Kam směřují Signály z neznáma?

   Název výstavy Signály z neznáma v brněnském Domě umění může být poněkud zavádějící, ale pozornost veřejnosti určitě vzbudí. A o to jistě kurátorům výstavy Tomáši Prokůpkovi a Pavlu Kořínkovi bezesporu šlo. Představují český komiks z let 1922 až 2012 a říkají, že výstavní projekt Signály z neznáma slibuje onu známou i tajenou historii komiksu na českém území detailně zmapovat. Řekl bych, že se jim to vcelku zdárně podařilo.
   V minulých letech jsem měl možnost zhlédnout několik výstav, které byly věnovány českému komiksu a jeho historii. Rád bych proto připomněl výstavu na rozhraní roků 2003/2004, která se uskutečnila v Praze 8 pod názvem České komiksy – Výběr z nejúspěšnějších kreslených seriálů. Zajímavé na ní bylo, že kurátorem byl Roman Petrus, radní pro kulturu MČ Praha 8, a spolukurátorem Jiří Stegbauer. Konala se v prostorách tzv. Bílého domu, což je jedna z administrativních budov MČ Prahy 8.
   Výstava vzbudila i mimopražský zájem a tak po skončení se přestěhovalo do Tábora, odtud do Sezimova Ústí, aby po dalších zastaveních skončila na Veletrhu dětské knihy v Liberci. Tady už se na její instalaci a doplnění vydatně podílel nadšený propagátor komiksu Tomáš (Hibi) Matějíček, který ji doplnil o aktuální ukázky současné české produkce.
   Proč se o této výstavě tak rozepisuji? Nejen proto, že zřejmě byla prvním a rozsáhlejším pokusem představit český komiks, jeho počátky a rozvoj komiksu pro děti a mládež v druhé polovině 20. století. Ale i proto, že už tehdy její kurátoři výstavu členili na „hnízda“ dosti obdobná těm, která vidíme na Signálech z neznáma, o nichž se zmíním později.
   Přehlídku tehdy uváděla část I. Začátky s připomínkou tvorby Josefa Lady a Ondřeje Sekory. Pak následovala II. Brána seriálů otevřená věnovaná tvorbě Jiřího Havla a Věry Faltové, Svatopluka Hrnčíře a Adolfa Borna/Lenky Vybíralové, Karlu Frantovi, Ljubě Štíplové a Jaroslavu Němečkovi i dvojici Dagmar Lhotová/Zdeněk Slabý – Věra Faltová. Šlo vesměs o produkci z časopisů Ohníček, Sluníčko, Čtyřlístek a Mateřídouška.
   Část III. Kluby a oddíly byla věnována – jak jinak! – Rychlým šípům Jaroslava Foglara a Jana Fischera/Marko/Čermáka, Strážcům dvojici Vlastislav Toman – Libuše Kovaříková/František Kobík, a rozsáhlému dílku Modrá pětka autorů Jiří Hromádko/Bohumil Kolář – Marko Čermák.
   Ve IV. Klasická dobrodružství se připomínala díla Vinnetou dvojice Jaromír Kincl – Gustav Krum, Tarzanův návrat Gustava Kruma, Srub u Zlatého klíče Jiřího Stegbauera – Josefa Scheka. Vše publikováno v Zápisníku nebo Větrníku. Nechyběl tu ani Lips Tulian Jaroslava Weigela a Káji Saudka z Mladého světa a České speleologické společnosti. Vlastislav Toman byl zastoupen příběhy Osm kulí a Střílející ruka (kresba Milan Víšek) a Václav Šorel seriálem Tvrz (kresba F. Kobík).
   V „hnízdě“ V. Sci-fi kurátoři sáhli po tvorbě Svatopluka Hrnčíře a Miloše Nováka (Kapitán Nemo, časopis Větrník), Ondřeje Neffa Arnal a dva dračí zuby (kresba Kája Saudek, Čs. speleologická společnost) i Vlastislava Tomana s jeho trilogií o Malém bohovi a Kruanovi (Fr. Kobík, ABC). Nechyběl ani Václav v Šorel s populární Vzpourou mozků (F. Kobík, ABC). Připomenut byl i Golem Rudolfa Baudise a Jirky Petráčka (ABC).
   Závěrečná část VI. Pokračování dnes přinesla ukázky z děl, která v té době byla publikována. Byli to například Strážci času IKS Vlastislava Tomana a Michala Kociána/Vladimíra Bicana (Ahoj, Evropo), Truhla pokladů z časopisu Skaut-Junák autorské dvojice Václav Nosek-Jiří Petráček a Robinzon Robin z deníku Práce autorské dvojky Sváťa Hrnčíř – Štěpán Mareš.
   Nejde mi samozřejmě o podobnost v uspořádání obou výstav do tématických „hnízd“, ale o připomenutí autorů a kreslířů, kteří se už v druhé polovině 20. století a následujících letech stali známými komiksovými autory, a známe je i z dnešní tvorby. Nebo byli v současné výstavě Signály z neznáma opomenuti. Nemohu se stále zbavit dojmu, že ono údobí 2. poloviny 20. století není stále správně a dostatečně začleněno do historie českého komiksu. Je snad velký rozdíl mezi komiksem pro děti a mládež a komiksem pro dospělé? V podstatě jde o dějiny jednoho literárního žánru, jímž komiksy jsou (!).
   Toto moje poznání i názor bohužel do jisté míry potvrzuje i brněnská výstava, ani ne tak ve vystavených dílech, jako spíše v doprovodných textech a malém výstavním katalogu, či jak nazvat onu malou doprovodnou brožurku. V úvodu se mj. dočteme:
   Český komiks chytil na počátku třetího tisíciletí nový dech. Aktuální autorská generace navazuje kontakty se světovým děním, reaguje na nejnovější trendy a v domácím kontextu snad téměř poprvé skutečně svobodně tvoří, nesvazována restriktivními příkazy cenzury či kulturním a společenským odmítáním. Zároveň se komiksu alespoň částečně daří rozrušovat stereotypní představy, které jej vždy spojovaly jen s dětem určeným, popřípadě brakově-triviálním čtením na ukrácení volné chvíle.
   Zastávám názor, že bez poznání minulosti by nebylo přítomnosti ani budoucnosti. Proto výstavu Signály z neznáma považuji za významný příspěvek k poznání historie pro současné generace, jak uvádí i text brožurky: Výstavní projekt Signály z neznáma slibuje onu známou i tajenou historii komiksu na českém území detailně zmapovat. Pokusme se společně rozluštit onen po devět dekád zaslýchaný, přesto stále v mnohém enigmatický kód (rozuměj záhadný – pozn. aut.) české komiksové tradice.
   Ve výstavních síních do historie devadesáti let českého komiksu vstupujeme „hnízdem“ Komiksové časopisy. Pro seniorské generace je to připomínka četby z dětských let, pro juniory asi překvapení, co se už kdysi vydávalo. Současnost je bohatší, ale na opravdu komiksový časopis věnovaný české domácí tvorbě stále čekáme. Důvody jsou v podstatě prosté: komiks je „výrobně“ drahý a trh malý, čili výsledná cena nad možnosti většího počtu čtenářů. Je to zkrátka o penězích…
   Proběhněme Podzemím, které je věnováno mj. pokusům o vydávání ilegálních undergroundových časopisů (viz Kombajn apod.) až po komiksový boom v první polovině 90. let, kdy se rodí nová autorská generace, neobyčejně pestrá škála experimentálních obrázkových příběhů. Najdeme tu i upozornění, že se autoři prezentují na internetu nebo v rozmnožovaných fanzinech – fanouškovských časopisech.
   A jsme Ve službách reklamy! Bylo by asi chybou nezmínit se o tomto využití/zneužití komiksů už v prvorepublikovém období, ať už to byl kocour Felix nebo Pepina Rejholcová, nebo novodobější produkce, ve které se angažovali mj. Kája Saudek nebo Jaroslav Němeček. Byli však i další, kteří připomenuti nejsou. A tak můžeme pokročit k tvorbě, která byla a je povětšinou věnována komiksům se zvířecími hrdiny. Proto se „hnízdo“ nazývá Smějeme se se zvířátky. Dominantou je bezesporu Čtyřlístek a z autorů jak Josef Lada, tak Ondřej Sekora. Připomenut je i současný komiks Mourrison Lukáše Fibricha některá další dílka.
   S brožurkou v ruce pokročíme do Polylegranu. Připomíná, že 50. a zčásti 60. léta bývají tradičně považována bezmála za údobí komiksového temna. Přesto se tu však objevují signály obrázkového seriálu díky mladé kreslířské a karikaturistické generaci zrozené od 20. do 30. let 20. století. Soustřeďují se pod skupinovým štítem Polylegranu – uskupení, jež bylo od samého začátku propojeno s progresivním společenským týdeníkem Mladý svět. Na výstavě jsou připomínáni dílky tisknutými tehdy v dětských časopisech.
   A už se můžeme vznášet Na vlnách SF a dobrodružství! Toto „hnízdo“ by bezesporu mohlo být daleko objemnější, než výstava nabízí. Celá druhá polovina 20. století je zaplněná dobrodružnými a scifi komiksy, které vycházely na stránkách časopisů pro děti a mládež (!).
   I když se v brožurce dočteme, že v nelehkých obdobích národních dějin tyto příběhy nejednou sehrávaly i roli jisté eskapicky útěšné vějičky, jež měla dát alespoň na okamžik zapomenout na neradostnou šedivou každodennost. Osobně bych to tak dramaticky nehodnotil. Dobrodružství a fantazie k lidské povaze patří, a k dětem zcela určitě. Že se dnes reedice těchto komiksů prodávají, a tedy i čtou? Třeba ta dnešní nostalgie může zase dávat aspoň na okamžik zapomenout na přepestrou tíživost současnosti.
   Možná to platí i pro Kluby gentlemanů, což je část výstavy věnovaná tzv. klubáckému komiksu. Jeho otcem zřejmě byl a zůstane Jaroslav Foglar s Rychlými šípy. Rychlošípáci jsou dodnes legendou, i když ponejvíce pro dospěláky (!). Dnešní kluci i děvčata už je neberou, pro ně jsou tihle kluci nepochopitelní. Byli ovšem takoví už pro generace, které četli příběhy jejich následovníků, jimiž byli především Strážci/Kronika Strážců – prý už pionýrsky angažovaná! - nebo Modrá pětka v šedesátých a sedmdesátých letech. Na dětské party, dokonce i kluby, které by byly obdobným příkladem současné dětské generaci, asi čekáme marně. A přece by děti své „táhnoucí vzory“ potřebovaly.
   Výstava se ještě vrací k Fenoménu Saudek, který se už v předchozích „hnízdech“ připomenul. A tak se dočítáme, že pokud by měl být český obrázkový seriál definován jediným jménem, patřilo by bezpochyby Kájovi Saudkovi. Je to míněno především proto, že jeho vrcholná díla snesou srovnání s produkcí nejlepších amerických i evropských tvůrců. Měl tak navždy změnit tvář domácího komiksu. To zní poněkud paušálně.
   Pokud budeme komiks brát za literární dílo (viz současnou rétoriku – grafický nebo obrazový román, tedy i povídka), pak je Saudek opravdu jedním z vrcholných autorů – a teď, kam jeho dílo zařadit? Dobrodružný, detektivní, historický, satirický, humoristický apod. žánr?
   Na tomto místě si dovolím z výstavy odejít a věnovat se otázce – kam směřují Signály z neznáma? Nejsou přece jen výstavou pro výstavu ukázat historii a současnost komiksu v Česku? Víme, že nejsou jen výstavou pro Brno, ale přemístí se v příštím roce do Prahy a poté do Olomouce, a kdoví zda i na další místa. Mohou se stát výstavou živou, protože se leccos dá doplnit, změnit, jak ukáže čas i návštěvnost – a třeba i názory na komiks, které by se měly objevit ve větší míře objevit v mediálních prostředcích.
   V šedesátých a pak znovu na počátku osmdesátých let vyvinuli redaktoři, autoři i výtvarníci, ba i někteří kritici a pedagogové z oblasti dětského a mládežnického tisku tlak na tehdejší ideology tlak za uznání kreslených/obrázkových seriálů za svébytný literární žánr, šlo tehdy o obsah, ne o formu – kresbu. Je příběh komiksu dobrý nebo špatný, a kreslíř to svou prací zdůrazní nebo pokazí. Jako román či povídku.
   A podařilo se to! Komiks byl uznán už tehdy za literární žánr! Dnes mám dojem, jako by se někteří dnešní tvůrci a příznivci komiksů snažili o totéž, místo aby na to navázali a pokračovali dál. Řekl bych, že tomu nasvědčují dvě poslední „hnízda“, která brněnskou výstavu uzavírají. O využití komiksu pro film a divadlo jsou informace v sekci Za oponou a na velkém plátně. Připomínají se tu díla jak loutkového tak kresleného filmu, gramofonové nahrávky z předválečných dob, ba i současný zesílený zájem o komiks na divadle a ve filmu.
   Možná to nepotrvá tak dlouho a Nové světy, noví hrdinové, kterým je věnováno poslední „hnízdo“ výstavy, se opravdu stanou rovnoprávným prvkem této literatury nové formy i obsahu. Řekl bych, že je načase obrátit pozornost nejen médií, ale i literární kritiky ke komiksu.
   Co říci na závěr?
   Oba kurátoři dokázali shromáždit velké množství materiálů, které je nutné zdokladovat nebo i zachovat – což by měla udělat rovněž monografie, která se právě rodí.
   Jedno mi však na výstavě, která je výtvarně velmi dobře zpracována, přece jen něco chybí – pohyb a prostor! Dalo by se říci 3D formát ve větším rozsahu. Tak snad až příště.

Autor: VLASTISLAV TOMAN


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)