Otevřený dopis mistru, hudebnímu skladateli Otmaru Máchovi – Adresa: O. M. Toho času tam kdesi nahoře.

   Vážený a milý Otmare, víš, že tě mohu takto familiérně oslovovat, protože jsme byli velmi blízcí přátelé. Vzpomínáš, jak jsme se seznámili? Ano, bylo to ve výčepu restaurace Zdar v Praze na Vinohradech. Do toho lokálu tehdy docházeli také tvoji hudební kolegové. Rád bych jich pár vyjmenoval; byl to klavírista Jaroslav Kolář, profesor na pražské konzervatoři, Milan Tesař, »pan« kytarista, Jiří Kolář, vynikající muzikant, Ivan Ženatý, houslista, toho času profesor na hudební akademii v Drážďanech a mnoho jiných přátel, milujících osvěžující mok. Zde se také řešilo mnoho nevyřešených »problémů« (nejen z oblasti hudby).
   V té době jsi mne pozval na svou haciendu ve Zdebuzevsi (kousek od Českého Šternberka na řece Sázavě). Zde jsem si také později pronajal pár místností ve staré, již nefungující škole, s výhledem na krásnou náves s dominujícím starým kostelíkem, obklopeným staletými lipami. Ano, bylo to velmi inspirativní prostředí. (Tuto lokalitu obývám dodnes.)
   Vzhledem k tomu, že jsem amatérským kontrabasistou, jenž na tento nástroj hraje již od dob studia na třebíčském gymnáziu a kde jsem od pana ředitele této Alma mater dostal dispens, že mohu jako »nezletilý« hrát s kapelou Karla Vanši swing k tanci v třebíčské kavárně Zlatý kříž. Na tento nástroj hraji dodnes. Působil jsem a hraji s mnoha vynikajícími muzikanty, s malými přestávkami i tohoto času. Swing i »cymbálka« jsou moji přátelé. Toto poznání tě později inspirovalo k tomu, že jsi mi věnoval skladbu pro housle, violu a kontrabas. »Pochod střeleckých terčů« se jmenuje tento opus a když si přečtu titulní stránku této partitury, musím opět hluboce smeknout čepici. Napsal ji totiž Johann Sebastian Wolfgang Amadeus Franz Richard Friedrich Anton Leoš Bohuslav Otmar (Mácha), Anonymus (MCMXCI). Dík za ni.
   Velmi zásadní věc bylo, že jsi mne přizval coby výtvarníka do hudební skupiny Quatro. Její čtyři hudební skladatelé představovali výkvět 2. poloviny 20. století. Byli to Luboš Fišer, Sylva Bodorová, Zdeněk Lukáš a tvoje »maličkost«.
   A nakonec něco úsměvného, prozrazujícího tvou velikost a lidskost. Požádal jsi mne, zda bych ti mohl namalovat obraz s tématikou »J. S. Bach«. Tuto tvoji žádost jsem velmi rychle vyřešil tím, že to bude střelecký terč s názvem »Johann Sebastian Bach v Lipsku«.  Toto dílo jsi pak pověsil nad klavír ve svém zdebuzevském rekreačním objektu, kde jsi často komponoval (jaká čest pro mne). Samozřejmě jsem za tuto práci nepožadovat žádný honorář. Když to bylo o Bachovi, tak to byl můj Geschenk.
   »Problém« honoráře jsi tehdy vyřešil velmi originálně. Každý týden, když jsem přijel na víkend do »Zdebu«, měl jsem přede dveřmi školy láhev vína. Jak krásný a vtipný honorář!
   A tak mi nezbývá nic jiného, než ukončit tento otevřený dopis tím, že symbolicky otvírám jednu z mnoha lahví a připíjím na naše věčné přátelství, i když já jsem ještě tady a ty tam kdesi nahoře.

   Tvůj VOJTĚCH KOLAŘÍK,
   malíř a grafik

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]