(31. 10. 1821 – 29. 7. 1856)
Jestliže Miloslav Ransdorf v Obrysu-Kmeni z 1. 8. 2012 obsáhlou studií o Boženě Němcové, první české ženě-spisovatelce, předjímající svou dobu, právem upozorňuje na opomíjení významných výročí osobností našich dějin, byla touto studií připomenuta čtyřicátá léta 19. století – období počátků realismu v české literatuře.
156. výročí úmrtí Karla Havlíčka je příležitostí přihlásit se nekonvenčně k památce vrstevníka Boženy Němcové, spisovatele, novináře, kritika a politika, člověka, jenž – za svízelných poměrů rakouské monarchie – se ve 40. letech a v první polovině 50. let 19. stol. zasloužil o formování a uvědomování českého národa. Tento aspekt je třeba zvýraznit právě nyní, kdy v divadelně sehraném a obratně režírovaném dohadování politických sil přijatelných pravici vystupuje v ČR do popředí nikoli rozšiřování a posilování demokracie a svobody, nýbrž vytrvalá snaha a konsensus při upevňování kapitalismu. Tento staronový kapitalistický řád směřuje k omezování české ekonomické nezávislosti a rozhodovacích procesů vinou zahraniční politiky, vedené cizákem, nemajícím vztah k českému národu, a tím i k postupnému omezování státní suverenity, národní osobitosti a bezpečnosti.
Všestranná, intenzívní Havlíčkova činnost, charakterizující jeho poměrně krátký život (dožil se necelých 35 let), stala se svou literární tvorbou odkazem budoucnosti.
Pro lidský i umělecký růst Karla Havlíčka Borovského (Borovský se někdy podepisoval podle svého rodiště Borové) byly české kořeny. Světonázorově na Havlíčka působilo studium v pražském arcibiskupském semináři v Klementinu (1840-1841), odkud byl vyloučen. Z vlastní zkušenosti poznal církevní katolické autoritářství, dogmatismus, názorové předsudky, konzervatismus a církevní hrabivost. Uvedené zkušenosti motivovaly už ve 40. letech jeho spisovatelskou činnost satirickou, zejména epigramatickou, literárně-kritickou i žurnalistickou. Havlíčkův osvícenský racionalismus rozhodně odmítal protirozumové přístupy ke skutečnosti. Vedle zápasu proticírkevního, protiklerikálního vedl po celý život boj o pravdivé, realistické poznání Slovanů. Mnoho k tomu přispělo Havlíčkovo bezprostřední seznámení s Ruskem, kde se na přímluvu Šafaříkovu stal v rodině profesora S. P. Ševyrjeva v roce 1843-1844 vychovatelem. Po počátečním nadšení a okouzlení Havlíček záhy prohlédl polofeudální zaostalost ruských poměrů a carismu vůbec.
Z tohoto kritického, realistického pohledu rodilo se na tehdejší dobu moderní Havlíčkovo pojetí Slovanstva a východisko k jeho věcnému chápání spatřoval Havlíček v interpretaci konkrétních slovanských národů jako jeho základních, určujících složek.
Havlíčkova zásada platí dodnes, zní: Jsem Čech a pak teprve - jsem Slovan, jsem Evropan apod. Uvedenou zásadu uplatňoval Havlíček jako kritik-žurnalista a jako kritik literární. V roce 1848 s ní vystupoval i jako politik, jako mluvčí liberální české národní strany, i když si byl vědom, že nejvlastnější oblastí jeho působení je žurnalistika. Proto také jako poslanec kroměřížského sněmu se 14. 12. 1848 svého poslaneckého mandátu vzdal, aby se mohl zcela věnovat redigování Národních novin, které rozšířil o satirickou přílohu Šotek, ilustrovanou Soběslavem Pinkasem; tuto přílohu zaplňoval Havlíček především vlastními pracemi, mnohdy písňového charakteru, které záhy zlidověly.
Rozehnání kroměřížského ústavodárného sněmu 7. 3. 1849 a zmaření demokratické diskuse nad připravovanou ústavou znamenalo pro Havlíčka politickou školu – ta vedla k vystřízlivění z iluzí o ušlechtilosti pohnutek mladého mocnáře Františka Josefa a radikalizovala Havlíčkovy politické postoje. Přesvědčil se, že jeho austroslavistická koncepce je poražena. Havlíčkovy žurnalistické projevy se proto staly důraznějšími. Po rozpuštění ústavodárného sněmu do Národních novin napsal: „Jsou okolnosti v životě, kdežto žádá opatrnost mlčeti a nepovědět celou pravdu najednou: jsou však i doby takové, kde svědomí zavazuje každého poctivého člověka ouplnou pravdu říci a nesmlčeti své mínění, a byť i meč katanův nad hlavou byl napřažen. Tato doba nastala nyní.“
Havlíčka čekala zvyšující se politická perzekuce, střídaly se policejní obsílky, zabavování vytištěného nákladu, různé šikany, zákazy distribuce; ty postihly zejména Slovan, časopis věnovaný politickým, veřejným záležitostem, zvláště českým. Havlíček byl odpovědným redaktorem a vydavatelem časopisu, který vycházel v Kutné Hoře od 8. 5. 1850 do 14. 8. 1951, kdy jej Havlíček sám zastavil, neboť neměl pro rostoucí perzekucí možnost svobodně psát. Už 10. 3. 1851 byl vypovězen z Prahy a nebylo mu dovoleno do Prahy se navracet. Havlíčkovy protiklerikální Epištoly kutnohorské byly zabavovány, ale přesto se šířily.
Dne 12. 11. 1851 stál Havlíček v Kutné Hoře před porotním soudem (poprvé stál před porotou v Praze 13. 4. 1849, kdy se sám hájil), vždy však byl osvobozen. Jeho ideové vítězství tím více podněcovalo odvetu mocných.
Havlíčkův postoj za vzrůstající reakce byl obdivuhodně nekompromisní, na rozdíl od některých jeho bývalých spolupracovníků, kteří se tlaku reakce přizpůsobovali buď z oportunismu, nebo ze strachu, popř. svou pokrokovější minulost zapírali.
Havlíček byl přesvědčený vyznavač demokracie. Prosazoval federalizaci a decentralizaci. Základ svobodného státu spatřoval v obci. Jako odpůrce všech privilegií byl odpůrcem výsad šlechty. Ostře vystupoval rovněž proti „peněžní aristokracii“, nesouhlasil, aby jen několik lidí mohlo bohatnout a ostatní byli z prosperity vyloučeni, jak se to mnohdy stávalo právě příslušníkům českého národa. Havlíčkovi naopak šlo o sociální vzestup vlastního národa. Vystupoval proti každému absolutismu (nejmohutnější jeho satirou je Křest svatého Vladimíra) a především proti tomu, jehož zvůli Havlíček na sobě pociťoval nejvíce, proti absolutismu rakouskému a jeho pomocníku – katolické církvi. Uznával potřebu udržovat vojsko, jeho existenci však podřizoval národnímu zájmu a jeho početnost jisté přiměřenosti. Byl nepřítelem násilí a reakce, a to i v pojetí armády. Ztotožňoval se s teorií právního státu, odmítal rozhodnutí vlády a nebál se je v konkrétních případech, byla-li pokrytecká, kritizovat. Čím byl tlak větší, tím Havlíček důsledněji právo a spravedlnost hájil, v odůvodněných případech doporučoval zákonný odpor, spatřoval v něm „nejlepší prostředek k hájení svobod proti nadřazené moci, k povzbuzování zmužilého ducha v národu“, „zákonný odpor jest první nevyhnutelný stupeň k dosažení pravé svobody“. (Slovan, 10. 8. 1851)
Při podpoře svých stanovisek se Havlíček odvolával na své české názorové spojence a přátele, kupř. Fr. Palackého, na liberální demokraty i ze zahraničí, ukázky z jejich děl překládal a ve Slovanu uveřejňoval.
Rakouská vláda usilovně hledala způsob, jak vliv Karla Havlíčka (navzdory vzrůstající perzekuci stále morálního vítěze) minimalizovat. Z iniciativy nejvyšších míst ministra spravedlnosti Dr. A. Bacha, kdysi v roce 1848 liberála a nikoli Havlíčkova nepřítele, i samotného císaře, se přece jen podařilo Havlíčka politicky izolovat jeho zatčením a odvezením do Brixenu v jižním Tyrolsku, kde byl pod policejním dozorem od 21. 12. 1851 do 27. 4. 1855 internován. Propuštěn byl až po značných průtazích a ještě pod podmínkou, že se písemně zřekne novinářské činnosti, což učinil teprve po váhání a s vnitřním odporem. K tomu je třeba poznamenat, že v květnu 1852 za Havlíčkem do Brixenu přijela jeho manželka Julie a dcera Zdeňka. Drsné tamější klima však Havlíčkově ženě nemocné plicní chorobou nesvědčilo, takže s dcerou 30. 9. 1854 odjela. Havlíček však toužil po opětovném setkání s ní, a to bylo rozhodující pohnutkou, proč zmíněné dilema uvedeným způsobem vyřešil, ač, jak se přiznal, se v něm vše vzpíralo. Naprosto však netušil, že po návratu do vlasti v květnu 1855 se s ní už živou nesetká. Julie zemřela 16. 4. 1855. A co bylo nejkrutější: Havlíčkovi se po jeho návratu někteří jeho přátelé ze strachu a opatrnictví vyhýbali.
Je zkreslováním dějin, jestliže naši odnárodnělí historikové za vydatné pomoci prohabsbursky smýšlejících dějepisců Havlíčkovu brixenskou internaci rehabilitují div ne jako jakousi státem zabezpečenou dlouhodobější rekreaci, za níž Havlíček realizoval svá umělecká díla: Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra (nedokončeného, popř. závěr se nedochoval).
Karel Havlíček Borovský, kritik feudálního zpátečnictví a absolutismu, svobodomyslný novinář, stoupenec politické demokracie a velký umělec-satirik si rozhodně nezasloužil, aby jeho odkaz byl zkreslován a desinterpretován, aby Havlíčkovy omyly byly zveličovány a jeho skutečný přínos české kultuře politické i literární odsouván do pozadí ve prospěch mnohdy samozvaných představitelů naší soudobé oficiální politické a kulturní scény. Přesvědčivě proto dnes k nám promlouvá Havlíčkovo vyznání (z veršů Moje píseň, napsané 12. 7. 1854 v Brixenu):
Přislibujte si mně,
poučujte si mne,
vyhrožujte si mně,
přece zrádcem nebudu!
Moje barva červená a bílá,
dědictví mé poctivost a síla.
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)