Milé holčičky!
Když autor začne citovat sám sebe, znamená to, že se vyčerpal? Ne, to on se raduje, že jeho někdejší, z rukávu sypané věty, prověřené časem a novými zážitky, jsou stále platné. Tak proč nepotěšit čtenáře jejich připomínkou. V tomto případě dokonce připomínkou připomínky, neboť v jednom dopise z Bamberka až jsem rozebírala svůj úryvek ze starší prózy: „Proč Němci tak strašně milujou Vánoce? Protože se konečně něco děje!“ V Bamberku se Vánoce dějí od počátku adventu a to tak agresivně a okázale, že nám, cizincům, je z toho úzko.
Středověká romantika městečka zmizela pod blikajícími poutači, cingrlaty a mocným vpádem Santa Klausů (živých, nafukovacích, sádrových, molitanových, hadrových a vyřezávaných). I důstojné starší dámy se prochází korzem dočasně znehodnoceny červenými špidlatými čepičkami, na jejichž hermelínovém lemu se nějakou technikou rozsvěcují maličké žárovičky, a všem to připadá roztomiloučké a dojemné, neboť Vánoce jsou přece návratem do dětství. Skutečné děti v kočárcích, ta rukojmí s hrůzou vytřeštěným očima, jsou zaparkovány před vchody do obchodů, kde červenobílé figuríny s načepýřeným vousem hrobovým hlasem vyhrožují, že na Boží hod přijdou až k nim do domu. Rodiče si s pohárkem punče v ruce prohlížejí výlohy a je jim šumafuk, že jejich ztichlé mimino z posledních sil překonává záchvat psotníku a že jednou, až doroste, mu psychoterapeut bude draze vymotávat z houštiny paměti tu hororovou zadrhlinu.
Na tržišti, mezi vzorně sešikovanými stánky, kulhá holub s nalomeným křídlem, neboť podupávající dav nehledí pod nohy, ale na pulty zavalené cetkami. V zasklené vitrínce se obden střídá sošný seriál. Předvádí blonďatou Bavoračku, kterak nevědomky k naději přišla a pak s ní a se smířeným tesařem doputovala až k té azylové chýši. Zatímco dojaté maminky vysvětlují svým dětem to nevysvětlitelné a pak je za pozorný poslech vedou do fronty na klobásku, perník a punč bez alkoholu, hubení černovlasí azylanti s očima vyprahlýma jako poušť aspoň vdechují ty mastné vůně. Jiní Lidé Cesty odhodlaně předvádějí před obchodním domem HERTIE své amatérské kejkle a drnčí dva akordy na kytaru. Sytí občané je v kruhu pozorují a smějí se, když barevné koule na pružině vypadnou z prokřehlých dlaní na mokrou dlažbu. Pro bělovlasého Maďara před klenotnictvím naproti nejsou kejklíři konkurencí, jeho čardáše by mu ve vinárně vynesly jmění. Ale na vinárnu nemá papíry a ty sporé mince v otevřeném pouzdře, vylepeném Mistrovými fotografiemi z mladších let a z lepších časů, slibují sotva večeři v mekáči.
Zatímco tržiště už pulzuje k poločasu, obchodní domy jsou ještě prázdné, ale je to klid před bouří, která vypukne kolem patnáctého prosince. Vánoce prý vynášejí německým obchoďákům 40 % z celkového ročního zisku! Tak skvělý kšeft ovšem vyžaduje dokonalou strategii, mravenčí přípravu a osobní nasazení každého zaměstnance. I odborné námezdní síly si tu o Vánocích našetří něco do punčošky. Herci se uplatní v živých výjevech a scénkách, hudebníci vystřídají obvyklou reprodukovanou hudbu, servírky, po směně v kavárnách, roznášejí zdarma zákusky.
Takový „lidský“ přístup samozřejmě láme ledy, bez něj by si zákazník v těch nablýskaných chromovaných prostorách svatyně připadal jako bosonožka Gerda v mrazivě třpytném zámku Zimní královny. Ani na vůně se tu nezapomíná, na ty z parfumerie, nabízené k okoštování v testovacích flakonech, ale i na ty uměle uzené, pečené a smažené, které se vhání větráky nad eskalátory a navozují domácí útulnost a chuť odpočinout si a občerstvit se v restauraci pod střechou. Ale než se tam ein Kunde (zákazník) dobelhá, musí projít mnoha patry a mnoha fikanými nástrahami, takže ho to kafe se štrúdlem nebo s rozinkovou štolou přijde zatraceně draho. Ovšem Vánoce jsou jen jednou do roka. Naštěstí…
A pozdě večer, když se znavení Kundové a Kundinky s kořistí v lesklých opentlených sáčcích vracejí přes starý most kolem opršeného Ješuy domů, ozve se z podloubí cigánská verze melodie z Doktora Živaga. Ale oni nemají volné ruce, aby sáhli do kapsy, a tak si říkají, že ti chlapci s blýskavýma očima stejně hrají jen pro radost, a protektorsky se na ně usmějí.
Nejen Simmel, ani E.T.A., ani E.A.Hoffmann, natož Těsnohlídek, ale vánoční pointu umím vymyslet taky. Tady ji máte: Těsně předtím, než pak opravdu přišla ta dlouho očekávaná a dobře propachtovaná Heilige Nacht, jejíž zázračná světýlka v dětských očích atd…, sbalili si Cikáni fidlátka a vydali se přes most k hospicu na jižním předměstí, kde měli pronajatou mansardu. Jenže špatně zacvakli ten futrál, a tak jim malé mince (feniky, dvoufeniky, pětifeniky a několik hudbymilovných českých desetníků) postupně vypadávaly škvírou na dlažbu. Protože však Cikáni neumějí chodit mlčky a pořád si mají o čem vyprávět, neslyšeli to slabé cinkání a kutálení penízků pod nohama. Ale Ješua z kříže to viděl. A bylo mu těch lidí líto. A tak si uvolnil zpola vydrolený hřeb z levé dlaně a potom začal odhodlaně vyviklávat ten napravo. Teprve v poslední chvíli si uvědomil, že až si osvobodí i druhou ruku, přepadne bez opory tváří k zemi a hřeb v chodidlech mu roztrhne nárty. Naštěstí zrovna v tom okamžiku šel kolem mladý Indián, jeden z těch pištců, co hráli Kundům před obchodním domem HONER. A všiml si a zastavil se. Nebyl úplně střízlivý, a tak mu situace připadala normální, lidská. „Ich helfen dich, amigo mio !“ slíbil lámanou bavorštinou, míchaje v tom slova španělská, a vytáhl ze záhybu červeného poncha nožík na porcování ryb. Přikročil ke kříži, podepřel levicí Ješuu v pase a tupou stranou střenky opatrně odrýpl hřeb v chodidlech. Železo bylo zrezavělé a šlo to ztuha, ale Indián měl prsty citlivého hudebníka a na třetí pokus hřeb povolil.
Když Ješua, celý zdřevěnělý, seskočil na dlažbu, sklouzla mu z vlasů trnová korunka a dopadem na kočičí hlavy se rozlomila jako slaný preclík. „Como va?“ zeptal se starostlivě Indián, když pak pozoroval první vratké kroky lehce oblečeného muže. „Gut, ganz gut,“ usmál se statečně Ješua, který už za ta léta v bezdomoví pozapomněl svou mateřštinu. Pak mu Peruánec možná navlékl své teplé poncho, to ještě nemám úplně rozhodnuté. Jistě však je, že když se rozloučili, odešel Indián klátivě, avšak s čistě hvízdanou melodií na rtech, směrech k hospicu na severním předměstí, zatímco Ješua, s očima upřenýma na dlažbu, spěchal po značkách Cikánů a sbíral pro ně měďáčky. Jenže, jak známo, měl v dlaních dírky, a tak ty penízky zase vypadávaly a on si toho, ve své radosti ze svobody, nevšiml.
Ale přestože došel k hospicu s prázdnýma rukama, Cikáni ho přivítali jako bratra, neboť i oni jsou Lidé Cesty. A měsíc, ta věčná baterka, svítil do úzkého okna mansardy, kde spolu pili a hodovali a do dvaadvaceti hodin třiceti minut i zpívali, ale pak disciplinovaně dodrželi noční klid, aby neměli trable s personálem.
Ješua se samozřejmě po dlouhé abstinenci opil hned prvním tuplákem Pilsu a ráno měl echt kocovinu, a tak ho milosrdně nechali v peřinách až do oběda, zatímco mu v okolních domech vyžebrávali šaty a zánovní filcové papuče, o číslo větší, aby se do nich pohodlně vešly lyžařské ponožky. Předtím se ovšem dlouho slastně sprchoval a Jolanka, dcera primáše, mu umyla vlasy a vousy heřmánkovým šamponem a pak mu natřela dlaně a nohy teplým husím sádlem, aby se ty rány rychle zajizvily a mohl pro začátek aspoň brnkat na basu, než se vycvičí na housličky.
No dobře, vím, co si myslíte, ale mně to prostě nedalo! Jsem přece královna kýče, jak kdysi něžně řekl amigo Magor…
L.
Milé holčičky!
Ve světové válce 1939-45 padlo z města Bamberg 1922 věrných německých vojáků na frontách Evropy a Afriky. Při pumových náletech položilo svůj život za vlast 242 mužů, žen a dětí. Pohřešováno zůstalo 1642 bratrů a sester. Vzpomínáme na vás s neskonalou vděčností.
Mramorová deska s tímto nápisem (v němčině ovšem) je připevněna na Dolním mostě přes řeku Regnitz, v místě, odkud je nejfotogeničtější pohled na malebné nábřežní domy tzv. Malých Benátek. Poblíž desky je další, která vzpomíná židovské oběti, tentokrát už bez čísel.
Turisté žasnou, ale neviděl jsem, že by si někdo z nich ty pamětní nápisy fotil. Zato si rádi a často fotografují jinou desku, která je na Horním mostě v podloubí Staré radnice a připomíná, že hrabě Stauffenberg je symbolem německého odboje. Datum 20. 7. 1944 je sice nevysvětleno, ale turističtí průvodci vědí, že v tomto dni došlo k jednomu z mnoha neúspěšných atentátů na Hitlera a že štábní důstojník Claus Stauffenberg s dalšími pěti tisíci „spiklenci“ byl za svůj „nevlastenecký“ statečný úmysl po krutém mučení popraven. Ani encyklopedie se však nezmiňuje, že by popravený hrabě měl nějaký vztah k Bamberku. Jistě se tu nenarodil, protože to by Bamberští na tu desku napsali! A tak mi připadá, že připomínka jeho činu je na Horním mostě především proto, aby vyvážila ty dvě desky na Dolním mostě. Přestože žiju v Bamberku už rok a kolem těch připomínek chodím téměř denně, zjistila jsem jen to, že oněch 242 mužů, žen a děti zabila spojenecká puma, která při bombardování mostů nešťastně propadla větrací šachtou do krytu pod nábřežním svahem.
Je jistě správné vzpomenout na civilní oběti v jejich městě nápisem. Otázka je, zda s neskonalou vděčností. Já bych jako vhodnější cítila snad slova hluboká lítost nebo úcta. Ale to je spíš jen stylistická nepřesnost.
Ovšem neskonalá vděčnost v souvislosti s oněmi téměř dvěma tisíci věrných německých vojáků, kteří za války padli, je už závažnější problém. Země, která prohrála útočnou vyhlazovací válku a sečetla své padlé a ještě po letech jim veřejně vyjadřuje neskonalou vděčnost za jejich věrnost, přestože se stejnými ústy kaje za smrt nevyřčeného počtu Židů a antifašistů, se zjevně ocitá v rozporu.
Jako pamětnice událostí roku 1968 vím, že je možné vidět v cizích vojácích vyděšené lidi, kteří plní rozkaz, protože jsou pod přísahou. A jako čtenářka Remarqua (a dalších německých autorů) se dovedu vcítit do složité psychiky mladých mužů, které vlast povolala do zbraně a poslala je na frontu, aby stříleli na principy, o kterých jim ještě včera profesoři na gymnáziu tvrdili, že jsou rovnocenné hodnotě lidského života. A oni se do těch principů tedy strefovali a hodnota lidského života se jim smrskla do pohybových teček v protější linii. A i když je válka všechny nezabila, něco v nich umřelo. Pro vlast. A ta jim za to byla vděčná stejně neskonale jako těm, co kvůli ní padli. Jakou cenu ale má takový vděk? Vždyť přeloženo do běžnějšího jazyka zde vlast vlastně volá: Drazí moji vojáci? Děkuji vám, že jste věrně bojovali za špatnou věc!
V učebnici dějepisu pro šestou třídu základní školy teď s Jožinem probíráme starověké Řecko. Vítězná bitva athénských hoplítů (těžkooděnců) proti obrovské přesile dobyvačných Peršanů na marathonské pláni vašeho bratra vzrušila tak, že jsme si tu kapitolu četli opakovaně. Druhý den, když jsem přišla z nákupu, byla na podlaze pokoje dlouhá linie z lega. Silná křídla řecké sestavy právě svírala Peršany do kleští, a než jsem ohřála pizzu, byla bitva rozhodnuta. Perská porážka byla drtivá! Proslulý běžec Feidippidés svlékl zbroj a vyrazil do Athén. Na rozdíl od učebnice však po výkřiku „Zvítězili jsme!“ nezemřel vysílením. Vděční Athéňané mu dali napít kořeněného vína, ošetřili mu nohy a my jsme zvědavě otočili list.
Soutěska Thermopyl se z legových kostiček stavěla skvěle! Ale když Jožin uslyšel, jak strašlivě to tam dopadlo, zase ji dojatě zbořil. POUTNÍČE, ZVĚSTUJ LAKEDAIMONSKÝM, ŽE MY TU MRTVÍ LeŽÍMe, JAKOŽ ZÁkONY KÁZALY nÁM. Ty verše vytesali Řekové na památku spartských hoplítů, kteří v počtu tří set mužů odráželi útoky perské přesily. A nakonec v té soutěsce padli všichni i se svým králem Leonidasem, který v beznadějné situaci odvolal spojence rozložené na okolních vršcích, aby je vlasti uchoval pro další obranné boje. Díky této obětavé strategii pak Řekové v následných těžkých bitvách u Salmíny a u Plataj nad okupantem definitivně zvítězili a zachránili tak nejen svou vlastní svobodu, ale i základy celé evropské civilizace, jak s odstupem času komentují autoři učebnice. Váš bratr se této větě sice pubertálně ušklíbá, ale uši má stejně zarudlé jako loni, když jsem ho vzala do krypty pravoslavného kostela v Resslově ulici, kde našli poslední úkryt atentátníci na Heydricha a kde jsou ve zdech pořád patrné stopy po kulkách a ten začatý únikový otvor.
Takticky využívám jeho rozpoložení a čtu mu ty věty o věrných německých vojácích a o neskonalé vděčnosti. „To sis to asi špatně přeložila,“ říká mi nejdřív.
„Ne, ne. Dívala jsem se do slovníku a pak mi to ještě zkontrolovala tlumočnice.“
„Tlumočnice?“ zpozorní. „A proč se v tom tak babráš, ty o tom snad chceš psát?“ „Hm.“
„Proč? Nepiš o tom. Jsou to jejich mrtví. Byli to normální frontoví vojáci, ne gestapáci, co ti zabili dědečka! Prostě o tom nepiš!“
Ale když pak o tom v noci přece jen píšu, křičí na mě přes zeď: „Já vím, jak to s tebou je! Tobě je líto, že už odtud za chvíli odjedeme. A tak si to městečko, kde nám bylo tak hezky, potřebuješ něčím zošklivit.“
Hm. Co teď, kazateli? Jak ukončíš svůj moralistní dopis? Že význam a smysl obětí by podle mne účinněji vystihla slova pokornější? Třeba takto: Ve světové válce 1939-45 padlo z města Bamberg 1922 německých vojáků na frontách Evropy a Afriky. Při pumových náletech zahynulo 224 mužů, žen a dětí. Pohřešováno zůstalo 1642 bratrů a sester. Vzpomínáme a přemýšlíme. Vaše zmařené životy nás vedou k pokoře k životu.
L.
Z knihy Dopisy z Bamberka
Autor: LENKA PROCHÁZKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |