Pod názvem ČESKÉ VÁNOCE JOSEFA LADY vydalo pražské nakladatelství BMSS-START (ISBN 978-80-86140-75-9) líbeznou knížku, kterou jako editor připravil a vlastními verši i doprovodnými texty opatřil Michal Černík, nejvýraznější osobnost dětské poezie (předškolního a mladšího školního věku) v české literatuře posledních desetiletí. Černík dobře ví, že „Josef Lada nám všem stvořil sen o českých Vánocích“, aby nám „jej svěřil do opatrování“ (s. 67). Středočeské Hrusice, Ladovo rodiště, jsou „patrně nejznámější českou vesnicí, ale na mapě je většinou nenajdete“, a jakkoli „obdarované sněhovou nadílkou“ se jeví „téměř stejně tak líbezné jako na Ladových obrázcích“, jsou navíc ony umělcovy ještě „zasněženy tichem vzpomínky a prozářeny světlem poezie“ (s. 69).
A právě tyto estetické kvality se editor a básník v jedné osobě snaží evokovat, a velmi úspěšně. Černík ve svých verších navazuje na tradice halasovské, hrubínovské i kainarovské, na Jaroslava Seiferta i Jana Skácela, abychom zůstali v domácím literárním kontextu a v druhé polovině dvacátého století. Kniha sama má být především poctou Ladovi, jenž je „procítěně český“ a „geniálně prostý jako lidová píseň“ (tamtéž), Černíkova poetika zcela souzní s „duchem“ Ladovým i s „duchem“ lidové písně, zvláště oné vánoční, takže je zcela pochopitelné, že v Českých Vánocích spolu všechny tři složky, tedy folklórní písňová slovesnost, Ladovy kresby a vzpomínky (obohacené o dvě pohádky: o narození Jezulátka a o tom, jak Pepík a Mikeš slavili Vánoce) a samozřejmě vlastní Černíkova poezie i poetická próza souzní, vzájemně se prostupují, ba cizinec může nabýt dojmu, že vše stvořil jeden a týž umělec – slova i kresby. Tak je k nerozeznání poetika, atmosféra lidové písně, Ladovy zasněžené vesnice a Černíkových veršů. Stačí srovnat Černíkovo čtyřverší Zimní radosti („Sáňkování, koulování / klouzání a bruslení, / to je naše radování, / to je naše těšení“) s lidovou písní Zima („Zima je, zima je, / každý se raduje / Padá sníh, padá sníh, / už jedeme na saních“).
Nejzdařilejší jsou takové verše, které přesahují horizont potřeb a očekávání malého dítěte a zprostředkovaně promlouvají i k dospělým, třeba médiem vícerozměrné metafory, jako např. v básničce Zimní dopis, v níž „zmrzlo nebe v potoce“ a „bruslemi do ledu / píší kluci koledu“ (s. 10). Dětský aspekt se v nich neprojevuje jenom stylizovaným rytmem, melodií, dějovou hravostí nebo tím, že vycházejí vstříc dětské zálibě v opakování slov a komických situací, ve hře. Projevuje se i v poznávání nové skutečnosti, resp. ve schopnosti posunout optiku malého čtenáře (a s ním i dospělého) – kdo umí vidět, ten je ve vodě i ledu schopen spatřit modré nebe a jiné zázraky. Proč bychom si nemohli poslechnout „Koledu sněhuláků“? Proč bychom nemohli slyšet koledu ve svistu bruslí?
Jest to zázrak „obyčejné“ personifikace: tak se stává hlína maminkou semínek, která v ní „spějí“, poletující vločky sněhu nás líbají na tváře, aby za tu ledovou něhu zaplatily životem, nebo se spolu s básníkem divíme: „Nikdo nikdy neviděl čerta, / a všichni víme, jak vypadá“ (s. 20). Jinak je velkou předností Černíkových básní, že je v nich stále jako by bezprostředně přítomen sám básník, jeho důvěrný a uklidňující hlas, který v nejjednodušších skutečnostech našeho citového světa nalézá svět hodnot, podstat a jistot. Ladovy obrázky a svět folklóru sloužily jako inspirační osnova, která estetickou invenci nesvazuje, nýbrž paradoxně „spouští“ a uvolňuje, vybízí k dialogu s dítětem, k nápodobě, ke hře s rýmy a slovy, a ústí v nenásilné mravně výchovné reflexe.
Nová Černíkova kniha bude zřejmě patřit k tomu nejlepšímu, co nabídne letošní předvánoční knižní trh pro naše nejmenší čtenáře.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |