O životě s Michalem Černíkem

   Michal Černík mnohým z nás předložil své chytré pichlavé otázky. A mnohým se podařilo odpovědět. Pravdivost Černíkových otázek nelze obelhat. Jedním, kdo zůstal ušetřen vlastního sebezpytu, je on sám. Nastavil jsem proto, s dovolením, zrcadlo 33 otázek i jemu samotnému. Nebyl jsem odkázán.
   BŘETISLAV KOTYZA

   Komu byste chtěl poděkovat?
   Svým rodičům, kteří už dávno nežijí. Své ženě, že má se mnou trpělivost a je mi pomocnou rukou. Své dceři, že je taková, jaká je.
   Profesoru MUDr. Michalu Krškovi, že mne v letech 2000 a 2001 znovu na nějakou dobu s týmem dalších lékařů vrátil do života. A také několika lidem, kteří mi v devadesátých letech i později, když mi bylo úzko, nabídli pomocnou ruku, třeba v podobě zaměstnání nebo vydání knížek.

   Co pro vás znamená snění a o čem nejčastěji sníte?
   Sním až příliš často, a mé sny jsou pošetilé, zatímco realita se mi cynicky vysmívá. Zůstanu u literatury. Když jsem začal ve svých dvanácti letech psát verše, snil jsem o tom, že až budu slavný jako Petr Bezruč, tak se před fotografem, stejně jako on, schovám pod stolem. Léta sním o tom, že se mi podaří napsat tu zlatou knihu, která se bude stále číst, stále vydávat a stane se pokladnicí národa jako Erbenova Kytice.
   Sen vám nikdo nevykrade, nikdo nezničí, nic si za něj nekoupíte, nenakrmí vás, ale je taky nadějí a tahounem vašeho konání. Jak chudý by byl život, kdybychom snít neuměli. Snění pro mne právě proto zůstává milou částí mého života, ale ještě krásnější je na svůj sen si dosáhnout a zhmotnit ho. Kdyby člověk nesnil o tom, že chce létat jako pták, tak bychom ještě dneska byli bez křídel.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Když jsem v devadesátých letech byl třikrát v celkové délce dvaceti měsíců nezaměstnaný a marně jsem sháněl práci. Je to deprimující pocit, umím si představit, jak je dnešním nezaměstnaným, kteří pracovat chtějí. Tehdy jsem si připadal jako zbytečný člověk. Taková zkušenost posouvá vaše myšlení v pochopení pojmů jako sociální spravedlnost a zpevňujete si žebříček životních hodnot.

   Čemu vás naučil život?
   Všemu, co umím dnes. Oddělovat podstatné od nepodstatného, hodnotné od podbízivého, falešného a lživého, rozpoznávat lež od pravdy, vidět souvislosti dějů, jejich příčiny a důsledky, uvědomovat si omyly a chyby a jejich dopady, ubránit se davovým euforiím, davovým pravdám, mýtům a demagogiím. Vidět mnohem dál než do druhého dne. Naučil mne pochybovat a zachovat si střízlivé uvažování. Naučil mne sklonit se k práci, ctít ji a těšit se z ní. Naučil mne starat se o své zdraví. Naučil mne poprosit a poděkovat a být poddaným jenom sobě.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   To, co se stalo po roce 1990. Jako vždy se hlásaných ideálů zmocnili pragmatici, cynici, různá finanční a mafiánská seskupení, a ti všichni ideály demokratismu zneužili ve svůj prospěch. A pak mnozí bývalí přátelé a kolegové, kteří se ke mně po převratu přestali znát, a někteří se zachovali jako krysy.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Být sám sebou, zachovat si důstojnost a neokázalou hrdost. Umět si plnit svá přání, která se splnit dají, ale nezříkat se svých snů. Vědět, co v životě chci, dát smysl svému konání, i kdyby to mělo mít význam jenom pro mne. Zasloužit si svůj život, protože nepatří jen mně. V každodennosti si uhájit radost a v mysli úsměv.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Tu hranici jsem si pozvolna definoval už v sedmdesátých letech. Mohl bych ji shrnout takto. Nedělat svinstva, nebýt příčinou neštěstí jiným. Nestat se davem a nepřijmout jeho liché emoce. I za cenu toho, že jsem davem vyobcován. Nežít v rozporu se svým myšlením, se svým etickým krédem. Nenechat se koupit, nebýt slouhou a vykonavatelem cizí zvůle. Neudělat v životě nic, za čím bych si nestál, co bych chtěl odvolávat, čeho bych se chtěl zříkat, za co bych se měl stydět. Myslím, že svá jednání a slova jsem nepodřídil nemravným normám doby té minulé ani té dnešní.

   O čem jste si dělal iluze?
   O iluze jsem byl připraven už v dětství, takže v dalším životě jsem se spíš bránil dělat si iluze. Byl jsem vždy pochybující ke všem euforickým náladám společnosti a slibům moci. A pokud jsem si dělal iluze, tak jsem je nikdy nespojoval se svými ideály. Proto jsem ani po převratu ideály nezatratil jako mnozí.
   V prosinci roku 1990 mi vyšel ve slovenském Novém slovu rozhovor, kde jsem na otázku, jak si představuji budoucnost, odpověděl, že se vrátí šlechta, ovládne nás západní velkokapitál a my se staneme poddanským státem. Tu prognózu jsem si mohl dovolit vyslovit právě proto, že jsem se ubránil euforickým náladám společnosti a nedělal si iluze. A ona se naplnila v daleko obludnější podobě. Globální kapitál na nás praktikuje neokolonialismus, zbavil nás společné vize a vůle národa, podťal nás v kolenou - a mnozí ještě jásají.

   V co věříte?
   Věřím, že lidé po zklamání z kapitalismu budou hledat vizi nového uspořádání společnosti na základě jiného ekonomického modelu. Věřím ve skutečnou demokracii, nikoliv v její iluzi, jakou máme dnes. Věřím, že demokratický systém může být úspěšný pouze tehdy, když je sociálně spravedlivý, když má pevný sociální model, přerozdělování bohatství bere jako samozřejmost a bez rozdílu společenského postavení slouží všem. Věřím, že socialistické ideály, i když byly v minulé době znásilněné a v současnosti jsou zatracované, ti mladí v procesu dnešního trpkého poznání je znovu přijmou za svou životní filozofii, rehabilitují je a nakonec uskuteční už bez těch fatálních záhubných chyb.
   Být štvancem konkurenceschopnosti, vyrábět stále víc a víc a stále nové a nové je velkou deformací lidského myšlení, které je ve své konečné fázi zhoubné. Proto věřím, že lidstvo jako celek v sobě nakonec probudí sebezáchovný pud, hlavně ta část bohatého lidstva v Evropě a Severní Americe, a radikálně změní své myšlení a skromnost přijme jako životní styl. To je můj historický optimismus.

   Čemu jste přestal věřit?
   Bohu. A všem politikům, kteří se tváří jako bozi. Všem náboženstvím a všemožným vírám, které své bludy a pseudopravdy staví nad lidské poznání, nad rozum, nad prostou logiku, nad pravdy života a vůbec nad pravdy.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na ty, které neubližují jiným, které nejsou jiným tragédií. Na ty, které nejsou osudovými třeba pro celý národ.
   Většina našich polistopadových vládnoucích politiků se proměnila v hrobaře vlastní země. Podíleli se na devastaci našeho hospodářství a zemědělství, na likvidaci naší suverenity, na mravním rozkladu společnosti. Takové chyby se nedají odpouštět ani promlčet, jejich aktéři by měli být voláni k právní a morální odpovědnosti. Jsem přesvědčen, že míra trpělivosti většiny poctivých občanů brzy přeteče a že se tak stane.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Když začala velká privatizace, vymlouval jsem známým, že desetinásobek z rozděleného koláče může obdržet pouze jeden, těch devět zbývajících nedostane nic. Lidé uvěřili, že jako akcionáři zbohatnou, a nakonec většina z nich byla okradena. Podobných lží a dogmat se hlásalo spousta, jedním z jejich největších hlasatelů byl Václav Klaus. Lidi se snadno nechají zbavit vlastních názorů, vlastního myšlení a přijmou cizí lži či dogmata jako vlastní pravdy. Potvrzují to dějiny i současnost.
   Možná si lidé nejvíc nalhávají, že jsou svobodní jen proto, že mohou svobodně cestovat nebo podnikat. Ale člověk nemůže žít svobodně bez sociálních práv a sociálních jistot, ve strachu o práci a v obavě z nouze. Miliardáři či bezdomovci nejsou vizitkou svobody.

   Co dnes považujete za statečnost?
   V každé době, i té dnešní, považuji za statečnost uhájit si obyčejný život, aby byl plnohodnotný, čestný a poctivý. Někdy je k tomu zapotřebí velkého sebezapření a nehalasné odvahy. Myslím, že tato tichá a prostá statečnost je i stavebním kamenem demokracie.

   S čím se nesmíříte?
   S tím, že ze mne někdo dělá druhořadého občana třeba jen proto, že myslím jinak, než si žádá dnešní doba, a že jsem život prožil tak, jak jsem ho prožil. Nesmířím se s arogancí, s nadutostí, chamtivostí, demagogií a lživostí mocných. S mocnými grázly a hlupáky. S bezprávím a s nespravedlností. S vykořisťováním jedněch druhými. S bídou a chudobou většiny a ohromným bohatstvím jedinců. S válečnými agresemi imperiálních mocností.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Důstojnost. Kterou nás nikdo neučil, kterou od nás nikdo nevyžaduje, spíš naopak se ji všude snaží v nás pošlapat. Vědomí vlastní hrdosti na svou práci. Žít vzpřímeně, mít vzpřímenou mysl a duši. Umět milovat, neumět nenávidět. Umět životu dávat, nikoliv jenom z něho brát. To, co z člověka vyzařuje, nějaké člověčenství, nějaká duše.

   Děsí vás něco?
   Temnota a omezenost myšlení, slepota vidění, chamtivost mocných, která může být zničující i pro svět třeba v podobě války. Snadnost zmanipulování většiny, z které se vytvoří frivolní, nepřemýšlivý, bezcitný a krutý dav. Dav netvoří, ale ničí. V době vyspělé počítačové techniky a obrovského vědeckého pokroku je lidská povaha stále na úrovni pračlověka, který obrovské vynálezy často proměňuje jen v prostředky smrti.

   Umíme jako národ zacházet se svobodou a demokracií?
   Neumíme, nejsme k ní vedeni, hodně lidí si svobodu zaměňuje se svévolí. Pak televizní moderátorka s úsměvem prohlásí, že teď, když máme svobodu, si každý může dovolit všechno. Nebo jeden pražský senátorský kandidát na volebním plakátu hlásal, že svoboda jedince je nade vše. Oba nepochopili rozměr svobody a nadřadili svobodu jedince nad svobodu společnosti. Nedošlo jim, že svoboda je nejen odpovědností k sobě a ke svým činům, ale především odpovědností ke společnosti, v níž žijeme, je tedy mírou vzájemného respektu. Konečným výsledkem toho nepochopení je svévolné vykládání svobody a její zneužívání na úkor společnosti i zákonů. Každý grázl, podvodník a příživník se pak vehementně ohání svobodou a demokracií. Svoboda je jako řeka. Musí mít břehy, a my je nemáme.

    Dá se svoboda zneužívat?
   Ano, svoboda a demokracie jsou skvělými záplatami na války, které jsme v posledním období zažili v Jugoslávii, Iráku, Kosovu, Afghánistánu, Libyi a jinde. Heslo „trvalá svoboda“ a podobné žvásty jsou přímo výsměchem svobodě. Lidé v napadených zemích se stávají trvale svobodní jen jako padlí po leteckých a raketových náletech.
   A v naší zemi? Stále víc jsme svědky toho, jak se zákony dají koupit, a s nimi se dá koupit i bezuzdná svoboda.

   Jaká rizika obsahuje svoboda a tvůrčí svoboda?
   I když je fantazie bez hranic, tvůrčí svoboda musí mít limity, které dovedou překračovat jen opravdoví tvůrci. Tvůrčí svoboda ovšem končí tehdy, když chcete své dílo uplatnit. Najednou poznáváte, že je vám nanic, protože nastoupil teror peněz jako hlavní cenzor a diktátor. Potom svůj talent můžete taky vyvekslovat za byznys.
   A pak je druhé riziko tvůrčí svobody. Když se umělec zbaví tvůrčí autocenzury natolik, že v touze po originalitě a slávě popře veškeré etické i estetické limity. Najednou jsme svědky exhibicionismu, glorifikace morbidnosti, ošklivosti, zla, negativismu, zrůdného naturalismu, rozkladného životního pocitu. Snobové jsou dnes fascinováni britským nekrofilním výtvarníkem Damienem Hirstem, který předvádí preparované mrtvoly, například souložící kostlivce. Co to je za umělecké dílo, když vám místo zbavení zemské tíže zatne do hlavy sekyru?
   To jsou ta největší rizika tvůrčí svobody. Dávám přednost Josefu Ladovi.

   Má v dnešní době devalvace lidských a uměleckých hodnot nějaký smysl psaní třeba poezie?
   V soutěži s levným čtivem a knižním pragmatismem poezie prohrála. Ve většině knihkupectví už dávno zmizely regály s poezií, v médiích byla poezie vymýcena a obecně se ve společnosti vytváří dojem, že je poezie mrtvá. Pokud si tři sta lidí přečte mé verše, pak to význam má, pak je to třistakrát lepší než nedělat nic. Mé webové stránky měsíčně navštěvuje několik set lidí, to už přece o něčem svědčí. Naplňuje mne to radostí i hrdostí a přesvědčuje mne, že poezie má smysl alespoň pro pár lidí.

   Měl by být spisovatel svědomím národa?
   Kdo jiný než spisovatel by měl být svědomím národa, avšak nejdříve se musí stát svědomím sobě samému. V devadesátých letech se pojmu „spisovatel jako svědomí národa“ mnozí spisovatelé vysmívali, zasunuli ho do starožitností i s národem, národní hrdostí a vlastenectvím. Většina spisovatelů se v těch letech vzdala práva vyjadřovat se k veřejným věcem, vzdala se občanské angažovanosti, svého kritického myšlení a sama sebe tak umlčela, až na pár výjimek, převážně členů UČS. Považuji to za velké selhání spisovatelů a intelektuálů vůbec.

   Myslíte si, že žijete svobodně tak, jak byste chtěl žít?
   Nikoliv. Má míra svobody je silně determinována mými finančními možnostmi, celospolečenskou a ekonomickou situací, nesmiřitelností snobů a mnohých lidí v médiích a kultuře, pro něž neexistuji. Jak se potom mohu cítit svobodný jako člověk, jako spisovatel?
   Každý den jsem znásilňován, ponižován a degradován realitou, která je mnohem silnější než mé představy či přání. Jako občan musím tvrdě platit za všechny velké naše i zahraniční firmy a miliardáře a multimilionáře, kteří jsou v daňových rájích a státu neodvádějí daně, musím platit za všechny další úniky daní a za rozkrádání peněz, musím platit za vědomou absenci zákonů anebo za korumpování stávajících. O samozřejmost žití jsme byli jako občané sprostě okradeni a stále víc jsme okrádáni.

   Jaká je vaše největší zkušenost?
   Někdy v polovině devadesátých let měl v ještě tehdejším Rudém právu rozhovor Franz Neubauer, bavorský politik a jeden z představitelů sudetských Němců. Zcela nepokrytě přiznal, že stačí finančně zaangažovat pár politiků, poslanců, novinářů a historiků, a v naší zemi si prosadí všechno, co potřebují. Prosadili téměř vše. Mimo jiné u nás vlastní většinu tisku, a kdo má tisk, může politiky a občany ovládat jako loutky na provázku.
   A mohl bych sem přiřadit Mezinárodní měnový fond a Světovou banku a další globální hráče velkého kapitálu, kteří si své zájmy u nás prosadili korumpováním mocí a penězi lidí na určujících místech. Ohromila mne prodejnost, která se stala normou, ohromila mne chamtivost, která se stala ctností.
   V průběhu posledních dvaceti let jsem mockrát poznal, že se poctivost, čestnost, odpovědnost a další mravní kategorie nevyplácejí. Že jste pro tyto vlastnosti dokonce považován za hlupáka, za neschopného, anebo jste za ně i trestán. Myslím, že moje postoje jsou i postoji mých přátel a vůbec většiny poctivých lidí v naší zemi.

   Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
   Nečtu bulvár, nesleduji plytké televizní zábavy, seriály a komedie, nezajímají mne loutky typu VIP, nezadal jsem se uniformnímu životnímu stylu a myšlení. Vytvářím si svůj vlastní svět, v kterém si hájím a laskám hodnoty všelidské, duchovní a umělecké. Duchovní prázdnota stádnosti je deprimující a pro vládce světa je žádoucí, lidé necítí, nepřemýšlejí a stávají se ovladatelnou masou.

   Co jste pochopil až teď?
   Pochopil jsem, že socialismus s demokracií je si mnohem blíž než kapitalismus s demokracií, který se často zaklíná demokracií při záplatování svinstev. Pochopil jsem, jak velikou pravdu měl Marx, když napsal, že posledním stadiem kapitalismu je imperialismus s vládou finanční oligarchie, která své problémy řeší válkami. Pochopil jsem, co za kreatury dovede udělat z lidí nenasytná touha po moci a penězích. Politici, kteří vedou své národy do jakýchkoliv válečných agresí, by měli stát před mezinárodním tribunálem a zodpovídat se za zločiny. Z pochopení mnoha a mnoha dalších věcí vykrystalizoval můj světový názor.

   Co bylo vaším největším zážitkem posledních dvaceti let?
   Zcela osobní zážitek. Když jsem měl počátkem tohoto století v nemocnici zástavu srdce, ocitl jsem se ve vesmíru, kde se vznášeli zemřelí autoři dětské literatury, které jsem dobře znal: Bohumil Říha, František Nepil, Jiří Kalousek, Ladislav Mikeš Pařízek a další. V čele stál Ota Hofman s otevřenou náručí a s úsměvem mi říkal: „Tak tě vítám mezi námi.“ A když mne objal, začala mne nějaká síla od něho odtrhávat a táhnout zpátky - a mně se nechtělo vrátit se do světa.
   Druhým zážitkem byla teatrální přehlídka pokrytců při pohřbu Velkého Pokrytce. Takové absurdní divadlo by nevymyslel ani sám Velký Pokrytec, mistr absurdity; byla to skutečná pointa jeho života. Dočkali jsme se jeho civilního blahořečení.

   Čemu nerozumíte?
   Lidem, té většině, která se nechá vždy omámit krásnou lží, která sedne na lep politickým a ekonomickým kupčíkům s demokracií a svobodou. Lidem, kteří nejdříve musí dostat v pravém slova smyslu nakopáno, aby si pak protřeli zaslepené oči a vystřízlivěli. Stále nerozumím tomu, jak snadno si lidé práce nechali zničit hospodářství své země, jak přihlížejí rozkladu sociálního státu a likvidaci jeho samotné funkce, jak lehce se nechali zbavit svých základních sociálních práv a existenčních jistot, jak se nechají vykořisťovat státem či firmami. Nerozumím tomu, jak zcela nekompetentní a amorální lidé mohou dělat třeba ministry nebo poslance, a oni je dělají, protože v této zemi neexistuje stud a odpovědnost. Nerozumím tomu, proč občané dosud mlčí, proč nenašli vůli k defenestraci mocenské arogance.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Že zákony jsou alfou a omegou každého demokratického sytému, pokud má dobře fungovat ke spokojenosti občanů.
   Počátkem tohoto století jsem pro časopis Sondy dělal rozhovor s profesorem JUDr. Václavem Pavlíčkem. Zeptal jsem se, zda má stát sílu a politici vůli, aby se v naší zemi vytvořilo pevné právní prostředí. Profesor Pavlíček mi odpověděl, že na půdě Senátu měl polemiku se senátorem Danielem Kroupou, který uváděl, že on se cítí být tvůrcem právní filozofie 90. let a že právní positivismus - což je ve skutečnosti požadavek dodržování Parlamentem přijatých zákonů a mezinárodních smluv a dodržování platného práva - je něco, co je třeba odmítnout a nepřipustit, aby se tyto principy ve společnosti uplatňovaly. Pavlíček tehdy řekl, že neseme důsledky za pohrdání právem, které založili politici a ideologové jako Daniel Kroupa, Tomáš Ježek a jim podobní - bez adekvátních historických i právních znalostí a dalších nezbytných vědomostí nutných pro řízení státu. Potvrdil mi to, co jsem si myslel už delší dobu. Že svrchovanost zákona, který je znakem právního státu a dává právní jistotu každému občanovi, je v troskách a že za nastolení právního negativismu nesou vinu vládnoucí politické elity. Naše demokracie je atrofovaná, protože ji určují atrofované zákony a charakterově pokřivení lidé.

   Litujete něčeho?
   Čtyř desítek let budování socialismu, který byl spíš pseudosocialismem, a právě proto v soutěži bipolárního světa prohrál. A dvou desítek let budování kapitalismu, kdy nám porevoluční vůdcové slibovali, že za tři roky budeme na úrovni Rakouska, a zatím nám oni a všichni následující vůdcové tady zanechali zemi vydrancovanou jako po nájezdu barbarů. Ta promarněná desetiletí jsou možná dobrá jen k tomu, abychom si uvědomili, jak se to všechno dělat nemá.

   Jak by podle vás měl vypadat svět?
   V polovině devadesátých let minulého století jsem v časopisu Vlasta nazval jednu svou reportáž Podruhé se narodím ve Švédsku. Považuji se za českého patriota, napsal jsem o své zemi, a hlavně o Polabí spoustu veršů, reportáží, črt a fejetonů. Ale když vidím, jak plundrujeme svou zemi, jak se chováme navzájem k sobě, k svému životnímu prostředí a k přírodě, tak se stydím, že jsem Čech.
   Pak sním o tom, že bych raději žil v jiné zemi, kde lidé zákony ctí jako něco zcela samozřejmého, kde je morálka vnitřním příkazem každého, kde se lidé chovají navzájem k sobě a k přírodě jako k svému dítěti a jsou hrdi na svou vlast a na výsledky své práce. Nebojí se stáří, protože se nestanou nežádoucími, a lidský život a jeho kvalita jsou prioritou každé vládní politiky. Prostě tu mají všude uklízeno, doopravdy i obrazně. To by pro začátek mohlo stačit s mou vizí budoucího světa, tahle je realizovatelná.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Nebýt nešťastný. I to je třeba štěstí. Nastavit svou tvář zapadajícímu slunci, naslouchat hvízdání kosů, napsat verše či pohádku a radovat se z nich, zachvívat se z prožitku vnitřní radosti, zachvívat se slastí, nikoliv hněvem či bázní. Umět žít prostě a skromně a považovat to za štěstí. Štěstí je mír nastolený v zemi, v lidech i ve vlastní duši.

   Co byste napsal pod slova - živote, díky?
   Živote, i když jsi často stál za starou belu, zopakuj se mi. V nějakém mladém a zdravém těle.

   Přejete si něco pošetilého?
   Žít ve světě, který je bezpečným a báječným místem k žití.


   Michal Černík
   se narodil 28. 2. 1943 v Čelákovicích, vystudoval PF UK v Brandýse nad Labem, obor čeština-historie, čtyři roky učil, poté působil v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988-1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Vydal přes tři desítky knih: verše pro děti, pohádky, veršované pohádky, naučné knížky pro děti, verše pro dospělé a šest knih literární publicistiky. Žije v Praze. Má své webové stránky s adresou: www.michalcernik.cz

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]