Dokončení slovníkové příručky Literatura s hvězdou Davidovou se podle rozhovoru s Alexejem Mikuláškem Cesta ke Zdi nářků a příběhů »ocitlo v mrtvém bodě« (OK 45/2012). Snad se zadrhlo? Čekám na 3. díl jako na zázrak permanentního poučování o té cestě odněkud někam, jsouc poučena o úplné asimilaci židovství, zejména z rodiny prof. PhDr. Jiřího Fraňka, CSc. Byl členem autorského kolektivu zmíněné příručky a díky ní jsem si připomenula jeho nedožité devadesátiny. Čtrnáct dní před koncem (30. prosince 2007) přednášel »vždy vstřícný a přívětivý« Jiří Franěk kolegům a žákům Středočeské asociace rusistů o svých nejposlednějších objevech, publikacích a plánech. Nadchl nás jako kdykoli dříve…
Devadesátin se sice nedožil, ale na velkolepě humornou, nicméně zejména odbornou oslavu jeho pětaosmdesátin coby určenou rozpravu »Slovo o Jiřím Fraňkovi« rádi vzpomínáme. Oslava se konala z iniciativy pražské pobočky Literárněvědné společnosti při AV ČR za spolupořadatelství Slovanské knihovny – Národní knihovny ČR a dalších institucí (Česká asociace rusistů, Česká asociace slavistů, Klub rusistů, Společnost Dostojevského) 28. listopadu 2007 v zasedací síni Národní knihovny ČR v Klementinu. Vystoupení J. Fraňka s názvem Všechno jsou falza s odkazem na Anatola France, uvedené doc. PhDr. Jiřím Honzíkem – a komponované jako vždy s humorem – zůstalo skvělou památkou na patos života a tvůrčí práce oslavence… a nepřímo i hostů – kolegů, přátel, rodinných příslušníků. Rozpravy se zúčastnili doc. PhDr. Ladislav Štindl, CSc.: Muž mnoha iniciativ, Arnošt Lustig: Můj přítel Jirka Franěk, prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc: Rusista Jiří Franěk a další…
Nadále se setkáváme – chodíme-li do Slovanské knihovny – s fotografií J. Fraňka na titulní straně publikace Slavistické reminiscence vydané Slovanskou knihovnou (Praha 2011). Vydání výboru třinácti textů z pozůstalosti J. Fraňka a jejich uspořádání iniciovali Zdeňka Fraňková, Jiří Honzík a Věra Dvořáková (dcera J. Fraňka). Zde je třeba připomenout, že napořád věrná žena Zdeňka, prahnoucí celoživotně po humanitním vzdělávání, přivedla někdejšího vysokoškoláka Jirku do rodiny s vysokým intelektuálním statusem, se smyslem pro pěstování kulturních tradic masarykovské republiky v osvobozené republice po II. světové válce. Jirkova tchyně se mu prý stala opravdovou, byť náhradní matkou. Jeho rodina zahynula v koncentráku. Díky této zakotvenosti v rodině plné vzájemného pochopení lze chápat i současné pracovní úsilí na úplném uspořádání literární pozůstalosti profesora Fraňka. Práce pokračují. Zdeňka zdolává s veselou myslí nástrahy letošní devadesátky. Na oslavy nemá čas ani pomyšlení…
A jak by ne? Vždyť kniha s 537 dohledanými údaji v bibliografii publikovaných prací J. Fraňka od r. 1948 do r. 2008 představuje velehoru výzev, otázek a nadějí. A kde jinde než v jeho pozůstalosti hledat odezvu někdejších ostrých sporů o Solženicynova Ivana Děnisoviče, vzápětí o Matrjoninu chalupu, o Případ na stanici Krečetovka? To jest sporů o politiku a umění. Jestliže v roce 2012 ruské prameny bouřlivě reflektovaly 50. výročí prvotiny Alexandra Solženicyna, je jisté, že dojde k porovnávání reflexe tam i doma. Franěk byl totiž pro nás v šedesátých letech jedním z prvních zvěstovatelů Solženicynova talentu vyvolávat údiv z »naplněného lidství, žel často naplněného hořem a tragikou, nicméně je to vždy člověk, kdo volá o svůj život, o svou spravedlnost, o svou pravdu a o své pochopení. Solženicyn je tedy stejně tak tradiční jako moderní – neboť je výsostně lidský«. Tak uzavírá Franěk jednu ze svých tehdejších a dodnes aktuálních studií, uveřejněnou i ve Slavistických reminiscencích.
Čekáme na další ukázky z bohatého odkazu. Že nejsou peníze???
Autor: JANA VACKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |