Abyste mohli být básník, musíte nejprve být.
Paní Brené Brownová porůznu přednáší o zranitelnosti (http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4109:zranitelnost-je-odvaha&catid=54:souvislosti&Itemid=4153) – a je vedle. Jak to? Nevím, ale faktický opak toho, co Brené Brownová hlásá, se blíží realitě, i ptám se: Můžeme se snad v našem pekelném světě chovat zranitelně?
Sotva, říkám. Zranitelní můžete být pokaždé leda chvíli někde v ložnici a jako hezká žena, co muž ale neuspějete. Rozhodně ne, a sotva vaši zranitelnost zaregistrují Hitchcockovi špačci, tak vás dorazí. Uklovou. A v lepším případě vás lidé využijí.
V ještě lepším vás i nechají vegetovat, ale přišpendleného kordy na stěnu, anebo aspoň přidušeného. To, o čem vyprávím, není přitom jen pesimismus, ba naopak. Jde o objektivní náhled na „temnou stranu síly“, která nás bohužel obklopuje jako REALITA 2012, a proč jen 2012? V každém čase tomu bylo podobně, i za Římanů. A řečnická otázka z mé vlastní branže? Zní: Kdo je vlastně nejzranitelnější z lidí, kteří píší?
Odpověď? Už jen ten, kdo o sobě poskytne přesmoc informací. A kdo za druhé?
Všichni bez titulu.
Ano, i to je diskutabilní. Ale proberme historii. Který významný autor vlastně nakonec nebyl vysokoškolsky vzdělán? I Hrabal vystudoval práva, což mu pak určitě latentně pomáhalo v kariéře, i když advokacii nepraktikoval, a Páral je inženýr chemie a nejen té erotické.
Jedním z mála tomu titulopravidlu se vymykajících významných autorů byl Miloslav Švandrlík, jenže i jemu nahrazovalo titul kamarádění s geniálním Nepraktou. Uznávám, prorazil by nejspíš i bez Winterových ilustrací, i tak však podle mého názoru do jisté míry platí, že nemáte-li vysokou, pak musíte minimálně sepsat Černé barony. Anebo jiný bestseller. Ale zrovna tak nemůže úspěšný autor přijít z vyloženě nuzných poměrů, anebo se snad domníváte, že to má povoleno? Ach, pročpak čtete pohádky?
Vezměme jen Bukowského. Tento spisovatel je sice relativně znám, ne však kanonický, a známý zůstává jen v jistých kruzích. Slovníky? Zde často ani není, i ptám se: Nepsal by nakonec i na jiné a možná jaksi „rozumnější“ náměty, kdyby nežil po většinu života z ruky do huby?
Hle, jak Charles Bukowski líčí chvíle, ve kterých zkoušel číst Shakespeara. Leží v posteli s láhví – a není to kola – a kolem? Děs. I prázdnota. Zmar. Přidá k tomu snad i problémy Shakespearových králů?
Ne. Následkem zmaru a chudoby ho prý neoslovily, jak vzpomíná, a lze namítnout, že možná nemusel až do shakespearovských výšek intelektuálně dohlédnout, avšak já Bukowského hlouposti nevěřím a sociální aspekt opravdu hrává roli. Kardinální.
„Fajn, ale pokud píšete dobře, tak vás nakonec přece vydají,“ slyším námitku a je místná, protože „vše bude – a jen my nebudem,“ jak říká můj kamarád, spisovatel Jiří Navrátil, ale pokud chcete něco málo svých stránek vidět vydaných ještě zaživa, tak jednoduše nestačí jen dobře psát, a je to snad paradox, ale rukopisy většiny klasiků by dneska vrátili z většiny nakladatelství, kdyby je tam anonymní autor poslal. Ostatně to zkuste. Vyzkoušeno to však bylo už mnohokrát.
Nestačí totiž umět psát, to zvládlo spoustu lidí. Lidí, o kterých nic nevíme. Kteří se propadli. Kteří nikdy nedostali šanci se rozvinout. Vedle talentu jsou totiž vždy potřeba i další náležité okolnosti, které asi nejlépe shrnu souslovím „správně se narodit“.
Je to pár let, co jsem realizoval knižní rozhovor s Ondřejem Neffem, a ten vzpomíná na setkání s mužem, jenž mu záviděl. „Tak se taky vzepni,“ vyzval závistníka Neff. „Jako já.“ A uslyšel: „Jenže můj táta byl klempíř.“
Což představovalo i narážku na tu skutečnost, že Neffův táta byl spisovatel. A geniální, ještě k tomu. Místná otázka:
Stál by Ondřej s příjmením Neff dnes na stejném místě, kdyby nebyl synem Vladimíra Neffa?
Odpověď: Ne.
Dodatek téže odpovědi: I kdyby však Ondřej Neff nebyl synem Vladimíra Neffa, stal by se určitě velmi úspěšným, myslím si. Nicméně by – docela určitě a jistě – teď postával jinde. A úplně jinde. Nebo se snad domníváte, že ne? „Nakonec se stejně vždycky zeptají, kým byl tvůj otec,“ říká se – a často právem. Jistě, neplatí to stoprocentně. S výjimkami však ano. A proč? To přece také víme, ne? A každý potřebuje odrazový můstek, a tedy „aspoň něco“. Vysokou, i kdyby formálně, anebo ten pobyt mezi Černými barony, když je ti teprve dvacet. Nu, a aby vám lidé bez přestání nepodráželi nohy, nebude prostě od věci pocházet minimálně z takové rodiny, z jaké byl třeba (geniální) spisovatel Henry James. Anebo aspoň z takové, z jaké pochází český spisovatel Martin Petiška. Anebo…
Anebo je na místě mít aspoň strýce, který vás „plácá po ramenou“ a zlatí vám cestu, abych použil text písně Zdeňka Rytíře. A ty nitě mezi vámi a strýčkem přitom nemusí být vidět, aby vás psychicky dobíjely, a v nejmenším nepochybuji, že právě dr. Petiška (stále, mimochodem, nedoceněný) by se obešel bez odrazišť, ale… Ale KDE by teď stál?
I vy tušíte, že poněkud jinde. Predestinace totiž existuje. A osud? Jakbysmet. A sledujeme svět, kde nikdy nebylo, co tam také mohlo být, kdyby přibyl támhle anebo tuhle další aspekt, a takový Viewegh se podle mě už narodil s tím, že bude umět vyprávět stylem, jenž osloví značnou skupinu lidí, ale nic to nemění na zjištění, že okolo nás žije i dost dobrých spisovatelů, které podobná většina „neskousne“. A většina se ostatně vždycky mýlí, jak říká nejen sci-fi klasik R. A. Heinlein.
A podle mne se Michal Viewegh nepodbízí nijak plánovitě a skutečně je takový, že píše, jak píše, a úspěch mu patří. Vraťme se však a zopakujme:
Ať jste na tom, jak chcete, zranitelnost NIKDY nesmíte odhalit. A pokud to chybně uděláte, chovejte se tak aspoň jen chvílemi – během toho boxu, pěkně prosím, a chvílemi se snad můžete chovat i co klaun, ale pokud jako nemehlo projevíte slabost, Hitchcockovi špačci vás uklovou, to já vám garantuji.
Anebo vás přinejlepším nebudou brát žádná redakce vážně – a vaše rukopisy odloží.
A NIKDY nesmíte odhalit ani případnou materiální chudobu, a pokud přece odhalíte? Bůh s vámi. A jsme u poslední otázky.
Co myslíte: Obdrží grant spíš autor na dně, anebo autor, u kterého lze očekávat, že byl i před obdržením grantu napůl za vodou?
Odpovězte si sami, ale určitě je fakt, že máme různá „na dně“. George Orwell – třeba – napsal kdysi knihu Na dně v Paříži. Dostala se pak i do rukou Bukowskému, když apaticky ležel v posteli s tou láhví, a ten asi měl po celý život „nějaký problém“ a říkal si s tou knížkou nechápavě: „Pane jo! Ale co to měl v té Paříži za problém Orwell?“
A jaké na dně?
Měl se podívat na mě! A abych to shrnul. Nemáš, autore, uzavřenou aspoň jednu z pojistek, o kterých jsem hovořil? Chyba. Zkolabuješ.
Netvrdím, že tě nakonec nevydají, tedy pokud jsi vážně dobrý. Vydají. I Poe dnes vychází. Ale čtěte o jeho zoufalém životě v raném kapitalismu! A kvalita sama jednoduše nestačí a v případech Edgara Allana Poea či Hermana Melvilla nestačilo ani, že předběhli čas.
Je tu ovšem ještě jeden možný pohled na věc, i přistupme k textům opravdu tak, jako by autoři neexistoval. Část kritiky to ostatně dělá, když od nich odhlíží – a tím i od jakéhokoli společenského statusu autora.
Byl autor komunista? Gay? Vrah? A záleží na tom? Proč? Záleží na textu.
A jenom na něm, jedině text a zase text se počítá. Nanejvýš pak ještě i kniha jako artefakt. A představme si (a proč ne), že sama kniha, ne už autor, je bytostí, a právě tuto knihu-bytost zkoumejme. Z odstupu. A jako samostatnou strukturu. I úplně bez ohledu na ostatní vrahovy počiny a výplody. A jen to nemůžete praktikovat, pokud jste vydavatel sám, přičemž třeba Graham Greene by se stoprocentně proslavil i bez bratra, nicméně právě jeho bratr byl vydavatel.
A co je nejsmutnější? To, že talent psát u tolika jedinců existuje v jediném cůpku s totální absencí talentu si vyběhat věc.
Někdy se to přece spojí, ale ne často. Jen málokdy se v nás uvnitř zrodí oba ty talenty ve stejné síle, a buď si tedy věci umíme vyběhat, anebo je umíme napsat. Jedno z toho. Ale jen málokdy to funguje dohromady.
I proto se naštěstí rodí literární agentky a bystré agentury. Ale právě tak je pravdou, že nikoli každý spisovatel má hned ve štrozoku na to, aby agentovi či agentce zaplatil. A co tedy s ním?
Odrazme se od dalšího příkladu. Rozbilo se vám auto? Dobře, ale ještě jste zvládli dojet k servisu. „Rozbilo se mi auto,“ sdělíte u vchodu. „A co je s ním?“ opáčí nejbližší fiškus. „Nevím.“
A oni auto opraví, anebo tedy vymění příslušnou jeho část, jak se to dnes dělá, a následuje pěkná pálka. Po čase se všechno navíc opakuje, a pokud vás šidí a natahují, nemáte o tom páru, a pokud opakovaně, tak teprve ne, a pokud na opravu opakovaně máte, klidně spíte.
Fajn. Ale není lépe už prvně u vchodu říct: „Odešla mi svíčka a ještě mi odešlo…“ Atd.
A není lépe aspoň tušit, proč co odešlo? A není ještě lépe to vědět jistě? Není vůbec nejlepší být automechanik – a spravit si to své Audi sám? A není nejlepší si sám vydat i knihu?
Kolik autorů tak začalo?
A jistě, třeba takový Lovecraft byl hodně specifický spisovatel, ale není to vlastně k neuvěření, jak je dnes adorován? Je. A kolik podobných Lovecraftů také skončilo už po pár povídkách v tratolišti nezájmu. A jaká to podivná, podivuhodná konstelace na nebi provázela život Howarda Phillipse. A kdo ho vlastně podporoval? Přečtěme si o tom.
Přečtěme, ale pak se vraťme do reality, protože Lovecraft v realitě rozhodně úplně nežil, zatímco obvyklý spisovatel uvnitř reality nějak vyžít musí, a to občas i s rodinou. A chtě nechtě realitu i trochu odráží, i když někteří méně. A jisté je jenom to, že každý staneme v jednu chvíli i před otázkou, nakolik vlastně čtenář (a nakolik stát) stojí o to, aby stál psavec pevně na zemi, psal pravdu a odrážel realitu. A co víc?
Co asi?! „A ono zas tolik lidí nečte,“ nechal se nedávno slyšet jistý pražský mafián. „Takže ať si to hovado píše, ale dokud neudělá i filmový dokument s mým pravým jménem, je pod mou rozlišovací schopností a neškodný.“ A knihy?
Lze je ovšem volně položit třeba i vedle obrazů a skladeb či vedle architektonických skvostů, anebo je umístit po boku hereckých výstupů. A ptát se: „Kdo tu má největší šanci na grant?“
A kdo? Malíř? Určitě to povětšinou nebude škodná.
Skladatel? Mnohé jistě říká, ale naštěstí abstraktně.
A fotograf? Své pravdy taky většinou nehlásá tlampačem.
A architekt? I jeho práce obstojí a někdy sice ráda urazí, ale opět v abstraktně čisté rovině, anebo to snad nevnímáte?
A divadlo? I těmto interpretům přiklepněme grant. Ale spisovateli? Proč?
Většinou se stejně nakonec postaví proti nám i státu, anebo snad ne? A tak mu radši nic nedáme.
I chcete za podobného stavu působit ještě zranitelně? Inu, pak svou zranitelnost aspoň kamuflujte. A to jak?
„Můj syn má menší nakladatelství,“ lžete třeba.
„Tak proč nevydáváte tam?“ zareagují.
„Když my radši anonymně tiskneme vánoční pohledy. A já chci být u vás!“
A příklad jiného dialogu? Hle, grantový úředník. A namítá: „Ale vy se v té knize – pomalu jak Bukowski – zabýváte skoro výhradně jen sebou.“
A vy: „Máte asi pravdu, ale nesdílím snad právě osobní problémy s masou? A nejste právě na úřadě kapku od mas odtržení? Hej, sem to grantové razítko!“
Ale to jako obvykle žertuji.
Autor: IVO FENCL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |