Dvaadvacet let dělí první českou premiéru hry George Taboriho MEIN KAMPF (režie Jiří Frehár) v tehdejším smíchovském Realistickém divadle od nového uvedení na téže scéně, dnes už – po nedlouhé epizodě Labyrintu v 90. letech – fungující pod historickou značkou Švandova divadla.
A jde bezpochyby o inscenaci pozoruhodnou a závažnou. Sám autor hru nazval fraškou, byť hlavním hrdinou je mladý Adolf Hitler a klíčovým tématem jeho pozvolna se prosazující zrůdný myšlenkový svět. Groteskní nadsázka je kontrapunktem vážného, tragického dramatikova sdělení, což je zdrojem vnitřního napětí hry i možnosti odkrývat otázky, které by si jinak divák zřejmě nepoložil. Především jde o to, zda jsou cesty, jak zastavit rodící se zlo, zda je možné zbrzdit člověka, který stále více sklouzává ke zločinným nacistickým myšlenkám o nadřazenosti rasy a nutnosti vyčistit svět od Židů.
Bizarnost Taboriho hry je právě v tom, že se opatrovatelem slabošského, nevyrovnaného mladíka Hitlera, přijíždějícího z rodného Braunau do Vídně, kde se chce ucházet o studium na výtvarné akademii, stává bohatou životní zkušeností vyzrálý Šlomo Herzl (hraje ho Filip Čapka), prodavač biblí, žijící ze dne na den, sám příslušník vyvoleného národa. Ač má svých starostí dost, poskytne příchozímu přístřeší, stará se o něj a pomáhá mu překonávat pocity nejistoty a deprese. I Hitlerova image v podobě zastřiženého knírku je jeho nápadem, stejně jako název pro vysněnou Hitlerovu knihu Mein Kampf. Šlomo překazí i symbolické Hitlerovo setkání se Smrtí, když zabrání jeho sebevraždě. Paradoxně tak pomáhá otevírat prostor pro jeho narůstající sebevědomí a v mladíkově duchovním obzoru pro postupný zvrat pozitivních hodnot v jejich protiklad.
Mladá režisérka Anna Petrželková pojala protagonisty, mezi něž ještě patří Šlomovi přátelé Lobkowicz (Miroslav Hruška) a Markéta (Martina Krátká), jako jakési bezdomovce, pohybující se po schodišti trvale zaplňujícím celou scénu, které je otevřeným prostorem pro veškerý jejich život, pro obnažení i jejich soukromí a tím i hlubší odkrytí smyslu jejich bytí. Provizornost zdejšího života zdůrazňují kufry a zavazadla, různě rozmístěná v prostoru. Zatímco Hitlerovi židovští partneři na jevišti jsou diváky dík své lidskosti a laskavosti vnímáni příznivě, v případě budoucího fýrera rozporná postava přesvědčivě přiblížená Tomášem Pavelkou od počátku probouzí nepříznivé emoce. Je nesympatický svým vzhledem, oblečením i způsobem řeči, v níž převažuje fistule, v jeho povaze chybí pocit vděčnosti za poskytnutou pomoc, zlověstně působí jeho veřejný projev, improvizovaný vsedě na záchodě. Ani chvilkové náznaky nejistoty a bezmocnosti nezískávají postavě body, divák ji vnímá i prizmatem její dobře známé historické role.
V režijním pojetí zaujmou i některé pozoruhodné symboly. Tak třeba kostým Paní smrti (Petra Hřebíčková) vzbuzuje asociace s havranem či krkavcem; je zřejmé i to, že Smrt chce Hitlera navštívit z důvodu možné budoucí spolupráce, nikoli že by tak chtěla svět připravit o blízkou vražednou pohromu, která se tu v závěru představení evokuje kusy masa zavěšenými v pozadí scény. Působivá je i herecká kreace živé slepice, láskyplně darované Šlomovi Markétou. Ta se klidně a spokojeně prochází mezi kulisami, obřadně si zobe, má svůj vlastní svět, ten lidský se jí nijak netýká. A právě její autenticita, nezávislost, relativní svoboda jsou tím, co Hitlera znepokojuje, co vnímá jako nebezpečí, osobní ohrožení, a proto slepici zabíjí. Ta je možná první v nekonečné řadě obětí budoucích vražd.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)