Ležel jsem pět metrů od cesty. Cesty stoupající vzhůru do hor. Tudy jsme chodívali jako kluci hrát si na vojáky Titovy armády a právě v těchto místech jsme uskutečňovali své závěrečné bitvy. Tady kolem byly různé kamenné skrývačky, prohlubně mezi velkými kameny a přitom vesnice odtud byla vidět jako na dlani. Mohli jsme ji „ostřelovat“, „postavit tady děla“, jež měla hlídat nebe před „nepřátelskými letadly“. Tito, ať se o něm dnes říká cokoli, byl stále naším klukovským hrdinou a byl jím u kluků donedávna. Hrdinou, který se dokázal spostavit Němcům, vítězit nad nimi a navíc sjednotit rozdělenou Jugoslávii. Snažili se ho chytit, připravovali léčky. I ustašovci ze severu byli u toho, a přece jim stále unikal a nakonec se objevil v Bělehradě jako vítěz. A vůbec se nikdo tehdy neptal: „Jsi Srb, Chorvat nebo Slovinec?“ Ani my, jako kluci, se neptali.
Ležel jsem deset metrů od cesty, dva metry od kráteru způsobeného minometnou minou vystřelenou z protějšího kopce, který ovládala protistrana. Ode mne o něco výš byl další kráter. Ten první pohřbil mé dva kamarády, ten druhý se pokusil pohřbít mne. Nevyšlo to. Žiji. Jen rukou nemohu hýbat, a přitom na pravé noze mi leží velký kámen, který ne a ne tou druhou odsunout. Čím víc jsem se namáhal, tím méně síly jsem měl. Potřeboval jsem pomoc, ale kolem nebyl nikdo, kdo by přispěchal.
Ležel jsem hlavou ve směru vrchu nade mnou. Pode mnou byla moje rodná vesnice, která kdysi poskytovala pomoc Titovým vojákům, v níž ruku v ruce bojovali pravoslavní, katolíci i muslimové, aby teď rozdělena podle náboženství v sobě skrývala smrt. Přes noc se tu z Alláhových stoupenců stali muslimové, což z nás ostatních udělalo pravověrné Srby. Psali jsme stejným písmem, mluvili stejným jazykem, jen boha jsme nazývali jinak a z těch druhých jsme udělali nepřátele na smrt.
Ležel jsem na tvrdé kamenité půdě. Toužil jsem po vodě a nedostával ji. Neměl mi ji kdo podat. A dole ve vesnici se stále střílelo a hořely domy. I náš, jak jsem mohl poznat z kouře pod protějším svahem, byl v plamenech. Snad se otci, matce a dvěma sestrám podařilo utéci. Sám jsem, stejně jako mí dva bratři, vzal samopal do ruky a šel bojovat, ač jsem do poslední chvíle byl proti válce a zůstával ve vesnici v době, kdy většina mužů už byla v horách.
Napřed byla fronta daleko. Pak se střelba začala přibližovat, až se usídlila v horách za námi. Vesnice byla mezi oběma tábory a brzy ten či onen se pokusil ji obsadit. Již dávno předtím švagr, s nímž jsme si jako kluci hrávali tady v horách a později kopali v našem fotbalovém mužstvu, a nakonec jsme se stali i příbuznými, se postavil do čela místních muslimů. Napřed to začalo slovními potyčkami, přerostlo v pěstní souboje, a když se objevily zbraně, švagr zmizel v některé z muslimských bojůvek. Bratři odešli k Mladičovi a já zatím zůstával doma. Když ale do vsi vnikli muslimští ozbrojenci vedení mým švagrem, musel jsem, ač nevěřím ani v toho, ani v onoho boha, utéci a připojit se k bratřím. Boje pak probíhaly v okolních horách. Vesnici chvíli drželi muslimové, chvíli pravoslavní. Stále však ti, co v ní bydleli, zůstávali, i když uzavřeni většinou do svých domů, staří a ženy. Až teprve nedávno se všechno změnilo. Nikdo neví, co bylo příčinou. Snad špatné slovo o bohu těch druhých, snad stará, už dávno zapomenutá křivda, snad jakási nespecifikovaná osobní zášť, která se dostala na povrch. Kdo vystřelil první, se neví a nikdo nikdy zkoumat nebude.
Ležel jsem a nenáviděl slunce, které mi ubíralo mnoho sil. Pokud brzy někdo nepřijde mi pomoci, nebudu už pomoc potřebovat, uvědomil jsem si. Já, poslední z rodiny, který vzal do ruky samopal a šel za svými bratry, i když jsem s boji nesouhlasil. Našel jsem je v horách. Několik dnů jsme společně vzpomínali u ohňů v Mladičově armádě. Dole ve vsi zatím řádili muslimové. Pak se bratr Radko ocitl v jednotce, která dostala za úkol osvobodit vesnici. Věděli jsme, že naši žijí, že zatím stojí i náš dům, který stojí na jejím kraji, trochu krytý kamenným valem zařezávajícím se do našeho údolí. Vesnici se však osvobodit nepodařilo. Přitom několik z našich bylo muslimy vedenými švagrem zajato. Co se s nimi stalo, jsme se mohli jen domnívat. V noci se bratr Josip a několik dalších mužů z vesnice vydali na zvědy. K ránu se vrátili s otřesnými zprávami. Zajatci byli po mučení zastřeleni. Trestné rotě vele švagr. „A Radko?“, zeptal jsem se. „Neušetřil ho, i když sestra prý o jeho život prosila,“ dozvěděl jsem se. Tehdy jsme se rozhodli – pomstíme se. Sice jsme dostali rozkaz „nepodlehnout citům a držet se zatím zpět“, ale neuposlechli jsme. Brzy ráno se nás dvacet z vesnice probilo postavením muslimů. Větší boj začal až uprostřed vsi. Sice jsme využili moment překvapení, ale zvítězit jsme nedokázali. Vrhli nás zpět k úpatí hory a začali odstřelovat z protější stráně minomety. V té chvíli přišla pomoc. Naši, nuceni zasáhnout, se tu ocitli včas. Podařilo se jim vtrhnout do vesnice. Začal boj o každý dům. U toho jsem však už nebyl. Jedna z min vybuchla totiž nedaleko mne a já zraněn jsem na stráni zůstal ležet.
Ležel jsem a díval se dolů. Přál jsem si, aby někdo šel kolem. Třeba pasák Nikola! Kde je dnes Nikola! A kde jsou jeho ovce!
Když už jsem přestal doufat, dole pode mnou, sto, sto padesát metrů, jsem uviděl dvě postavy. Jedna šla kymácivě vpředu, a druhá několik kroků mátožným krokem za ní. Když se o něco přiblížili směrem ke mně, postřehl jsem, že ta první neměla zbraň, ta druhá ano. Nebo se mýlím? Je to… je to… Ne, jistě se mýlím. Nebo přece ne? Jsou to… jsou to…? Švagr Zefír a bratr Josip? Proč jdou nahoru? Proč? Když se přiblížili, snažil jsem se zavolat. Jen chrapot mi vycházel z úst. Švagr šel vpředu hrdě vzpřímen, v potrhaných vojenských šatech se zakrváceným obličejem a rukou mrtvolně visící u těla. Bratr byl za ním méně než deset kroků s kalašnikovem namířeným vpřed. Viditelně kulhal. Nevšimli si mne a přitom zastavili přede mnou na silnici.
»Psí synu,« uslyšel jsem, »naposled se podívej na rodnou obec. Tady se modli ke svému Alláhu«. Zefír však nepoklekl. Vztyčil jen hlavu. »Prorok je mocný,« mohl jsem slyšet.
»Prorok? Ten ti už nepomůže,« reagoval bratr a přiskočil k Zefírovi, aby ho přinutil kleknout. Rána pažbou byla nemalá. Švagr upadl.
»Dívej se, dívej, psí synu. Tam jsi zavraždil Radka. Svého švagra. Tady zemřeš ty!«
Zakrvácená hlava otočená směrem k vesnici si cosi mumlala. Slova však slyšet nebylo.
Ležel jsem kousek od nich a neměl sílu zvolat. »Dost! Zadržte!« Vtom se ozvalo několik ran. Uviděl jsem, jak se švagr kácí k zemi. Nad ním stál bratr s kalašnikovem ve směru střelby. Pak samopal odhodil a podlomila se mu kolena. Chvíli tak zůstal. Zdálo se mi, že pláče. I mně se oči zalily slzami. Zavřel jsem je. Po několika minutách se ozvala jediná rána. Tentokrát z pistole. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem bratra, jak v ruce držel zbraň a pomalu se kácel na švagra. Jako by najednou byli v objetí.
Ležel jsem a už s nedíval dolů na hořící vesnici, ale do oblak. Tam někde žili jejich bozi. Jen já tam žádného neměl…
Druhý den vojáci Mladičovy armády, která se vracela na své stanoviště v horách, našla u cesty tři mrtvé muže. Pohřbila je pod kameny. Na nějaký obřad nebyl čas.
Autor: JAROSLAV KOJZAR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |