Při četbě nejnovější, nezvykle lakonické knihy, kterou její autor Jan Stern vyprovází na světlo světa s vyzývavým popřením svých šesti analytických knih, jimiž si zjednal jak zájem čtenářů, tak i značný respekt i u názorových protichůdců, při četbě Sternova ČERNÉHO LIBIDA (Malvern, Praha 2012) se mi stále vnucovala otázka, neznamená-li to znejisťující popírání (znejisťující i nás, kdo jsme ty knihy až na dílčí výhrady vítali) rovněž popření stále opakované rezignace na přání a možnost i ctižádost nabídnout řešení těžší než řešení kvadratury kruhu; řešení, jak z bludného kruhu, totiž děsivě rozjetého kolotoče všerozhodujícího, k nesměnným hodnotám nejenom lhostejného, ale přímo bezohledného oběhu peněz ven.
Stern v redefinici a vlastně obraně až glorifikaci černého libida, jež prokazuje odvahu zajít až tam, „kam se jiní neodvažují v hrůze, aby tam nenalezli, co nalézt nechtějí“, ve skutečnosti v domyšlení i samého Freuda, svého miláčka, osmělen jeho odvahou dát se do díla znovu od začátku, sahá, aniž pracuje s pojmem svědomí, do svědomí nás všech, když krok za krokem odhaluje v nás a v našich dějinách, evoluci, politice a etice vždy znovu oživované iluze.
Objevoval-li a obhajoval už třeba Jaromír John světlé stránky pochybností, Stern jde ještě dál, soudě, že „přijetí teorie černého libida“ jako nikoli jen zla, „znamená přijmout totální pochybnost člověka, jeho totální odpovědnost za produkty svého lidství, jeho totální osamocenost a odříznutost od jakéhokoli pojišťovacího řádu, který by mohl ručit za jakýkoli smysl.“ Stern přesvědčivě dovozuje, jak by se bez černého libida zhroutila brzy nejen civilizace, ale „jakousi implozi (jakési zhroucení do sebe) by prožil i celý lidský druh.“ A protože si právem může zakládat na své konsekventnosti, logicky musel zpochybnit v čase svého Černého libida vše, co před ním - především o něm - napsal.
Už jsem kdysi poukázal na Sternovu domovskou příslušnost do obce jasnozřivého básnictví a možná jsem už také v té souvislosti citoval úvodní dva verše Kunderových Monologů „Být básníkem to znamená / jíti až na konec“. V tom smyslu je Stern v Černém libidu básníkem víc než kdykoli dřív, zřejmě už i u vědomí, že žádného konce vlastně není.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |