Aby nějaká věc mohla být pojmenována, musí existovat, a aby existovala, musí být pojmenována: jako by tu platilo jak nomina sunt res, tak res sunt nomina (jména jsou věci, věci jsou jména). Krajina, něčí tvář, strom, stavení, povoz nebo letadlo: čeho se stanou znakem, co jimi pojmenujeme, to záleží na nás a na kódu, který k nim přiložíme. Letadlo se tak stane znakem moderní doby nebo válečného pustošení, strom plodnosti či osamění, stavení znakem civilizace nebo rodiny. Číst si báseň nebo prohlížet si kresbu znamená rovněž měnit ji ve znak něčeho, co pak patří pouze nám, přivlastníme si je, aby nám vytvářely náš niterný, nesdělitelný svět. Vztah mezi slovem a vyobrazením, právě tak samozřejmý jako záhadný, je přitom jednou z konstant našeho pobytu v realitě světa. Používat slova, pojmenovávat věci tohoto světa, znamená vytvářet a stvrzovat jeho existenci. Pojmenováním a stvrzením jeho existence je i kresba či malba.
Na obálce knihy Vzducholoď v parku (vydalo nakladatelství BMSS Start), obsahující zhruba tolik básní Karla Sýse co kreseb Kamila Lhotáka (k tomu několik kreseb Františka Grosse), návštěvníci parku obracejí zraky ke vzducholodi plachtící jim nad hlavami; jen dva z nich, ona a on, se dívají na čtenáře, který knihu drží v rukou. Dívají se na nás odněkud z konce třicátých let, kdy Lhoták měl svou první výstavu a Sýs ještě nebyl na světě. Zdá se, že nám chtějí něco povědět.
Baudelaire napsal Verše k portrétu Honoré Daumiera; Daumierův obraz je tu však, jak tomu chtěla tradice, objektem a tématem Baudelairovy básně. S Lhotákem a Sýsem se věci mají jinak. Stránky knihy jsou tu prostorem, v němž se básně a kresby setkávají, jako se setkávají lidé v ulicích města, podívají se na sebe a kladou si možná otázku, odkud se znají. Při dalším setkání se třeba i pozdraví, stali se z nich známí. Podobně je tomu i s kresbami. Kresby Lhotákovy mi připomínají kresby a malby, které tvořil italský malíř Carrá v období svého přechodu od futurismu k malbě metafyzické na počátku dvacátých let minulého století. Obrazy jako Pinie u moře a Opilý džentlmen zobrazují, stejně jako obrazy Lhotákovy, osamělost toho, co bylo zobrazeno. Budí dojem náhodných, ale naléhavých záznamů podob prchavého času, dočasnosti světa: letadlo zmizí v oblacích, balón zmizí za obzorem, kůlny budou zbourány, bytí se promění v nebytí. Zatímco malba chce trvat a přetrvat, kresba je podobou okamžiku. Číselná převaha Lhotákových kreseb nad jeho malbami se tíhnutí k tomuto zpodobení skutečnosti zdá potvrzovat. Někam tam však právě míří i Sýsova poezie.
Sýsovy básně vždy těžily z nečekaných nárazů slov, která mu coby pojmenování nedodával jazyk, nýbrž řeč a mluva.
Vzpomínám si, že Sýs svou první básnickou sbírku (bylo to, nemýlím-li se, někdy na konci šedesátých let) vydával v nakladatelství, kde jsem tehdy jako redaktor pracoval, a jadrné a neopisné pojmenování dívčího klína, které v jedné básni použil, vzbudilo pohoršení tiskařů, kteří mu knížku odmítali kvůli tomu tisknout.
Tento doklad tíhnutí, namísto k jazyku, který vždy měl poezii odvádět do věčnosti, k řeči, která je sledem slov coby okamžiků, které si okamžitě odnáší čas, je obdobou Lhotákovou tíhnutí k témuž okamžiku, k záznamu toho, co neodolá času.
Zatímco poezie tradičně tíhla a tíhne k jazyku, k jeho »věčnosti«, jehož obdobou se chce stát, Sýs i Lhoták se přimykají k řeči, která nechce být věčností ani ornamentem. Což, mimochodem, u Sýse souvisí i s »tělesností« a dodejme rovnou s erotičností jeho prožitku světa, v němž žije: i tělesná slast je záležitostí okamžiku. Erotizace Sýsova světa proniká i tam, kam by zdánlivě neměla mít přístup, jako je tomu v básni Ve výslužbě: »Jak by bylo krásné / tisknout se k břichům lokomotiv / rozvírat koleje aspoň o mikron / nad dovolený rozchod / nechat se třísnit horkým olejem…«
Poezie je jazyk a může být i řeč. Jsou období, kdy byla jenom jazyk, jako poezie dvorská, romantická či vlastenecká, viz poezii Máchovu, a jsou tu období, kdy se pod tlakem společenské situace uchyluje k řeči a její hovorové bezprostřednosti.
Existují však i básníci, kteří se trvale usídlí v řeči a aniž by ji poezií posouvali k jazyku, udělují jí hodnoty, jaké bývají přisuzovány právě jen jazyku. K nim (vedle Nezvala) patří právě Karel Sýs. Řeč je hovor a texty těchto dvou básníků jsou jak rozhovorem se čtenářem, tak s poezií coby s entitou, která má právo i možnost sama si vymezovat svou roli ve společenském diskursu, pokud nějaký vůbec ještě existuje: tkát jazykové ornamenty, vytvářet pěvce národa, nebo se vymknout jazyku, který si přivlastnila moc, a klást mu odpor.
Karel Sýs je zatím asi jediný, kdo je ochoten tuto roli své poezii přidělit. Jestliže zakladatel strukturalismu Ferdinand de Saussure napsal, že jazyk je řeč mínus mluva, pak Sýsovy básně tvrdí, že řeč je mluva plus jazyk. Který číhá opodál.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |