tak ho představuje zadní strana obálky) Pavel J. Hejátko, i podle snímku vážný muž, promine, že jsem jeho jméno, rýmující se s něžnými pojmenováními mláďat jako koťátko, hříbátko a telátko, chápal při recenzování jeho předešlých knížek jako bezděčný kontrast k jeho podstatě. Jak si uvědomuju žel až nyní nad jeho novou knížkou VĚCHÝTEK KASANDŘIN (výbor z milostné poezie let 2009-12, Emitos, Brno 2012, edice Volný prostor sv. 1), už ty knížky vzdorně nemyté a nečesané nepochybně psal básník lehce zranitelný a také denně zraňovaný poměry, do nichž nás uvrhli zcela bezohlední dravci za přispění našich až příliš hodných a důvěřivých spoluobčanů, po dlouhé roky zpracovávaných lživými sliby reklamních agentů na svobodu v kapitalistickém pojetí.
Až teď, „dvě léta po rozvodu“, po rozplynutí iluzí o pevném milostném zázemí, byť ještě nevyvanula „vůně vanilky“, v čase, kdy víc než kdykoli dřív „celý svět zasypán svévolí“ a „fičí sníh i v létě“, Hejátko vydává poctivou básnickou zprávu o své dosud málo zjevné zasažitelnosti.
A je to zpráva vpravdě básnická, která si našla svůj rodokmen v co nejhlouběji naladěné viole Karla Hlaváčka, k němuž se Věchýtek Kasandřin otevřeně přimyká verši, které začínají slokou „Mé básně chtějí míti / smutek všeho toho, / co rostlo, vykvetlo / a zrálo marně // pro nikoho…“ Ale Hejátko nebyl by dnešní básník, kdyby nenaladil „co možná nejhlouběji“ ne už Hlaváčkovu violu, ale „svou kytaru“ a nepřeladil a hned v té básni nepsal po svém:
„Noc – já, lampa a Tolstého / román / někdo později a někdo dříve / bude ukamenován. // Žena jak žena v životě / vraku / konečně jedno vše bude ti, / ta jedna ubíjí něhou svých / zraků / a ta druhá? / Jedem svých objetí.“
Tady není básnické jen podání, ale bytí, až nepochopitelná schopnost empatie navzdory zkušenosti. Tady se neobviňuje, tady se spoluzodpovídá: „jsme příliš chladní / a na společný život? / Příliš zbabělí…!“ A protože je každá skutečná láska marnotratná, smí si básník stylizující se ve věchýtek Kasandřin (v slabingra, jehož neblahým předpovědím se nevěří) dovolit v době všemožných úspor a šetřílkovství luxus tisknout posmutnělé verše jen na liché stránky (že by na liché vše liché?), takže knížtička o 74 stranách má po odečtení pěti ilustrací Evy Rozkošové, též autorky kresby na obálce), stránek titulu, copyrightu, tiráže a hlavně vakátů všeho všudy jedenatřicet básní, z nichž žádná není delší než na stránku. To aby byla každá ozvláštněna? Hebký a něžný Hejátko se svými slovy „lístečky jinanu“ (ve jméně toho orientálního stromu přebývá u nás jinakost“) nezapírá druhou svou podobu, podobu nemilosrdně tvrdého ironického poznání: „takže tu spaseni / vyhnijeme / a pak vzklíčíme / do lilií.“ Do lilií, ne do ocúnů!
Hejátko díky básnickému daru neslitovně přesného pojmenování (daru vlastně také Kasandřího) dospěl k názvu pro ošidné štěstí: ke slovu „peiorativ pro zítřky“. Že by devátý pád našeho skloňování, našeho sklonění?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |