Před několika lety prezident Klaus v novoročním projevu pronesl osudovou větu. Zněla zhruba takto: »Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře, jako se máme teď.« Formulace to byla znepokojující: Koho tím myslel? Klausovy? Politiky? Podnikatele, bezdomovce? Důchodce? Jeho všeobjímající plurál však vyzněl spíš jako skrytá pohrůžka: jen se opovažte, penzisté, bezdomovci, nezaměstnaní, žehrat, nesouhlasit. Co řeknu já, to platí.
Před několika týdny v českém rozhlase, myslím, že to byla tzv. Dvojka, dvojice veselých průvodců přehledem tisku, citovala denní tisk, kde objevila tvrzení, že nikdy jsme se dosud neměli tak dobře jako teď, protože housky a vejce stojí vzhledem k platům před rokem 1989 a platům nynějším méně, než stály tehdy. Zalknul jsem se radostí nad dovedností našich sdělovacích prostředků a neopovážil si položit v duchu otázku: a co nájmy, které přesahují i o tisíce korun průměrný důchod důchodce, který je musí zaplatit? Atd.?
Před několika dny však Klaus pronesl svůj novoroční projev v řadě poslední. Od předchozího se příliš nelišil, zazněla znova osudová věta, že nikdy jsme se neměli tak dobře, jako teď. Tentokrát budila dojem, že má na mysli všechny, rodinu Klausovu, podnikatele, politiky, důchodce, bezdomovce… a v zápětí následovala nepříliš skrytý pohrůžka: Kdo se tomuto tvrzení vzpouzí, je škodlivý element, ať si dá pozor.
Klaus, coby prezident neodvratně končí a na národním obzoru pomalu vystalo několik dalších prezidentských figur. Jejich odhodlání být přesvědčivými kandidáty je dojemné. Jeden z nich, například, dokládá svou mravní neochvějnost tvrzením, že coby prezident by nepotvrdil vládu podporovanou KSČM, jejímž členem byl deset let, a to v době, kdy se coby KSČ dopouštěla toho, co jí má nyní za zlé. Televizní a rozhlasové prezentace hýří originalitou, upřímností touhou pečovat o lid a o národ, o národní svébytnost, o demokracii. Zvláště projevy kandidátů reprezentujících ODS, pravici, nebo blízkých.
Tradicím však nelze uniknout. Na počátku ledna roku 1923 zemřel Jaroslav Hašek. V roce 1911 coby vinohradský kandidát strany mírného pokroku v mezích zákona měl ve volbách, coby protikandidáta, básníka Viktora Dyka. Hašek získal 17 oprávněných voličských hlasů, Dyk, kandidát za stranu státoprávně pokrokovou, necelých sto. Neuspěl ani jeden. Hašek samozřejmě uspět nechtěl, Dyk určitě chtěl. V současných volbách nechybí Dykové, ale chybí Hašek. Z ušlechtilosti i úmyslů a snah si dělal legraci. Všichni současní kandidáti, někteří víc, jiní míň, budou plnit příkazy bankovních diktátů, trhu a těch, co nemohou nebýt bohatí. Stát ostatně odvolil předem za občany; problém, kdo ano a kdo ne, svěřil podivně koncipované matematice a statistice, které se proměnily v kupecké počty. Možná, že se Hašek seshora usmívá a těší se, že se bude zanedlouho řehtat na celé kolo. A možná, že aspoň někteří z nás také.
(psáno před druhým kolem voleb)
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |